Překvapivým, ale naprosto zaslouženým vítězem se v Jeseníku stal Petr Vymazal z SK Salix Grymov /25:30,1/, který rozhodl závod ve druhém kole a odsunul tak do té doby vedoucího Jakuba Tejchmana z Olympu Praha /26:09,5/ dokonce až na třetí místo, protože se před něj dostal i výborně běžící Martin Zapalač z X AIR Ostrava /25:52,4/.

Ovšem neskutečný posun traťového rekordu, neboť zde se vedou po celá léta rekordy všech věkových kategorií od žactva až po veterány, zaznamenal šedesátník Svatopluk Kudlička z LRS Vyškov, který časem 29:44,9 překonal stávající rekord téměř o 2 a půl minuty.

Ženy přivedla do cíle Lucie Křížová z TJ Olympia Bruntál /14:12,9/, za ní ovšem mocně finišovala Katka Doubková z AK Perná, neboť přijela s cílem překonat svůj vlastní rekord a to se jí časem 14:16,8 nakonec o neuvěřitelné 0,3 vteřiny podařilo. No řekněme si, že docela mazácky. Třetí potom doběhla Marie Hynštová z AHA Vyškov, ta si ale nebrala žádné servítky a svůj loňský rekord časem 14:49,9 překonala o víc jak půl minuty.

V sobotu startuje na veteránském mistrovství v běhu do vrchu v italské Paluzze, i když je ve své kategorii nejstarší, tak by přesto mohla příjemně překvapit.

NA DVĚ MÍLE

18. ročník přespolního běhu 2 míle Josefa Odložila v Dětřichově u Jeseníku se startem u chaty Svornost připravili pořadatelé z Fenix SKI Teamu Jeseník na tradičních a dlužno podotknout, že i na velmi náročných tratích, zejména pro nás běžce z hanáckých rovin.

Ti si tam užili své, neboť závod se běžel jako 26 soutěž celoročního běžeckého seriálu a také již 31. ročníku Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje pro rok 2011.

Přesto tam všichni jedou rádi, protože se běží v nádherném prostředí a je to velmi dobré zpestření celého seriálu.

Specifikou závodu je také to, že ženské kategorie běží zvlášť, tedy ne s muži jako obvykle a čeká je trasa v délce 3,2 km. To je jeden okruh trati, který muži absolvují dvakrát, a věřte mi, že stoupání ihned po startu dá opravdu všem pořádně zabrat.

A CO SE DĚLO NA TRATI?

„Nikam jsem se nehnal po loňských zkušenostech,“ informoval mě velmi spěchající Petr Vymazal. „Počkal jsem, co se bude dít a pak v druhém kole hned v kopci zaútočil a potom jsem si jen hlídal, jestli mě doběhnou nebo ne.“

„Ze začátku jsem se držel s Petrem, ale on potom zrychlil a na to jsem dnes neměl,“ tvrdil mi v cíli Martin Zapalač. „Přesto jsem rád, že jsem se trochu udržel v kontaktu a posunul se pak na celkové druhé místo.“

Jakub Tejchman zase svůj výkon komentoval velmi stručně: „Zkusil jsem to a nevyšlo to. Co k tomu víc říct. Trochu mám problémy po zranění a prostě na to ještě dnes nebylo.“

„Víckrát už nikdy,“prohlásila rezolutně absolutní vítězka žen Lucie Křížová. „Tady už mě nikdo nikdy neuvidí. Ten kopec byl šílený a byla jsem ráda, že jsem to zvládla vyběhnout a potom trať pokračovala ve stejně pro mě příliš náročném terénu dál. To mi naprosto nevyhovuje. Prostě to není můj šálek kávy.“

Zato Katka Doubková se usmívala jako měsíček: „Zvládla jsem to, ale tedy fakt jen o prsa,“ komentovala svůj avizovaný útok na traťový rekord. „Jenže kdyby přede mnou neběžela Lucka, tak se dnes nepovedlo. Ona mě k tomu vlastně vytáhla.“

„Já jsem si běžela svoje,“lakonicky odpověděla Marie Hynštová. „Už při náběhu do lesa po seběhu z té sjezdovky jsem viděla, že to zvládnu, ale že to bude o tolik, to jsem tedy netušila,“ řekla k posunu traťového rekordu v její kategorii.

SEVŘEL JSEM HÝŽDĚ A PRCHAL DO CÍLE

Jeli jsme do Jeseníku v plně obsazeném autě s cílem překonat tři rekordy a to se podařilo. Já ovšem šel do závodu s poněkud jinou představou, když jsem viděl, co nás čeká.

„Přežít,“ dal jsem si za bojový úkol dne a již od startu se k tomu jal obezřetně připravovat. Jenž chlapi se od čáry rozlétli jako hejno vran po dvojnásobném výstřelu z brokovnice a na můj výkřik: „Neblázněte, vždyť je tam strašný kopec,“ vůbec nereagovali.

Asi jim ten fofr i uši zacpal. Nechal jsem je být a pustil se do té vysokohorské tůry. V půli kopce jsem se jen tak pro jistotu otočil a strnul jako Lottova žena. Za mnou nikdo. Ženské s námi neběžely a šedesátníci byli jen dva, zato o hodně lepší než já. Zamrazilo mě až kdesi, kde to ani nebudu popisovat a jal jsem se ze všech sil stíhat borce přede mnou. Nebylo to nic platné. Všichni mazali jako na zabijačku.

Nahoře jsem si řekl, že to snad po té vrstevnici trochu rozběhnu. Kdepak. Kameny na cestě, i když byla mírně z kopce, mně rozhazovaly nohy do všech stran, jen ne směrem dopředu. Přesto jsem se trochu posunul k soupeřům. Jenže pak následovalo něco, co jsem ještě nikdy nezažil a ani snad neviděl. Seběh dolů z pekelného kopce po trávě, kde to snad ani nešlo běžet.

No kdybyste viděli, co ti magoři vyváděli, to bylo nad mé chápání. Oni se pustili po té sjezdovce hlava nehlava jako kamikadze a hned mi utekli skoro o sto metrů. Nechápu to, jak mohli vybrat to zatáčku uprostřed kopce v lesíku, protože já i při své hlemýždí rychlosti působením nějaké záhadné odstředivé síly jsem prolétl místo po cestě křovím a vyvrátil asi dva smrky, než jsem se zarazil o pořádný dub. A i ten se otřepal, až na mě suché větve popadaly.

Mávl jsem nad tím potom už jen zoufale rukou, pomyslel si něco o šílených sebevrazích a pokračoval ve svém úsilí zdolat trať do druhého kola. Ovšem ten kopec podruhé nějakou záhadou povyrostl do výše snad o sto metrů. Tomu nerozumím jak je to možné, ale muselo to tak být, protože byl nekonečný.

Přesto byli i takoví, co překopli první kolo a já se k nim dostal na dohled. Poskočilo mi srdce radostí, že snad tedy nebudu poslední a snažil se zvýšit tempo. Jenže najednou můj žaludek a hlavně střeva dostaly snad mořskou nemoc z toho neustálého stoupání a klesání.

Už jsem se začal rozhlížet kolem, kde zapadnu za nejbližší křoví a konečně jsem uviděl to, kvůli čemu jsem tam vlastně přijel. Nádherný rozhled po okolních vrcholcích Jeseníků. To mi dodalo sil, sevřel jsem svoje hýždě a prchal do cíle.

No zvládl jsem to až na záchod, ale fakt to bylo peklo zaživa. Víckrát ne, jak už tu bylo dnes jednou řečeno. Musím se podívat na termín, kdy se bude příští rok tahle šílenost zase konat. Co kdyby mě to časem přešlo!

Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu.