Když jsem rozhodla pro tento článek, zvažovala jsem jak začít. Začnu trochu jinak, ale běhající ženy (i muži) budou vědět o čem je řeč. Pokud se jednou rozhodnete přihlásit se na maraton, budete muset přidat a na ten trénink si udělat čas.
A tady začíná první zádrhel. Pokud máte rodinu, chodíte do práce, máte děti, domácnost a zahradu, tak spojit toto vše kvalitně opravdu nejde. Takže pokud se nerozvedete, tak musíte mít dobrého partnera, který vás bude trochu podporovat nebo sportovat s vámi. A já bych tímto chtěla poděkovat mé rodině a především manželovi (nemá to se mnou synek jednoduché).
Na maraton jsem se přihlásila poměrně brzy, abych si to nestačila rozmyslet a začla trochu přidávat na objemech. Asi největší zlepšení jsem zaznamenala po dovolené v Alpách na začátku srpna, kde mi bylo umožněno opravdu makat. A k tomu dobrý spánek a regenerace formou plavání.
Pak nastal kolotoč závodů – Mniší, Kubánkov, B7, Chuchelná a Běh rodným krajem Emila Zátopka. Dlouho jsem zvažovala, zda poslední jmenovaný závod týden před Ostravským maratonem opravdu běžet.
V posledním týdnu jsem pak již ladila dle rad některých zkušených běžců. Nicméně dva dny před startem jsem měla potíže s krční páteří a přišlo další váhání, zda na to mám a zda mám s bolestí nastoupit.
Naštěstí mé děti poctivě mazali a masírovali a v pátek už to bylo lepší. Po čtvrtečním volnu jsem v pátek vyklusala 3km a šlo to. V sobotu ráno v den startu začla startovní horečka, respektive opravdová touha to dokázat.
Od páté hodiny ranní jsem se už převalovala v posteli a tak jsem raději vstala, provedla důsledný strečink na šíjové a trapézové svalstvo. Vypila mátový čaj, ovesné vločky s medem a banánem a poměrně brzy vyjela k registraci. Na náměstí T. G. Masaryka jsem byla již před 8. hodinou ranní.
TIP: Čtěte také OSTRAVSKÝ MARATON VYHRÁL MULUGETA SERBESSA
Nervózní a současně natěšená, ale také se strachem, co to vyvádím. Prostě moc smíšených pocitů. A i když jsem se před kamarády a známými snažila zachovat klid, uvnitř to tak nějak vřelo.
Také jsem stále myslela na taktiku, jestli se mám někoho držet. Plánů jsem měla hned několik. První plán bylo doběhnout v jakémkoliv čase, druhý plán pod 4 hodiny a třetí plán při dobré vůli kolem 3:45.
Nastal okamžik startu a já vyběhla prostě svým tempem. Po chvíli jsem zvažovala, zda jsem nepřepálila začátek (to je má specialita ), ale dle hodinek jsem držela 5minut/km, takže na 10km jsem měla čas 50minut.
Stále jsem uvažovala, zda toto tempo není pro mě rychlé a zda toto tempo vydržím. Ale ono to prostě šlo. Jeden kolega mi řekl, že maraton začíná až po 30 km a měl zcela pravdu.
Drobná krize zcela jistě byla. Myslím, že mi pomohlo to, že se běželo v okruzích. Když jsem nabíhala do posledního okruhu, začínalo mi být jasné, že můj třetí plán by mohl vyjít a tento okruh jsem běžela silou vůle. Na 42 kilometru mě povzbuzoval Roman Baláž a stále mě tlačil k cíli.
V cílové rovince při pohledu na bránu jsem ještě lehce zrychlila (vida, kolik sil ještě člověk vytlačí). Za bránou ty pocity všichni znáte. Přesto můj nejlepší pocit byl, že tam na mě někdo čeká. Manžel, moje maminka a maminka od manžela a já to prostě dokázala. Druhým slastným pocitem byl můj čas – 3:33:50. Pro mě prostě krása.
A když jsem doma slíbila, že po Ostravském maratonu uberu, už teď vím, že jsem tak trošičku lhala. Určitě teď zaberu více doma a nevím, jestli ještě nějaký maraton poběžím, ale zcela jistě vím, že pokud mi zdraví dovolí, budu se nadále věnovat sportu a běhání.
Děkuji své rodině, parťačce z B7, kamarádům, spolužákům i svým pacientům za gratulace.
Autorka článku, Lenka Hájková, je lékařkou. Letos úspěšně absolvovala Beskydskou sedmičku, na které brala druhé místo ve své kategorii. Kromě běhání ujíždí taky na čokoládě. „Denně jedna,“ říká Lenka.