Příběh o mojí lásce ke sportu a běhu asi není nijak originální a začíná jedním velkým klišé o malé tlusté holčičce…

Před mnoha lety byla na světě jedna malá Anetka, která měla ráda kokina a nesnášela pohyb jakéhokoliv typu. Takže byla tlusťoučká. Logicky. Protože kdo se cpe jen nezdravými věcmi a pořád sedí na zadku, ten nikdy nebude vypadat štíhle.

A jestli někdo takový existuje, tak mu můžeme začít hromadně závidět. Samozřejmě jsem byla nešťastná, děti umí být zlé, takže jsem si na základce a později i na gymplu (puberta to ještě zhoršila) vyslechla spoustu urážek a zesměšňování.

Tělocvik jsem nesnášela

Dodnes na to nezapomenu. Děsila jsem se hodin tělocviku a snažila se z nich všelijak vykroutit. Neudělala jsem kotrmelec, nepřeskočila jsem přes kozu a šplh? To jsem ani nezkoušela, postavila se k tyčce a nechala si dát za pět (což je taky jediný důvod, proč jsem ještě nevyzkoušela pole dance).

Naštěstí jsem byla jinak vzorná studentka, tak byl chudák tělocvikář nucen nenechat mě propadnout právě z těláku. Navíc mě asi docela litoval, větší kopyto totiž podle mě předtím a ani potom neviděl.

No a třešnička na dortu byl běh! Když se měla běžet „patnáctistovka“, mívala jsem žaludek jako na vodě už večer předtím. Nesnášela jsem to. Fakt jsem to k smrti nesnášela. Kolem patnácti let jsem se skoro ze dne na den vytáhla (rovná se zhubla) na mých dnešních 179 cm (sbohem podpatky!) a posměškům byl konec.

Tlustoprdka

Samozřejmě jsem byla trochu rozkydlá, protože jsem štíhlé postavy nedosáhla sportem ani zdravou stravou. Spíš jsem měla víc štěstí než rozumu a velký podíl na tom má asi i genetika, protože moje mamka měří 178 cm a taťka ještě o deset víc.

Každopádně už jsem prostě nebyla „ta tlustoprdka“ (jo, i takhle mi říkali). Ke sportu jsem se ale dostala až za tři roky a pořádně ani nevím jak. Začala jsem chodit na spinning, hrát squash a občas jsem zašla do posilovny. Ale žádné osvícení typu „nejez už jako čuně, vždyť to není zdravý“ se nekonalo.

Večer pěkně čipsíky, přes den pátý přes devátý a nebo naopak celý den nic. A taky žádné snídaně! Jak jsem mohla žít bez snídaně? To nejde, ne? Dobře, tak se zase uklidníme. Prostě jsem žila zhýralým a nezdravým životem až do svých 23 let (hanba mi!), kdy jsem otěhotněla. Doufám, že se mi za to moje tělo jednou nepomstí.

Moje „startovní“ váha

V prvním těhotenství jsem nabrala neuvěřitelných 34 kg, odměnou mi byl kluk jako buk a tři měsíce po porodu jsem byla zpět na svojí váze. Tentokrát jsem si to vydřela a dosáhla toho opravdu zdravě. Za rok jsem byla těhotná zase a trumfla první číslo ještě o dvě kila.

Rodit jsem šla s 96 kg (jak jsem se mohla unést?!). Odměnou mi byl další kluk jako buk a já kolem sebe slyšela, že po druhém dítěti to nepůjde tak snadno jako předtím (ono to šlo poprvé snadno?) a že se tělo změní. Že některé partie už po porodu změnit nejdou, pánev je prý roztažená a tělo celé povolené.

Asi jsem výjimka, protože to šlo. Ono když se chce, všechno jde. Čtyři měsíce po porodu jsem byla opět na 60 kg a dnes, když má můj mladší syn 9 měsíců se cítím nejlépe ve svém životě a rozhodně nekončím. Protože když vás to chytí, už vás to nepustí.

Byla to dřina, bylo to odříkání, byla jsem bez energie a místo cvičení měla sto chutí zalehnout a dospat noční vstávání, ale pohled do zrcadla mě vždycky přesvědčil, že to jinak nepůjde. A když už jsem nebyla koule a vypadala skoro jako předtím, chtěla jsem víc a víc a to chci dodnes. Pořád je co vylepšovat (typická ženská).

Cvičení

Po prvním porodu jsem na internetu hledala cvičení na doma. Docházení na skupinové lekce nebo cvičení s osobním trenérem nepřipadalo v úvahu, protože kvůli kojení jsem se nemohla vzdálit z domu bez mimina ani na hodinu. Narazila jsem tehdy na článek o Jillian u blogerky Lili a bylo vymalováno.

Začínala jsem s 30 days Shred, pokračovala s cvičením Ripped in 30 a následovalo Body Revolution. Potom jsem cvičení různě střídala, vyzkoušela jsem od ní témeř všechno. Ze začátku jsem cvičila každý den. Když si na to teď vzpomenu, nechápu, kde jsem tu energii brala. Ještě k tomu byli moji kluci nespavci (a dodnes jsou), takže vstávání několikrát za noc je u nás už pravidlem.

Vzhledem k tomu, že jsem podruhé otěhotněla, šlo cvičení stranou a za dalších devět měsíců jsem začínala znovu od nuly. Byla jsem na tom možná ještě hůř než po prvním porodu. Vsadila jsem na mnou osvědčenou klasiku, 30 days Shred s Jill, a vyplatilo se mi to.

Po Shredu jsem si řekla, že bych chtěla zkusit něco jiného než Jillian a pustila se do T25 od Shauna. Líbilo se mi, že nemusím cvičit každý den. A hlavně jsem byla nadšená z té náročnosti. Po prvním cardiu jsem toho chlapa proklínala, bylo to šílené tempo a po Jillian velký šok, ale dalo mi to hodně a myslím, že díky němu (odcvičila jsem jen první fázi – Alphu) mi začaly trošku vykukovat svaly.

Po Shaunovi jsem si občas zacvičila Zuzku Light, ale pravidelné domácí cvičení šlo stranou, zůstal mi jen běh a taky jsem poprvé zkusila TRX. Tohle mě nadchlo asi úplně nejvíc ze všech sportů, které jsem kdy zkusila. A hlavně! Nikdy jsem takhle necítila svaly. Troufám si říct, že po půl roce intenzivního cvičení doplněného běháním jsem nějakou fyzičku měla a s tím jsem i na lekci šla, ale co přišlo následující dny?

Nemohla jsem se ani učesat, bolely mě svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Chci jen upřesnit, že příjemně, nejsem blázen, abych se vyžívala v bolesti. Jezdím sice jen jednou týdně, s hlídáním dětí je to složitější, ale i tak se na každou lekci těším a myslím, že teď už mi to dává víc, než právě cvičení doma.

Běh jsem zmínila jen letmo, ale provázel mě celou dobu a doufám, že spolu budeme žít šťastně a spokojeně až do smrti. Někdy běhám hodně a někdy zase málo. Podle času a nálady, často se mi vůbec nechce, ale vždycky když přibíhám domů jsem nejšťastnější člověk na světě.

Uff, kdo dočetl až sem, tomu gratuluji. Tohle je totiž pravděpodobně jeden z nejdelších článků v historii internetu :-)

Nehledejte zázračný recept

Na konec bych jen chtěla říct… nehledejte v tom žádný tajný recept a nesnažte se to nějak ošidit. Nedržte nesmyslné diety a nejezte svinstva na hubnutí. Prostě se jen změňte. Vím, není to JEN, sama jsem tím prošla, ale když se potom ohlédnete, zjistíte, že to opravdu stálo za to.

Určitě jste v životě zvládli překonat mnohem těžší věci než si nedát čokoládu nebo se donutit cvičit. Tak dokážete i tohle. A hravě!

Znám spoustu lidí, kteří stráví hromadu času hledáním způsobů jak to ošidit. Drží diety, po kterých nakonec ještě víc přiberou. Celý den nejí a večer mají vlčí hlad. Je to škoda, protože každý se může změnit a být tím kým chce.

80 procent úspěchu spočívá ve stravě. Můžete cvičit jako šílení, ale pokud nebudete správně jíst, nikdy nedosáhnete svého vysněného cíle, ale o tom zase někdy příště…

Mějte se hezky, držím vám palce :-)