Sešla jsem se s partou neběhacích kamarádek. Vymyslely si na mě pěknou kulišárnu…

„Chceme jít na ten váš závod!“, povídají jen tak mimochodem.

Nahodila jsem tvář hráče pokeru a čekala, co na mě ještě vybalí. Abych uvedla do obrazu: jedná se o holky, co léta nechtěly o mém běhání slyšet NIC.

Jakmile jsem začala velebit klady běhu, daly si prsty do uší a zpívaly si. Jedna při slově BĚH dostávala dokonce osypky. A tyhle holky mi teď tady vykládají, že musí něco dělat, že chtějí něco dělat, že potřebují shodit pár kil, atd.

Což mě samozřejmě nevadí, jsem ráda když se naše komunita rozroste, jenže já jsem na tuhle podpásovku nebyla vůbec připravená. Co odpovídat na všechny ty otázky jako: jaké boty, kdy je nejlepší běhat, jak často, v čem. Já sama jsem na tyhle otázky hledala odpovědi pár měsíců, ba i roků.

No nevadí, alespoň jsem mohla dělat ramena a poučovala jsem je horem dolem když mi konečně daly prostor. Při loučení jsem dostala ještě doplňující otázku: „A co když mě to nebude bavit?“ Tady se nabízela jen jedna odpověď: Tak budeš dělat něco jiného.

TIP: Čtěte také Jak začít běhat a vydržet ?

Mám pocit, že se s tímhle potýká víc lidí čehož jsem si nevšimla jen já, ale i redaktoři z RUN, kteří v jednom čísle věnovali pět stran (ano pět stran!) tomu, aby nám poradili, co dělat, když se nám nechce jít běhat.

Samozřejmě záleží na tom, jestli se mi nechce často, nebo čistě náhodou. Ale výmluvy, které uváděli, mi přijdou opravdu jako výmluvy těžkého kalibru, a mít je já, znamenalo by to, že se nutím do něčeho, co dělat nechci.

Proč jinak bych tvrdila, že nemůžu běžet, protože je venku zima, nudím se či nemůžu najít svůj sporttester? Soudím, že jiného druhu jsou výmluvy: jsem starý a tlustý. To se celkem dá pochopit a takového člověka možná půjde zlanařit alespoň na chůzi. Až zhubne, poběží už sám.

Někdy mi přijde, že běh se stále víc a víc stává módní záležitostí. Hodně se o něm mluví i píše, máme k němu krásné hračky, máme e-deníčky, máme nadupané boty a funkční prádlo. Ale to samo o sobě nestačí.

Důležité je mít běh rád. Ne se mu obětovat, ale splynout s ním. Radovat se z něj, ne si na něj ztěžovat.

Autorkou příspěvku je Pulec alias Utahaná čtyřicítka, vlastním jménem Leona Macháňová. Leona žije a běhá v Praze, účastní se různých závodů, kde se sejde více než 1000 lidí, „Abych“, jak říká, „nebyla moc vidět. Stejně vidět nakonec jsem, protože mi všichni utečou, ale s tím už nic neudělám. Jsem prostě na úrovni obyčejného smrtelníka, který ve 40ti objevil pohyb vpřed pomocí vlastních nohou.“