:-) jednou jednoho krásného letního dne…

„Konečně zase závod na tom nejhezčím kopci“, běželo mi hlavou pár dnů před závodem, jakmile závodní horečka stoupala. Letos navíc měl status 1. mistrovství ČR v ultra skyrunningu a startovní listina slibovala účast těch nejlepších běžců. Po takřka 3 týdenním kolapsu mýho tréningového procesu začátkem června a utrápeném ultra v jizerkách jsem si nebyl jistý svou formou, ale na start jsem se skutečně těšil. Pár dnů před dnem D jsem již zvolnil, dal jen pár výklusů a snažil se odpočívat. V sobotu 2. srpna budíček již časně ráno oznamuje, že je třeba se chystat, kvalitně nasnídat a vyrazit s kluky z Frýdku společně autem na start u chaty Švarná Hanka na Grůňi. Poslední 3 dny pršelo a nebylo nijak vedro zato předpovědi na dnešní den slibovaly jasnou oblohu a tropy kolem třicítky, což se od rána začínalo pomalu naplňovat. Na místě jsme před 6 hodinou, registraci vyřídím jedním vrzem, když podepíšu papír, že se jdu dobrovolně zdevastovat a vyzvednu startovní číslo atp. Při promluvě k trati se mi líbila věta organizátora závodu, jež oceňoval, že nejsme někde na koupáku, ale tady :-) Je zde hodně známých tváří, tak s některými dám řeč ,ale to už se čas blíží k 7 hodině a my vyrážíme vstříc 65 km a 4000 metrům převýšení. Start jsem nijak nehrotil a chtěl si běžet svý tempo, ale jelikož byly první 3 km z kopce, tak to běželo samo. Kochat se člověk nyní mohl nádhernou inverzí v údolích a zatím si opravdu vychutnávat každý krok. První stoupání na Lysou horu bylo tedy přes Visalaje a když začlo, někteří stále do kopce běželi, což mě ale nechávalo ledově klidným a přešel jsem do chůze, vědom si toho jaká šichta mě/nás všechny ještě čeká. Ustálil jsem tempo a dech. Dokonce asi 10–15 minut konverzuji s pár běžci a jdeme jako na vycházce v parku napohodu. „Bylo by už třeba ale začít“ si tak říkám a při začátku ostřejšího stoupání se o něco víc „zakusuju“ do kopce a přidávám plyn. Ani se nenaděju a jsem na vrcholu, kde se jen letmě napiju, dám kousek banánu a valím dolů. Seběh skrz naprosto debilně rozbombardovanou sjezdovku mě moc nebaví, ale poté se uklidním a běžím vstříc krátkému stoupání na Kykulku odkud běžíme již do Krásné dolů. Seběh je poměrně táhlý a zvlněný, docela jsem byl rád, když jsem začal stoupat a přešel do chůze. Ovšem jen chvilku, stoupačka z Krásné měla velké převýšení na relativně krátkém úseku a mě osobně zde hodně začínalo mořit vedro, které začalo spalovat vše kolem. Dost jsem zpomalil a snažil se vyškrábat k té občerstvovačce na vrcholu, což se mi nakonec podařilo a ke konci kopce jsem se dostal „z jámy“ a zrychlil. Přezul jsem boty, pořádně se napil, doplnil vodu do camelu a pozdravil se s taťkou, který mi udělal radost tím, že dorazil povzbudit. Dá se říct, že seběh do Ostravice mi nalil novou krev do žil a utekl jako voda. Běžel jsem ho celý sám, nikdo nikde… jen turisté samozřejmě. Stoupání přes Šance vedlo pro mě zpočátku neznámou trasou, což bylo krásné zpestření. Po každém seběhu bylo zejména v údolích cítit jak obrovské vedro dnes panuje. V lese byla i velká vlhkost, takže se běželo opravdu ztěžka. Skrz celé stoupání potkám jen pár běžců, je vidět jak jsou zbití tím vedrem… je to dnes opravdu extrém nad extrémy. Nicméně pomocí holí získávám konstantní tempo a dostávám se do toho, sem tam běžím. Kilometry utíkají jako na běžícím páse oproti jizerkám, kde se mi každý metr nekonečně táhnul. Skvělé bylo, že velká část výstupu z Šance byla skryta slunečním paprskům až na vrcholovou část. Na vršku se občerstvím opět vydatně, ponořím hlavu do kádě se studenou vodou – naprosto geniální a ihned vyrážím dolů. Tentokrát opět na Kykulku, odkud se táhlým seběhem dostanu pod sjezdovku v Malenkách. Opět celý seběh běžím sám až při výhledu na celou sjezdovku spatřuji pár závodníků. Sjezdovka nevypadala, ale byla naprosto unikátně vysilující, když uvážíme, že měla cca 500 metrů a 150 metrů převýšení + celý výstup pálilo slunce. Jen z těží jsem dával krok za krokem a pomocí holí se přitáhnul o půl metru vzhůru. „Hlavně se nezastavuj“ mi běželo v hlavě. Tady mi opět došlo a myslel jsem si, že není v lidských silách se na ten vrchol dostat. Ale zas jednou se ukázalo, že lidské tělo dokáže a vydrží nemožné, když mu to hlava poručí. Konečně jsem v lese, pryč z té rozpálené pece na sjezdovce. Dostat se z jámy mi opět chvíli trvalo, ale před Lukšincem opět chytám konstantní dech a pomalu zrychluju. Větry si užívám, akorát poslední převyšující kopeček mě trochu zmohl. Poslední rychlé pití a doplnění vaku vodou a cílový seběh je tady. Už jsem začínal mít rudo před očima a zdržel jsem se opravdu jen pár minut. Musím opět celý seběh vydržet běžet hlavně. Dle mých výpočtů a cedulí jsem se ovšem někde seknul a jakmile zkončil, nastaly mnohem delší zvlněné úseky, než jsem původně čekal. Dokonce byly okořeněné místy dost prudkými pasážemi po kterých následovaly běžecké úseky a člověk se opět musel nutit do cupitání. Ptám se kojemjdoucích " je ta Hanka ještě daleko"? Mnozí netuší o čem to mluvím, jiní říkají…kousek :-) Držím tempo a cupitám si to když tu náhle se napojím na asfaltku a jsem již jen pár set metrů od cíle. Je to neskutečné když si říkám, že jsem zase jednou porazil sám sebe a pobořil pár limitů ve své mysli. Zakřičím si a prožívám tu nádhernou a neopakovatelnou euforii. V cíli jsem v čase 8:39:02 a ihned sebou plácnu vyčerpáním do trávy. Celý den jsem spíš jen pil a z jídla snědl jeden banán, takže mi začlo být tak něják všelijak a půl hodiny nehybně ležím poté co ze sebe shodím všechny mokrý a zpocený hadry. Až poté jsem schopný se pokusit do sebe dostat nějáký jídlo. Sprcha, pokec s ostatními a zasloužené dávky endorfinů. Naprosto parádní organizace, značení bezchybné, příjemní lidé z pořadatelského týmů a občerstvovačka na vrcholu jako třešnička na dortu. Zbývá dodat, že se už moc těším na další ročník :-)