Můj otec byl fešák. Do práce chodil zásadně řádně upraven, hladce oholen, vzorně učesán a jak by ne, když na noc nosil síťku na vlasy, které pak při ranní hygieně doladil nezbytnou brilantýnou. Obleky, které s oblibou nosil, mu vždy perfektně padly.

Bílá košile nikdy nepostrádala manžetové knoflíčky a elegantní kravatu, mokasíny se svítily, jak psí kulky a jeho vyšší štíhlou postavu obvykle zdobil klobouk typu, který zrovna frčel.

V jednání byl pokaždé jasný, stručný, nekompromisní. Když přišel z práce, převlékl se do úboru domácího a přezul se do pantoflí s pružnou gumovou podrážkou.

Pantofle s pružnou gumovou podrážkou jsem nenáviděl!

Pondělí:

Bylo to k večeru, když u nás zazvonil zvonek. Za dveřmi stály sousedky, sestry Zajícovy a přiblble se usmívaly, jakoby mistrovi malířskému pózovaly na nějaký svatý obrázek. Vůbec nevypadaly jako sestry, ježto jedna byla dlouhá a hubená jak bidlo, zatímco ta druhá mrňavá a kulatá. Obě měly už přes padesátku a trvaly na oslovení „slečno“. (Kdo by je taky chtěl? Baby!)

„Co vás k nám přivádí, slečny?“, dotázal se otec.

„Inu, přinesly jsme pro vašeho chlapce mísu třešní“ odpověděly ty dvě důry.

„Ale proč? Vždyť my máme svých třešní dostatek“, vzdoroval tatík.

„Tak proč k nám leze přes plot na zahradu a krade ty naše?“

Tím sousedský dialog skončil a už ten nenáviděný pantofel s pružnou gumovou podrážkou vesele tancoval po mojí holé prdeli.

Úterý:

Skoro celou noc jsem nespal. Ne proto, že by mě řiť bolela, v tom jsem měl natrénováno, ale hlavně proto, že jsem dostal nespravedlivý výprask.

Je přece jasné, že klukovské zákony přímo ukládají šmírovat po cizích zahradách a degustovat výpěstky zahrádkářů z okolí. Tu jsem konečně přišel na nápad, který jsem bez odkladu realizoval a teprve posléze klidně usnul. Ráno bylo neklidné.

Fotřík mě probudil s kraválem, už zase měl v ruce ten zasraný pantofel a vyhrožoval: „Zrajef lumpe pro kreminál! Tam ti pfikovají vetězem kouli k noze, najíft doftanef jen fuchý chleba a vodu! Kde jfou ty moje zuby, okamvitě fe pfiznej!“


TIP: Čtěte dále Běh a Dědek Beskydský : ÚŽASNÝ VÍKEND


Raději jsem to ze sebe hned vyklopil, neboť bylo zřejmé, že otec je v časové tísni a na výchovnou lekci naštěstí nezbude dost času.

Byl jsem neprodyšně zachumlaný do peřin a řval: „Jsou na lustru, tatíku, zuby jsou na lustru!“

Když jsem šel ráno do školy, byly na zdi domu slečen Zajícových nakreslené dva kosočtverce. Jeden vysoký, druhý malý, ale o to buclatější. Kdo to tam jen mohl nakreslit? To já nevím!

Středa:

My hoši z periferie města ve věku kolem deseti let jsme byli skvělá parta. Všichni bez rozdílu jsme byli zkušení pyrotechnici.

Ovládali jsme práci s travexem, karbidem, do klíčů s dírkou jsme pěchovali síru a následně hřebík, pak prudká rána do hřebíku, potom detonace a nakonec střepiny v noze…

Hitem doby byla skleněná láhev se šroubovým uzávěrem, do které se vložil hořící film, uzávěr se rychle zašrouboval a dělobuch odhodil, nejlépe sousedovi přes plot mezi slepice.

Nashromáždil jsem větší množství kinofilmů, několik láhví od oleje a vyrazil za humna, abych měl pro svoje pokusy klid a nebyl nikým rušen. První pokus vyšel skvěle. Pecka jako z kanónu.

Ve druhém pokuse jsem přidal filmu a flaška se roztrhla už při nápřahu – za hlavou. Byla to taková šleha, že jsem zprvu nic neslyšel, pak ze mě začala stříkat krev, možná mi taky uběhlo do gatí.

Uháněl jsem k domovu doslova jako postřelený a špatně trefený a ještě u toho řval jako tur. Matka mě odchytila na zahradě, hadicí mi polévala krvácející kebuli a vytahovala střepiny z ušních boltců.

Otec rovněž vyběhnul na zahradu a situaci řešil po svém. Využil toho, že jsem ošetřován v předklonu, a už mě zase tím odporným pantoflem vyplácel a u toho se ještě hecoval: „Škoda!, Každé!, Rány!, Která!, Padne!, Vedle!

…darebáku, opakuj to po mě!“

Čtvrtek:

Na hlavu jsem dostal turban z obvazu, taky jsem dostal zaracha a nikam jsem nesměl, ani do školy. Úkoly napsané na papírku jsem splnil a pak už jen šmejdil po bytě a nudil se.

Náš pes Jeryk byl vlčák a vyznačoval se obrovskou žravostí. Měl neustále hlad a sežral úplně všechno, na co přišel, dokonce i starý chleba, dokonale sklízel a zblajznul i ovoce napadané pod stromy naší zahrady.

Když se toho dne fotřík vrátil z práce, zdálo se, že je náš Jeryk v posledním tažení. Celý se motal, tahal za sebou zadek a taky chudák zvracel. Přivolaný veterinář konstatoval, že je to s ním špatné, asi psinka.

Byli jsme z toho všichni smutní, já nejvíce. Při bližším ohledání na smrt nemocného zvířete však lékař změnil původní diagnózu a konstatoval, že pes je ožralý jak hovado.

Tatík se jen pomalu otočil směrem ke mně, propíchnul mne pohledem, pak ještě z úst, nosu a uší vypustil oblaka dýmu a páry…, ale to už jsem byl na útěku. Vzal jsem to rovnou přes plot.

Vrátil jsem se hodně pozdě, noc strávil v zahradním altánku společně se psem a hlídal ho, aby nezdechnul.

Pátek:

U výslechu jsem musel přiznat, jak se mi podařilo našeho čokla tak zrychtovat.

„No, bylo to jednoduché“, hrdě jsem přiznal barvu. „Jak jste mě zavřeli doma, prolezl jsem bar a z každé láhve kořalky trochu ulil. Pak jsem zašel do sklepa, načepoval domácího vínka, všechno smíchal s chlebem a směs ještě říznul lahváčem. Psovi to náhodou moc chutnalo.“

Je jasné, že bez výprasku jsem se neobešel a to i přesto, že jsem se ke všemu statečně přiznal.


TIP: Čtěte také Běh a Dědek Beskydský : SÁHLA NA MNE SMRT


Po škole jsme se s klukama domluvili, že se zajdeme podívat do hřebčína na koně. Pobíhali tam ve výběhu a my jsme jim občas dali kus svačiny, která zbyla ze školy, nebo taky cukr, který jsme ukradli doma.

Dnes děcka do školy nosí mobily a eMPétrojky, my jsme s sebou nosili vlastnoručně vyrobené praky a munici. Ani nevím, jak se to semlelo, ale terčem útoku a zábavy se stal ten nejvýraznější pinďas hnědáka.

Na podesáté se konečně přesná trefa podařila. Mezi námi kluky zavládlo bujaré veselí, mezi koňmi zmatek. Zdrhli jsme.

Ještě téhož dne jsme z městských tlampačů slyšeli mimořádné hlášení o napadení družstevních koňů chuligány a výzva k rodičům, aby provedli kontrolu na praky.

Prak byl u mne samozřejmě nalezen a proces výchovy toho dne opět úspěšně završen nezbytnou nakládačkou. Jasně že pantoflem.

Sobota:

Sobota byl vždycky den nejlepší z celého týdne. Když byly moje studijní a kázeňské výsledky uspokojivé, dostal jsem jednu korunu na biograf. Večer pak probíhala generální očista, na kterou jsem se vždycky ohromně těšil. Ve sklepních prostorách našeho domu byla prádelna, která právě o sobotách fungovala jako domácí lázně.

Matka zatopila pod kotlem, připravila prostředky pro provedení hygieny: jádrové mýdlo, (v lepším případě mýdlo s jelenem), rýžový kartáč na hrubou špínu, jemnější kartáč na masáže, (jako by jsme jich přes týden měli málo), čisté osušky a hojivé masti na zranění, která jsme utrpěli během týdne.

Vždycky to tam vonělo hořícím dřevem, bylo teploučko a viditelnost tak na dva metry, všude pára. Hlavní radostná akce probíhala v neckách. První na řadě jsem byl já a bráška současně.

Hned po nás přišel na řadu otec, zatímco my jsme byli osušováni a ošetřováni. Fotřík si lebedil v neckách , měl zavřené oči a spokojeně oddychoval, když jsem si všimnul, jak na klidné hladině mýdlové vody se vznáší jeho pinďour.

Podíval jsem se na mladšího bratra a nevyslovil jediné slovo, ba ani prstem neukázal, jenom tak lehce pokynul hlavou. Sourozenec správně pochopil. Klobásku hbitě uchopil do dlaně, sevřel a na průser sobotní noci bylo zaděláno.

Rodič se z nečekaného útoku tak vylekal, že vystřelil z necek, které při uklouznutí na mokré betonové podlaze převrátil a už se zase sápal po tom pitomém, zasraném, nenáviděném pantofli.

Řval jsem: „Já ne, to já ne!!“ „Ale tys ho navedl, lumpe!“, konstatoval otec a kázeňský přestupek opět řešil obvyklým způsobem.

Situaci vyřešila matka slovy: „Nech ho, Pepo, být, zrovna teď jsem mu prdel ošetřila,… neboj, večer ten tvůj šok spravíme.“

Neděle:

Den odpočinku byl ve znamení pohody, dobrého jídla a odpoledních návštěv. Oba rodiče vypadali spokojeně, matka měla vždycky čistou bílou zástěru s vyšíváním, otec si mě před obědem poslal se džbánkem do hospody pro pivo a těšil se na svého oblíbeného králíka z vlastního chovu. Po obědě se ještě napekly buchty, ty se odnesly na chodbu do spižírny, aby nás nelákaly a vyčkalo se příchodu hostů.

Hosté přišli. Uvařilo se kafe, otevřelo vínečko z domácích zdrojů a mělo dojít i na buchty. Ale co to? Ve špajzu pouze prázdný pekáč, buchty nikde! Všichni doma dobře věděli, že náš pes je v žravosti přeborník, že když se postaví na zadní, umí si otevřít dveře a už jednou matce sežral vánoční cukroví.

Otec zachoval klid, hostům se omluvil a s kamennou tváří suše konstatoval, že bude muset psa uvazovat na řetěz. To, že jsme všecky buchty sežrali my, tedy já a brácha, by nám tentokrát prošlo, nebýt toho, že mého povedeného bratra, za kterého jsem vždycky dostal nařezáno já, rozbolelo břicho.

Kňučel jak malé štěně, z horkých buchet měl břicho nadmuté jako vlk z Karkulky, prděl a u toho smrděl, jak týden zdechlá nutrie. Vůl jeden se nakonec přiznal.

Byl to můj poslední výprask tohoto týdne. Klidně bych mohl ve svém vyprávění pokračovat, neboť rok, jak je známo, má třistapětašedesát dní a pantofle s pružnou gumovou podrážkou byly nezničitelné a věčné, stejně jako lumpárny, které jsme prováděli, provádíme a provádět budeme!

Zdraví vás Dědek Beskydský.