A nebyl to žádný menší než Pražský mezinárodní maraton PIM 2014!

UPOZORNĚNÍ – Omlouvám se, ale první maraton byl pro mě tak silný zážitek, že si vyžádal několika stránkovou slohovku a stejně se do ní nevešlo vše, co ve mně tato událost vzbudila

Motivace

Když jsem před 3 lety stál na startu Porubského čtvrt maratonu, měl jsem obavy z toho, abych vůbec těch 10 a půl kilometru uběhl. Nikdy jsem tehdy tak „dlouhý běh“ neabsolvoval a před závodem jsem měl naběháno dříve nemyslitelných 50km! Nakonec jsem to zvládl v čase kolem 48 minut, o rok později už to bylo minut 44 a loni jsem ubral další minutku. Od prvního běhu jsem do toho šel s kamarádem Martinem, svého času rovněž neběžcem. Ten zvládl trať poprvé těsně pod hodinu, podruhé ale už jen lehce přes 50minut. A právě loni se na jaře rozhodl uběhnout maraton. Ano, 42 195 metrů! Ťukal jsem si na hlavu, ale nedal jsem znát pochybnosti a Martina podporoval. Ten se poctivě připravoval a navýšil své běžecké dávky několikanásobně. A pak přišel jeho maraton, PIM 2013. A zvládl ho! Sice na pokraji fyzického zhroucení, ke konci běh prokládal chůzí (pak už chůzi prokládal během), ale zvládl dokončit maraton v čase kolem 4:15. Skvělý výsledek! V práci jsme ho patřičně pochválili a já se ho zeptal, jestli přes to všechno prožité utrpení půjde znova. Bez váhání odpověděl, že ano. A hned opáčil: „Jdeš taky?“ a mně nenapadlo nic lepšího, než odpovědět „Proč ne!“ :) (dnes už bych pár důvodů „proč ne?“ našel… :) )

Příprava

Na závod jsem se registroval dlouho dopředu – jednak to bylo levnější a také už se z toho po zaplacení nebylo tak lehké vyvlíknout. V kalendáři jsem si zatrhl neděli 11.5.2014. Nás­ledovala poctivá zimní příprava, i když spíše triatlonová. Velký počet krátkých běhů do 10km, následná specializace na rychlost a obecnou vytrvalost (závody na 5 – 20km) se nakonec ukázaly pro maraton nevhodné, k tomu však později. Primární cíl přípravy měl být takový, aby tělo a hlavně nohy takovou zátěž zvládly. Sekundárním cílem byl výsledný čas pod 4 hodiny. A kdyby šlo všechno hladce, troufal jsem pomýšlet i na čas 3:30, tedy průměrná rychlost 12km/h. Tuto rychlost bych ale musel opravdu vydržet 3 a půl hodiny. Bude to v mých silách? A nebudu mít nakonec jiné starosti, třeba to vůbec uběhnout?

Organizace

Den závodu se blížil, příprava byla dobrá. Týden před startem jsem přestal ostře závodit, později jsem pouze regeneroval. Také jsem se cpal těstovinami a rýží, zkrátka sacharidy. Vše klapalo. Do Prahy jsme se s Martinem odjeli prezentovat v sobotu. Už to byla velká akce, která mi brala dech. Spousta stánků všech sportovních značek, lákadla, slevy, doprovodné programy, všude bylo na co koukat! Celý areál byl nabitý nejen lidmi, ale hlavně energií a předzávodní atmosférou. A i v tom počtu jsem začal potkávat kolegy běžce z Ostravy, to bylo příjemné. Co musím vyzdvihnout, tak je samotná prezentace a organizace celkově. Přestože bylo zaregistrováno 10 000 lidí, tak jsem NIKDE nečekal! Žádná fronta na číslo, žádná fronta ani na tričko, žádná na batoh a pak ani na jídlo. Super, však to přijde zítra, říkal jsem si. Ale kdepak! I v neděli bylo všechno nalajnované naprosto dokonale, lidí dostatek a zázemí opět skvělé. Vlastně jediná věc, na kterou se čekalo, byly toalety před samotným startem. Tu jsem sice už nepotřeboval, ale kdo ano, měl celkem problém – ani cca 50 toitoi budek zdaleka nestačilo potřebám maratonců :)

Start

Přespali jsme u Martinova bráchy a v neděli se na Václavák dopravili metrem. Úschova opět bez čekání. Lupnu poslední gel a nějaký ten hořčík, naposledy se napiju a mažu do koridoru na Staromák. Nějakým zázrakem mě zařadili hned za první tisícovku, takže stojím jen pár metrů od startovní čáry. Někteří to štěstí nemají a účastnící s nejvyššími čísly stojí až někde u Prašné brány. Martin má přes 5000 a stojí až 4 sektory za mnou. Startem tak proběhne přibližně 6 minut za mnou. Ale to už se schyluje ke startu! Desítky tisíc fanoušků a diváků na Staromáku samotném, další tisíce v ulicích. Atmosféra naprosto úchvatná, slovy to nelze popsat! Nad hlavami létají vrtulníky české televize a zřejmě i jiných. Start snímá přenosový vůz. Na náměstí je obří obrazovka, kde sami z výšky vidíme, jaká hromada lidí a závodníků se zde sešla (oficiální informace – na startu bylo 10192 běžců!). Dech beroucí. Moderátor přeje hodně štěstí ve všech možných jazycích. Jen vedle mě jsou 2 Italové, Španěl a Němec, kousek za mnou nějací černoši. Ale národností jsem zahlédl opravdu spoustu (ofic. info – účastnili se závodníci z 92 zemí!) Do startu zbývají vteřiny, atmosféra je neskutečná. Posledních 10 sekund odpočítá celé náměstí. A je odstartováno! Do všech repráků se rozezní tóny Smetanovy Vltavy. Keňani vyrážejí vpřed, my v davu zatím stojíme. A už se to hýbe, už se posouvám. A hle – pípá mi čip! Oficiálně jsem proběhl startovní čarou maratonu! A teď mě čeká 42,195km! Ale lidi šílí a tak na to vůbec nemyslím. Běžíme slušným tempem Pařížskou ulicí obklopenou lidmi, kteří neskutečně povzbuzují a ženou ten dav kupředu! A hnedka jsme na nějakém mostě a hle, první km za mnou! Ani to nebolelo :) Svižně si to míříme na Malostranské náměstí a z něj na dominantu Prahy – Karlův most! Ten je nyní pro veřejnost zcela uzavřen. Další zážitek, který se mi navěky vrývá do paměti… Po levé straně vidíme další 2 mosty. Na bližším už vidím běžet černochy. Safra ti jsou rychlí. A na mostě za nimi se táhne nekonečný had maratonců, kteří museli startovat ze zadních pozic. Za chvilku (ono to vlastně byla celkem dlouhá chvilka :) ) už běžíme po mostě, kde jsem viděl ty Keňany. A podbíháme pod mostem, na kterém ještě stále běží někteří z posledních startujících! Nechápu, vždyť už běžím 16minut! Ale jsem rád, že tam nejsem já a běžím dál.

Prvních 15km

Velké cedule značí každý kilometr. Blížíme se ke značce 5! Mezičas super, běžím každý km průměrně za 4:40, což je dle plánu – prvních 10km zkusit něco nahnat a pak co nejdéle držet tempo 5 minut na kilometr. Tak se mi do plánu vlezly i pauzy na občerstvení a případné čůrání (Pozn.: Někteří mě pobavili – už u cedule 1km bylo kolem cesty tak 20 ulevujících si pánů, že by nervozita?) Na startu jsem stál kolem místa 1100, ale kupodivu jsem se na prvních km dral významně dopředu a předbíhal hromadu lidí. Až později jsem zjistil, že se jednalo o mistrovství ČR a že některé starší kategorie mají zkrátka právo stát vepředu (na druhou stranu jsem ale přesvědčen, že mnoho z nich mě ke konci opět s radostí a elánem předběhlo :) ) Každopádně prvních 10km uběhlo jako voda. Je to distance, na kterou jsem navyklý, takže zatím žádné známky únavy nebo problémů. Probíháme koberec – průběžně mi patří místo kolem 700! Super. Ještě 2 km a probíháme Pařížskou ulicí a Staromákem. Už? Paráda. A těch lidí! To jsou tu fakt všichni kvůli nám? Všechny ty vlaječky, skvělá hudba, povzbuzování – říkám si, že to musím doběhnout za každou cenu a mám chuť zrychlit! Vzápětí se ale krotím a studenou sprchou mi je také fakt, že na velké obrazovce vidím Keňany probíhat přes koberec na dvacátém km. Ano, v čase 1:00:06. Ano, já jsem teprve na 12. km. No co, ti se mají, už jen polovinu. A já ještě… ehm, nemyslet na to!

Půlmaraton

Míjím metu 15km. Zatím vše relativně v pohodě, tempo 4:50 plus něco navíc za občerstvovačky, které jsou každých 2,5km. Pravidelně piju, střídám vodu a jonťák. Sem tam zobnu hroznový cukr, který mám v kapsičce. No a je tu 20km! Mezičas super, stále mám 2 minutky k dobru oproti plánu na 3:30. Začínám ale trošku cítit nožky – únava v kolenou a stehnech. Není čas to řešit, běžím dál. Brzdím na občerstvovačce a po rozběhu znovu potkávám Danuš Škrdovou z Ostravy. Předbíhal jsem ji na 5. km a teď mi to vrací. Vypadá čerstvě a tak běžím s ní. Plán má stejný, takže hezky držíme 5minut na km. Dnes si kupodivu nechce ani povídat! :) Společně překonáváme půlmaraton, dle plánu, rezerva stále 2 minutky. Z ničeho nic začíná kapat. Do této doby bylo počasí dobré, polojasno a 14stupňů, což mi dovolilo běžet v kraťasech a triku s krátkým. Celou dobu ale nepříjemně fouká. A teď déšť? A opravdu nás pár minut skrápěla jarní přeháňka. Ale nebylo to nic hrozného. V botách sucho, pokračujeme! Vyhlížím občerstvovačku na 24. km. Před ní mám totiž v plánu si dát gel. A tady je, nechávám tedy Danuš poodběhnout a zpomaluji. Ani mě nenapadlo, že už ji neuvidím… Zapíjím gel vodou a běžím dál sám.

25km

Běžíme teď nepříjemně nekonečným nábřežím, kde není kolem ani nic zajímavého. Výhodou je, že proti nám vidíme borce, kteří jsou před námi. Potkávám známé tváře, zdravíme se a dodáváme si sílu a hlavně morální podporu! A další cedule – 25km! To je dál, než co jsem kdy v kuse uběhl! Paráda! Ale další myšlenka v mé hlavě mě děsí – překonal jsem můj rekord, 25km, takže mi zbývá ještě 17km! Chvilkovou paniku střídají první pochybnosti. Nožky mám už těžké a celkem bolí. Ani zdaleka to už není ten příjemný stav jako na desátém km. Najednou zpomaluju a všechny další km mám o 20 sekund pomalejší (5:15) Netuším proč, ale nedá se s tím nic dělat, rychleji to prostě už nejde. Teď vyhlížím každý další kilometrovník, těším se na každou další občerstvovačku. Propadám se pořadím. Předbíhají mě všichni, já nikoho. Deprimující. Ale také je to tím, že jsem se stále držel v první tisícovce z deseti. Tedy tou dobou už asi ne :)

30km

Na metě 30km se rozplývá sen o čase pod 3:30. Náskok dvou minut z prvních 25 km je promrhán během posledních 5 km. A bude hůř. Původně jsem chtěl zbývajících 12 km běžet hodinku, ale teď se mi to zdá nepředstavitelné. Nu což, pokračujeme! Každý další km už je ale delší a delší, nohy bolí opravdu silně. A nebolí ani nic konkrétního, prostě bolí celé od pasu dolů. Takovou zátěž ještě nezažily a to stále není zdaleka všechno.

35km

Krize vrcholí. Na další občerstvovačce do sebe cpu vše, co jsem si připravil a ještě nesnědl – cukříky, jonťáky, BCAA, hořčík, anticramps, carbonex. Zůstala poslední pilulka – fialová. Lentilka poslední záchrany, na kterou jsem si ale zakázal šáhnout. Protentokrát jsem odolal. Zkusím to zvládnout čistě. Bohužel, žádná z kouzelných tabletek už kupodivu v této fázi nepomáhá. Každý krok bolí. Ale stále běžím! Myslím na Lucku, rodinu, lidi z práce, kamarády, kamarádky (na některé z nich se snažím myslet déle, je to příjemné :-D ) a říkám si, že když už ne za sebe, musím to doběhnout aspoň pro ně! Na dalším kilometru je ale zas vše jinak – už si říkám, že na všecky prdím! Tolik na ně myslím a kdo z nich mi pomůže? Nikdo! :) Nohy jsou ze železa, ale pořád běžím, nesmím se zastavit! Každý km je nekonečný. Počítám kilometrovníky, občerstvovačky, pak už stromy, každý krok, každou dlažební kostičku! Jsem pomalý. Vím to. Ale každým krokem se blížím cíli. Dokud běžím, bude to přeci utíkat rychle! Rychleji než v chůzi! Nesmím se zastavit! Tempo klesá. Už běhám km daleko přes 6 minut. Ale i tak míjím lidi, kteří už jen jdou. Už ale fakt nemůžu! Nejde to! Nechci! Nohy neposlouchají, ale nemám odvahu je zastavit. Už bych je neroztočil…

39km

Vidím poslední občerstvovačku! Je daleko, ale vidím ji! Je to jako fata morgána, oáza v poušti a můj jediný cíl. Po neskutečně dlouhé době jsem k ní dorazil! Teď už „jen“ 3km do cíle! Kelímků je tady pořád dost, takže poslední ještě určitě nejsem. Volím jonťák. Obyčejnou vodu bez minerálů bych si teď nedovolil. Jak jsem přibrzdil, stala se nečekaná věc. Zezadu mě po rameni plácl Martin! Kde se tu vzal? To už jsem asi hodně prošitý. Anebo Martin běží tak rychle? Hlava mi nefunguje, pouštím myšlenky. Zaregistruju jen, jak Martin říká rázné „POJĎ!“ Tak já dopiju a JDU! Tedy běžím! Ale proč se Martin vzdaluje? Proč nepočká? Chápu, jsem pomalý. Tak to ne! Zmáčknu se a docvaknu si ho! Žasnu, že to šlo. Martin běží rychle. A jak rychle! Opravdu rychle! Martin se zbláznil! Nechápu to, běžíme km za 4:30, to jsem neběžel ani po startu! Co to do něj vjelo?! Chci ho zabít, ale slovně ho podporuju, že běží dobře a hezky! Však on opravdu běží hezky! A rychle! Pak mi to dochází – startoval 6 minut za mnou a útočí na čas pod 3:30! Mi už tento cíl dávno unikl, ale pro něj je stále reálný! Tak si říkám, že ho podpořím a zkusím doběhnout s ním. ÓÓÓ jak velké sousto jsem si to zase vzal! Moje podpora ho stále žene kupředu, ale sám se tím neskutečně ničím. Ale zase se cíl přibližuje rychleji, paráda. Nohy stejně bolí tak, že by bolely i vleže, tak to budeme mít touhle rychlostí aspoň brzy za sebou. Však finiš mívám dobrý. Ale po 40km? No uvidíme. Při této rychlosti se děje pro mě něco už nezvyklého – zase předbíháme! Ale kdyby sem tam někoho… Pořád a všechny! Někteří se na nás koukají dost nevěřícně. Nedivím se jim – sám nevím, co to k sakru dělám?! A je tu poslední kilometr! Lidí zase jako mraků! Stáčíme se na Pařížskou, dnes už potřetí, ale rozhodně naposledy! A právě tyhle davy mi opět dodávají sílu. Povzbuzují každého! Nekonečné zástupy lidí! S někým si plácnu a odměnou je mi potlesk. Tleskám taky, odpovědí je jásot všech! Proto tady ti lidi jsou! Hecuju je! A oni na oplátku hecují mně a dodávají mi tolik potřebnou energii! Srdce mi tluče, to je zážitek! Takový doběh do cíle, to se musí zažít! Jak jsem se tak nechal strhnout emocemi, koukám za sebe a výrazně jsem urval Martina. Ale co, už o nic nejde, počkám na něj a doběhneme spolu! Už toho má taky nad hlavu a právě si uvědomil, že o minutku nestihne vysněný cíl 3 hodiny a 30 minut. Je až k nevíře, jak to člověka může vnitřně nalomit. Martin najednou sotva šoupal nohama. Ale běžíme spolu! Už je vidět cílová brána! A jejda, před námi, asi 300 metrů před cílem se právě totálně sesypal závodník. Black-out. Tma. Jako by vypnul, nevnímá a lehá k zemi. Přibíháme k němu, ptáme se, jestli je ok, ale neodpovídá, je úplně mimo. To už k němu ale přiskakují pořadatelé i diváci. Je o něj postaráno. Soustředíme se náš cíl. Na CÍL!

Cíl

A je tu! Velká brána, známý modrý čipový koberec, spousta fotografů i kamery České televize. Páskou probíháme s Martinem společně. Čas 3:37:45, na víc jsem dnes neměl. Ale vlastně je to super čas! Dostavuje se euforie, atmosféra nás pohlcuje, diváci aplaudují. Pořadatelé mě tlačí dál, berou mi čip. Jdeme zas o kousek dál, dostáváme na krk velké medaile, wow. Jsou těžké. Moc těžké. Chci jít dál, ale nejde to. Tělo zjistilo, že je v cíli a chce vypnout. Ještě nééé prosím! Nohy se mi začínají třepat. Ruce brní. Rozlévá se neskutečná bolest do svalů! Auuu! Neudělám ani krok a pořadatelé jich po mě chtějí ještě tolik, nemám je rád! Ale balí mě do termofolie a strkají do ruky matonku. Vím, že musím pít, tak ji piju. Poslední pokyn organizátorů jsem zaznamenal už jen v mlze – „Jděte dál (fakt jsem je v tu chvíli neměl rád!) až k občerstvovačce a zázemí“, už je to prý jen 300metrů. Ach, těch 300 metrů jsme s Martinem překonávali snad 10 minut. Krok sun krok. Sun krok sun. Sun sun sun sun sun… Ale jsme tam! Banány! Tolik jsem jich v životě pohromadě neviděl :) Vím, že musím jíst, tak je jím. Sedáme někde na zem. Střídá se zima a horko. Bolest dolní poloviny těla se pomalu rozlévá a trvá téměř půl hodinky, než odezní to nejhorší. Pak už je dobře. Přesun do úschovny, převlékání, vyrytí jména a času na medaile. A najednou je mi zase dobře. Nohy už bolí jen standardně, únavou. Ale chodit můžu a fyzicky jsem na tom velmi dobře. Poslední foto a jde se nabrat energie. A kde dostanete maximum kalorií na malou porci jídla? McDonald‘s! Jednou za pár let si můžu dovolit sežrat tu všecko!

Zhodnocení

Cesta vlakem už byla v pohodě. Celkově jsem získal obrázek nad celým závodem a mou přípravou. Objem naběhaných kilometrů byl ucházející – 1000km jen za tento rok. Příprava to byla opravdu poctivá, ale spíše triatlonová a tedy na maraton ne moc vhodná. Místo opakovaných a častých běhů kolem 10km to chtělo několikrát absolvovat 25km i za cenu toho, že druhý den budu muset trénink vynechat. Samotnou předzávodní přípravu jsem taky nepodcenil, jak jídlo týden před, tak i den předem a pak během závodu. Po startu šlo také vše dle plánu – rychlejší začátek (ne moc) a pak zkusit doběhnout co nejdál. Pravidelně jsem pil, střídal vodu a jonťák. Nacpal jsem do sebe energetický gel před závodem a pak jeden na 25. km, průběžně jsem snědl balíček hroznového cukru. Cukr ani fyzička ovšem problém nebyly. To ty svaly… V krizi jsem zďobal všechny podpůrné bobule, co jsem mohl – hořčíky, BCAA a anticramps – vše proti křečím a ochraně svalů. Přesto si zkrátka postupně svaly, šlachy, klouby i úpony na přibývající zátěž začaly stěžovat, až to vyústilo v nemalé bolesti v cíli. Ale to k tomu asi patří…

Důsledky

S týdenním odstupem můžu zhodnotit také důsledky celé té komedie. To hlavní – nohy jsou v pohodě! Svaly ok, klouby ok, úpony už tak ne – 3 dny mě bolely jakési úpony/šlachy na kolenou zepředu z vnější strany, ale i to nakonec odeznělo. Co však nevydrželo, byla imunita. Ta byla velmi, velmi oslabená a toho využil při regeneraci bacil. Přišly teploty, horečky, rýma, škrábání v krku i kašel, zkrátka jsem naplno onemocněl.

Závěr

Dokázal jsem, co jsem si předsevzal. Uběhl jsem maraton! A čas? Ten je také naprosto skvělý, vždyť kolik lidí se nevleze ani pod 4 hodiny? Skončil jsem 1382. z 10000 běž­ců, ale z toho doběhlo jen 6000 a já byl nejen mezi nimi, ale dokonce mezi první čtvrtinou! Takže spokojenost. Opět jsem sám sobě (i ostatním) dokázal, že hranice mých (lidských) možností je jen linka, která se dá vždy překonat a posunout. Ale poučil jsem se? Dám si už pokoj? Nechají mě další maratony a podobné akce už klidným? Kdepááák! Už za měsíc mě čeká Czechman, dlouhý triatlon, závod na 6 hodin! A maraton? Za rok znova! Respektive každý rok bych chtěl zaběhnout jeden a nejlépe pokaždé jinde! A že v Evropě máme spoustu hezkých maratonů – Vídeň, Berlín, Budapešť, Řím, Londýn, Paříž, Barcelona, …? :) Uvidíme, za rok!!!

Vojta

Pár fotek: http://arezz.rajce.idnes.cz/2014-05-11_PIM
Pozn. jedna oficiální fotka stojí 20 Euro!!!