Toto není článek/blog o běhání. Je o neuvěřitelném klubu, který jsem založila a který mnoha ženám přinesl do života nové přátelství a dobré věci. A tento měsíc se poprvé sejdou ÚTERNÍ LIDI…
Hodně čtu a v posledních letech jsem na papíře (časopisovém i knižním) začala potkávat příběhy žen, které se spojily do nějakého celku. Většinou je spojovala záliba nebo místo bydliště. Ženy, které jsem chtěla vídat já, ale nic nespojovalo a tak nezbývalo nic jiného než jít štěstí naproti.
Poměrně náhodou jsem objevila podnik, kde byl klídek, příjemná šéfová a setkávání by se tam dalo uskutečňovat. Hned jsem s ní domluvila podmínky našeho bytí. „Ó, ano. To je skvělé, jistě si tu můžete rozkládat korálky, pouštět videa v televizi, a když budete chtít, pustím Vás i do kuchyně“.
Odcházela jsem nadšená a začala shánět druhou zakladatelku. Měla jsem strach, že se nestihnu vždycky dostavit včas a potřebuji se s někým střídat v hostitelství. Okamžitě mi totiž začal šrotovat mozek a já začala vymýšlet co nejjednodušší podmínky klubu „Klid v duši“. Tak jsem to nazvala a přišlo mi to dobré. Ouvej, první tři ženy odmítly se se mnou o klubík starat. Spřízněnou duši jsem našla ve slečně knihovnici, které se nápad líbil. Jen vrtěla hlavou nad názvem. (Mimochodem – nikdy nepřišla, ale zásluhy o úterní ženy už jí nikdo neupře. Díky Katko!)
Znejistěla jsem. Vlastně nikdo z oslovených nebyl stejně nadšený jako já. Nejsem cvok? Nebude to propadák? Na první setkání jsem vylákala tři kamarádky, které se vůbec neznaly a které si myslely, že jdou na kafe jen se mnou. A ono to klaplo! Výborně jsme se bavily a všechny přislíbily další účast. Líbil se jim i nový název „Úterní ženy“. Ten jsem opět vyčetla, tentokráte v novinové recenzi na knihu.
Posílena jejich nadšením jsem sedla k počítači, sepsala jednoduchou pozvánku a začala ji rozesílat na adresy různých milých žen. Celkem jsem oslovila asi 20 žen a začaly mi chodit různé typy mailů. Jednak jsem byla taktně upozorněna, že si mám kamarádky hledat jinak. Jednak jsem byla ujištěna, že někdy přijde, ale neví kdy a poslední nadšená skupina opravdu dříve nebo později přišla.
Máme za sebou téměř dva roky, to je hodně úterků. Musely jsme přesídlit na jiné místo, protože náš podnik byl uzavřen. Vlastně jsme se stěhovaly už několikrát. Vznikly nové vazby a přicházejí nové ženy. Málokdy se před tím vzájemně znají, ale seznamování je rychlé. Název se líbí a setkala jsem se jen s jednou jeho kritikou. Protože však byla od muže, jehož žena mezi nás nepatří, škrtám ji – to se tak při statistickém výpočtu přece dělá?
Aktivních úterních žen je už hodně. Jezdí i z Pardubic, Prahy a Sázavy. Scházíme se v liché úterý, nepomlouváme a nemluvíme hrubě. Někdo vypráví o sobě, někdo jen naslouchá. Někdo pije alkohol, někdo vodu a kofolu. Korálky nevyrábíme, do kuchyně nechodíme, ale jsme šťastné. Držíme palce Irče, aby dostala novou práci, fandíme nám běžkyním a krmíme našeho charitativního slona. Občas si ze sebe navzájem děláme legraci, ale neurážíme se a hodně se smějeme.
Strach z neúspěchu nebo trapnosti mne už opustil a zadostiučinění mi přinesly věty nejaktivnější ženy (která původně odmítla): „Hele, je to bezvadný, já si původně myslela, co za blbost to Jitka zase vymyslela. Ale je to skvělý a ještě nepřišel nikdo, kdo není fajn.“
Děkuji Vám, úterní ženy! Vynechala jsem jen málokrát, přestože jsem si musela přeházet služby v práci a složila spoustu palet se zbožím, kterým bych se jinak vyhnula. Vždycky jsem nejistá, když tam sama sedím a čekám na první z Vás. Ale potom Vás sleduji a jsem pyšná, že se máme. Že jsme se našly…
P.S. Naším oblíbeným útočištěm se stal Radioklub v Havlíčkově ulici v Hradci Králové. Nyní ho nově otevírá Honza Vančura z Rangers (to byl šok, když mi zavolal na mobil a ptal se, zda se Úterní ženy vrátí). Již dříve jsme uvažovaly, že občas pozveme muže a já tímto vyhlašuji, že 11. března 2014 v 18 hodin se sejdou poprvé ÚTERNÍ LIDI. Všechny Vás zvu a těším se na Vás.
