co robit v nedělu dopo?… sebrat boty a jít valit :-)

Zdravíčko všem. Dnes, tedy 10. srpna se konal ve Frenštátě pod Radhoštěm závod cena SkVK, jež byl součástí tamějšího běžeckého seriálu kratších tratí okolo 3 km a podobně. Ovšem tento sliboval délku 6,8 km a jak jsem poznal později i docela solidní profil tratě. V termínovce mě zaujal a tak jsem si jej šel zkusit a poměřit se, jak se mi zlepšila rychlost od katastrofálního propadáku na 10 km runtour v Ostravě před cca 6 týdny. Rovněž jsem kratší závod,než desítku neběžel a rychlost s jakou se kratší tratě musí běžet pro mě byla další výzvou. Tedy ráno sednu do vlaku směr fren, na místě jsem s dostatečným předstihem, vezmu startovní číslo, převlíknu se, zkouknu mladé talenty, který běhali před námi, rozběhám se, protáhnu a jsem na startu. Je 10:30 a my vyrážíme. Počasí je typické pro poslední dny aneb typicky letní tedy vedro a zatraceně dusno. Již od počátku se odděluje skupina 4 běžců a vím, že s těmi se držet nebudu, jelikož na to nemám. Chytám se borce z týmu Kroměříž tuším, nejsem si jist, se kterým to rubem společně a postupně si získáváme náskok na zbytek běžců. Od počátku se běží do kopečka, následuje táhlý seběh, kde protahujeme krok a připravujeme se na zhruba stejně dlouhé stoupání na Helštýnský vrcholek. Jeho počátek byl na cca 2,5 km a vůbec se mi nelíbilo jak byl táhlý a prudký a že jej musím vydržet rubat naplno za každou cenu. Ale vydržím a se zatnutými zuby se postupně dostávám do seběhu, který nás dovede do frenu odkud se vydáváme krosem po poli zpět do cíle. Tady prohodíme pár slov se spoluběžcem a shodnem se, že můžem trochu zvolnit načež pře začátkem krosu do toho zase šlapem a nenecháváme nic náhodě. Konečně pasáž která by měla vést do cíle a cílová rovinka…ovšem zdánlivá. Já to tady napaluju na maximum jelikož na jejím konci vidím pořadatele, ale špatně jsem na startu poslouchal rozpravu o trati, tudíž se dovídám, že se ještě odbočuje do zhruba 600 metrů tratě v poli a až poté je cíl. Takže mi celkem dojde, kolega mě zatím doběhne,ale zároveň motivuje abych to nebalil a že si dáme cílový finiš až ve skutečné cílové rovince. Já se asi 200 metrů rozmýšlím a pak řeknu…jasné, dáme. Nastupujem na posledních 100 metrů betonu, 3 2 1 a jedem bomby co to dá, lidé u cíle povzbuzují a já dřu na maximum zbytky sil, postupně mám asi metr navrch a už se vidím v cíli, ale najednou mě rafinovaně a zkušeně ke konci borec natáhl zhruba o půl metru a byl tedy na pátém, já na šestém místě v čase 25:52 a půl sekundy. Padám vyčerpáním na beton, užívám si ten skvělý zážitek a mezitím ze mě tečou litry potu. Podáme si ruce, pokecáme a jdem se napít vody. Jeden z nejhezčích finišů a závodů opravdu. Parádní atmosféra o jakou se ostatně členové SKVK starají pokaždé a organizace také fajn. Proto název nebylo to krátké, ale intenzivní!! FOTO :Šárka Vávrová