V dětství a mládí jsem se 20 let věnovala sportovní gymnastice. Namožené svaly z posilovacích cviků mě provázely celým dětstvím. Tenkrát jsem to brala jako samozřejmost a chodila jsem na tréninky třikrát týdně, zúčastňovala se pravidelně závodů a často stála na stupních vítězů na přeborech Prahy.
Vytrvalostní sport byl v té době pro mě něco nepředstavitelného. Běhání při tělocviku ve škole bylo naprosté utrpení, neuběhla jsem ani těch povinných 1500m. Měla jsem z běhu vysloveně strach a ten mi vydržel hodně let…
S gymnastikou jsem pokračovala do mých 22 let, dokonce jsem si udělala cvičitelské zkoušky a trénovala malé holky. Bavilo mě to, možná bych v tom pokračovala do dnes, ale jednoho dne jsem se na dovolené u Máchova jezera seznámila Němcem a po krátké době se vdala a odstěhovala do Německa.
Byla jsem mladá, blbá, zamilovaná a opustila jsem v Praze rodiče, sestru, přátele i práci. Dnes už vím, že odejít z Prahy byla ta největší chyba v mém životě. Na to už je ale pozdě. Vzpomínala jsem tenkrát na gymnastiku, ale neměla jsem žádnou možnost v ní pokračovat.
Bydlela jsem v malém městě v Sasku, kde nebyla ani tělocvična, neuměla jsem německy, nikoho jsem tam neznala, netroufla jsem si jít mezi lidi. První rok jsem probrečela, byla jsem celé dny sama, nudila se a ještě k tomu jsem přišla o dítě v 6.měsíci těhotenství. Pak jsem přibrala a váha ukazovala přes 70 kg!
Vzpomínala jsem na Prahu, jak jsem tam byla šťastná. Následující dva roky jsem pracovala ve fabrice na výrobu dámské hygieny, byla to pěkná dřina za málo peněz, ale byla jsem ráda, že jsem mezi lidmi a moje němčina se velmi rychle zlepšovala.
V listopadu 1997 se mi narodil syn. Na sport jsem i nadále neměla ani pomyšlení. Pro dítě jsem neměla hlídání, ani na deset minut, žádná babička, žádná tetička, prostě nikdo. Do Prahy bylo daleko a moje maminka zemřela, když byly synovi dva roky. Občas jsem jezdila na bruslích s kočárkem, taky jsem měla dětskou sedačku na kolo, ale jezdila jsem tak akorát na nákup nebo na koupaliště a to byl celý můj tehdejší sport. Každopádně to bylo lepší než nic, protože moje váha už byla kolem 65 kg.
A teď konečně přejdu k tomu, jak jsem začala běhat. Bylo to v roce 2006. V té době už jsem bydlela v bavorském městě Bayreuth, kde bydlím dodnes. Synovi bylo tenkrát 8 let a já měla konečně víc času pro sebe. Bohužel jsem v té době prožívala nejhorší období mého života, můj manžel začal trpět depresemi a pít alkohol. Kdo tohle nezažije, tak neví jak strašné je s takovým člověkem žít, i když je to vlastní manžel.
Snažila jsem se mu pomoci, ale když to nezvládnou psychologové, tak já jsem neměla vůbec šanci. Na mně se ta situace projevovala spíš nechutí k jídlu a hubnutím. Moje váha klesla pod 50 kg při výšce 174cm. Opravdu jsem bojovala, abych trochu přibrala. Chodila jsem po ulicích jako tělo bez duše a když jsem potkala někoho známého, každý se mě ptal, zda jsem nějak vážně nemocná. Život mě nebavil a kdybych neměla syna, tak nevím jak by to dopadlo. Chtěla jsem se vrátit do Čech, ale to jsem neudělala kvůli synovi, který byl právě ve 4. třídě.
Jednoho dne jsem potkala po delší době známou, která mně přemluvila, abych s ní šla běhat. Říkala jsem, že to nemá smysl, protože jsem ve škole jako mladá holka neuběhla ani 1500m. Ona ale trvala na tom, že to mám zkusit. A tak jsme ten večer spolu vyběhly.
Myslím, že jsem nezvládla ani jeden kilometr a musela jsem chvíli chodit, abych popadla dech. Po 3 km střídavého běhu a chůze jsem byla naprosto vyřízená. Ale nevzdala jsem to. Chodily jsme takto běhat skoro každý den a ono se to zlepšovalo. Po několika týdnech bylo tempo mé známé pro mě moc pomalé a trasa byla krátká.
Začala jsem běhat sama. I jídlo mi začalo zase chutnat. Běhala jsem a jedla, přibrala na mých současných 56 kg. Čas letěl, překonala jsem rozvod po 17 letech manželství, přestěhovala jsem se synem do menšího bytu, našla jsem si práci, i když je to jen úklid na poloviční úvazek. Česká maturita z roku 1988 mi tady není uznána, ale dnes už je mi to jedno. Uklízím chodby a schodiště a jsem aspoň stále v pohybu!
Můj první běžecký závod byl v roce 2007, byl to závod na 5 km a já jsem vyhrála svojí věkovou kategorii. Stála jsem stupních vítězů a říkala jsem si, že asi tak špatně neběhám. Běhala jsem tedy dál, ale vůbec jsem v té době netušila, jak mám trénovat, že se běhají nějaké intervaly, že se trénuje podle tréninkových plánů, že existují hodinky s GPS, to jsem nevěděla.
Běhala jsem obden a moje nejdelší trasa byla 12 km. Mezitím jsem chodila plavat, ale jen tak prsa se suchými vlasy. V lednu 2011 jsem poznala mého současného přítele. On jako triatlet, který má za sebou několik Ironmanů, mě postupně přemlouval k triatlonu. Moje pohodlné běhání a plavání se postupně měnilo k tréninku. Na „stará kolena“ jsem se naučila plavat kraul a taky hned začal můj půlmaratonský trénink.
Můj první půlmaratón jsem běžela v Praze s časem 1:50h. Od té doby už mám za sebou hodně půlmaratonů, je jich tak deset za rok a zatím mám všechny pod 2 hodiny. Můj osobní rekord jsem uběhla v Norimberku v říjnu 2012 a to za 1:38h. Maratony mám za sebou teprve dva, ten první ve Frankfurtu v roce 2012 za 3:50h a ten druhý v minulém roce v Praze za 3:58h (to jsem ten trénink flákala, bolest paty a jen dva delší běhy 30 km a to je opravdu málo).
Můj nejpomalejší půlmaratón jsem běžela v listopadu 2013 na Floridě při teplotě kolem 40°C a vlhkosti vzduchu 80%. Už jsem si myslela, že to bude můj první půlmaratón, který nezvládnu pod dvě hodiny, ale stihla jsem to jen tak tak. Co mě v Americe překvapilo je to, že při všech čtyřech půlmaratónech, které jsem tam běžela, bylo víc žen než mužů a to o hodně víc. Americké ženy mají více odvahy, nevadí jim ani 50 kg nadváhy a ani půlmaratonský čas přes 3 hodiny. Je neuvěřitelné, jak se v cíli radují.
V letošním roce jsem zatím přihlášena na půlmaratón i maraton v Praze a na půlmaratón v Karlových Varech. Věřím ale, že půlmaratonů zvládnu v tomto roce opět několik. Ráda běhám závody série Runczech, jen jednou jsem běžela Zátopkův zlatý půlmaratón ve Stromovce v roce 2012, ale běželo tam málo žen (myslím že asi 30) a tak jsem byla celkově na 3. místě. Myslím, že bych se měla zúčastnit i jiných závodů v Čechách, ale nevím kterých. Doufám, že to bude možné, neboť mám už měsíce problémy s patou (Fasciitis plantaris), ale běhám dál, i když často s bolestí.
Ještě krátce k triatlonu. Plavání, kolo a běh je super kombinace. Před 3 lety jsem si koupila závodní kolo a hned absolvovala tréninkový týden na Mallorce. Dnes mám za sebou několik malých triatlonů a jen jeden olympijský. Letos jsem byla přemluvena startovat za dámský tým našeho sportovního klubu na triatlonech bavorské ligy, tak nevím jak to dopadne. Holky z mého týmu jsou o dvacet let mladší než já, ale zatím to na výsledcích není znát, držím s nimi tempo, tak jsem se sebou spokojená.
Díky sportu jsem našla hodně přátel a cítím se skvěle.
