Tento víkend jsem měla opravdu náročný, v sobotu jsem se zúčastnila hasičských závodů, kde jsem se umístila na 4.místě..:) No prostě přesun po azimutech není moje silná stránka..:) A v neděli mě čekal Jaroměřský kros, náročný ale úžasný běh terénem.

Na závod jsem byla zaregistrovaná dopředu přes internet..:) Takže na mě ráno nečekalo vyplňování přihlášky jen jsem si vyzvedla startovní číslo,čip a instrukce. Nejprve odstartovali žákovské kategorie a pak přišla řada na mojí kategorii, tedy dorostenky, kterou spojili s kategorií starší žáci..:)

Měla jsem strach, kluci byli strašně sebevědomí a vlastně všichni na startu byli z nějakého oddílu ale já jsem běžela jen za sebe..:) Bála jsem se, že to úplně projedu.. Na startu mi ale jedna slečna zvedla náladu a trochu i sebevědomí, řekla : ,Hele to vůbec nevadí, že nejsi v žádným klubu, to znamená, že tě ještě neobjevili.. :) Bylo to hrozně fajn..:)

Po odstartování jsem se celé skupiny držela na pár kroků…V půlce závodu jsem se poslední závodnice držela na dohled.. Ale už jsem nemohla, přesto jsem běžela nechtěla jsem se vzdát..:) Nechtěla jsem jim ukázat, že nebýt v klubu znamená prohrát..:)

A když už jsem byla za půlkou závodu čekalo mě strašné překvapení, neuvěřitelné stoupání na které jsem nebyla připravená.. Ale přesto jsem se ho pokusila vyběhnout, do půlky se mi to podařilo ale pak už jsem zpomalila..:) Ale jen na chvíli, když jsem se pokusila jen trochu zpomalit ozvalo se nade mnou: ,,Tak to už zvládneš, poběž rychle, pojď , pojď, pojď.. * V tu chvíli jsem zrychlila a už jsem byla nahoře..:) Rady a povzbuzování pokračovali: Dobře, super, teď se narovnej, ať můžeš dýchat a běž, jsi dobrá, to zvládneš..

Pak už jsem jen běžela s tím, že to doběhnu.. Ale když jsem zbíhala kopec před cílovou rovinkou už jsem opravdu nemohla ale byla jsem si jistá, že to zvládnu.. Určitě doběhnu. říkala jsem si. Když mě ale při sbíhání kopce začala povzbuzovat trenérka, někoho kdo už doběhl, strašně mi to pomohlo. Poběž, natáhni ty nohy. ,znělo mi kolem hlavy. Ještě jí doženeš. Už jsem byla vedle ní. Byla jsem stejně dobrá jako ona. Znělo mi hlavou.

V tu chvíli už na mě ségra začala pokřikovat: Přidej, to už musíš dát, běž, běž, makej, už jsi skoro v cíli, přidej!!

Bylo to fakt krásný, úžasný, strašně moc to pro mě znamenalo, nebylo důležitý jestli mám medaili nebo jestli jsem před poslední, byla jsem v cíli..:)

Trať dlouhou 2390 m, jsem uběhla v čase 00.11.48. na 6.místě se ztrátou +00:01:54.7 na vítězku..

Byl to opravdu nezapomenutelný zážitek, podpora ségry Janči, Aleše a Lucky. Hlavně se opět ukázalo, že běh lidi spojuje strašně mi pomohla podpora ostatních lidí na trati.. Vůbec jsem jí nečekala..:) Zamilovala jsem se do běhu víc než kdykoli předtím..:)

Všem děkuji ta podporu a za to, že vůbec jsou..:)

Nejde o to vyhrát ale hlavně neprohrát sám nad sebou a užívat si to.. :)

PS: Nevím jestli mám jen já takové štěstí na úžasné lidi. A nebo jestli za to můžou endorfiny, že mi všichni lidé na závodech připadají milí, hodní a optimističtí.. :)