Znám ji dva roky. Je dobře zapamatovatelná díky barevnému oblečení a hlavně má nádherný úsměv. Stále pozitivně naladěná. I v cíli náročného závodu. Dobrý parťák. I když není atletické postavy, tak se pouští do triatlonů a půlmaratonů. Jak to, že to zvládá? Jdeme to zjistit…
Jani, blahopřeji k Pražskému půlmaratonu. Vím, že silniční to byl druhý, první byly Košice. V čem byly pro tebe tyto závody rozdílné?
Limit! V Košicích se startovalo společně s maratonci, a tak byl limit 6 hodin, což pro půlčíka začátečníka bylo velmi sympatické. A pak taky úžasná atmosféra a skvělá banda lidí okolo – výprava obsadila celý vagón. Nakonec jsem doběhla do cíle těsně pod 3 hodiny. Proto jsem se také v euforii po úspěšném doběhu do cíle v Košicích přihlásila hned na Prahu. Řekla jsem si, trochu potrénuješ a je to doma.
Při přihlášce stálo v propozicích limit 3 hodiny – „No tak to je přeci v pohodě!“ – a registrace byla odeslána. Hmmm, chyba a jako neznalec jsem se asi 14 dní před startem dozvěděla, že limit je 3 hodiny od výstřelu nikoliv podle čipu. No pěkně tedy, to máme tak 15 minut, než na nás vzadu přijde řada. Ale co, je to výzva, tak nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, že?
Gify: archív Runczech
Jak probíhala příprava na Pražský půlmaraton? Kolik jsi měla naběháno za zimu?
Nastavila jsem si tréninkový plán na Endomondo a podle toho jsem kroužila po večerech kolečka v Praze na Ladronce. Ale tedy zas tak moc důsledná jsem popravdě nebyla. Plán jsem měla nastavený od prosince do března a teda spíše jsem se věnovala zimním radovánkám, neboť letošní zima horám opravdu přála.
Takže za tu dobu jsem týden brázdila sjezdovky od úsvitu do soumraku, našoupala na běžkách 200 km, nachodila 150 km, naběhala 160 km a 50 km v sedle horského kola. Ale nestresovala jsem se, že neplním plán, přeci jsem ten běh vynahradila jinak, a tak jsem měla čisté svědomí .
Nejtěžší okamžik ze závodu?
Libeňský most – poprvé přijeli pořadatelé na kolech s tím, že nestíhám limit a buď ať přidám nebo si nastoupím do autobusu. A opravdu, oněch zhruba 20 lidí, co bylo původně za mnou, bylo rázem tytam a za zadkem jsem měla sběrný autobus. To mě s parťačkou Petrou nakoplo a teda přidaly jsme do kroku.
Na 18. km to vypadalo dobře, autobus byl v nedohlednu. Průběh Těšnovským tunelem, 19. km a začínám předbíhat běžce, kteří už opravdu bojují i sami se sebou. Tak nějak jsem si říkala, je to v pohodě, tady už mi čip neseberou. Hmmm, mýlila jsem se.
Na 20. km opět muži v oranžových vestičkách a že teda jako jsem mimo limit. Jak to, vždyť od výstřelu je to 2:58! Jasně, totální nesmysl, že bych dala 1 km za 2 minuty, nejsem Keňan, ale přeci už mám za sebou tolik kilometrů to snad ne! Pohrozila jsem mužíkům, že pokud mi čip seberou, skopnu je z kola – zřejmě to zabralo, nechali mě být.
Běžím tedy dál, 600m před cílem, opět vestička vedle mě, moje mysl už začíná panikařit, to snad NE! Ale mužík mi oznamuje, že jsem mimo hlavní silnici, a tak mohu závod dokončit. Šťastná jak blecha v kožichu bobtaila nasadím úsměv od ucha k uchu, slušně děkuji a dle možností „metelím“ si to k cíli. Ty poslední metry už fakt bolely, posbírala jsem poslední síly a přeřadila na finišový sprint.
Jani, jsi bojovník. Většina z nás by to vzdala a se slzami v očích by se nechala „sebrat“ a odvézt busem. A nejkrásnější moment?
Modrý koberec, průběh cílem a od báječného dobrovolníka Miloše předaná velká, těžká a krásná medaile, která JE MOJE!
Tvoje strava před závodem a při něm?
McDonalds, KFC, bagety na pumpě, dortíky, brambůrky, pivo, panáky… Kecám, zkrátka normální strava, občas nějaký ten zeleninový salát, když už člověk nevěděl co by a teda přiznám se i KFC tam bylo, na služebce u Královýho Dvora na D5.
Jediné na co jsem se zaměřila týden před startem, tak na pitný režim, vypila jsem denně 3 litry tekutin (1,5 l minerální voda bez bublin a zbytek kombinace čaj a voda). Ráno před závodem jsem si udělala lívance z pohankových vloček a špaldové mouky s tvarohem a domácím ostružinovým džemem.
Před startem banán a zase pitný režim. Během závodu jsem na občerstvovačkách doplňovala pouze tekutiny (voda, ionťák ob jednu občerstvovačku), na 10 km jsem zakousla pomeranč, ale jen vycucala šťávu, víc potřeba nebylo, tělo má z čeho brát.
Mám někdy pocit, že my kulatějších postav máme víc fanoušků při závodech, než ženy štíhlé. Jak to vnímáš ty?
Osobně musím říct, že o fanoušky, fakt není nouze. Až jsem sama překvapená. Na Pečecké desítce mne při míjení se s protiběžci zdravilo tolik lidí, až holčina přede mnou prohlásila, že se snad bude muset zastavit a podívat co to za ní běží za celebritu. Musím říct, že vždy to nakopne a potěší. Tak asi tak.
Foto: archív Jany Opatrné
Setkala ses s negativní reakcí při závodě či tréninku na svoji postavu? Pokud ano, jak reaguješ?
Bohužel setkala jsem se s negativními hláškami směrem k mojí osobě. Prvně to bylo, když jsem začínala, běhala jsem asi tak půl roku a zrovna jsem si říkala, jak mi to dobře jde (= nedupala jsem a nefuněla jak splašený hroch) a předbíhala mě partička 3 mladých vystajlovaných běžců a dost nehezky mě okomentovali, samozřejmě tak, abych to hezky všechno slyšela. To mě tehdy napřed rozsekalo, že jsem s tím chtěla přestat, ale pak mě to spíše nakoplo pokračovat dál.
Pak už dlouho nic moc tak urážlivého nezaznělo, ano občas člověk, ať už při tréninku nebo na závodě, zaslechne nějaké průpovídky od přihlížejících, ale neřeším to, vím, že jsem pořád minimálně o krok před nimi – zvedla jsem zadek z gauče, a ať již je to běh, chůze, kolo, lyže, běžky či cokoliv jiného – hýbu se a baví mě to!
Když zhodnotíš svoji dvouletou běžeckou kariéru, který závod se ti nejvíce dostal pod kůži?
To se těžko hodnotí, každý závod měl něco do sebe a ráda na ně vzpomínám. Ke každému se váže totiž nějaká historka, která jej činí výjimečným a nezapomenutelným. A hlavně – zvládla jsem je – to mi nikdo nevezme!
Co bys chtěla vzkázat začátečnicím a hlavně těm, které se bojí vyběhnout, protože jejich tělo je prostě baculaté?
Nebát se, obléknout a vyběhnout! A hlavně nebrat to tak vážně – bavit se, kochat se, zkrátka užívat si to! Nikdy totiž nebudou poslední, budou maximálně první od konce.
Jani, děkuji za milý rozhovor. Všichni ti přejeme, ať ti vydrží zdraví a ty můžeš zdolávat další a další kilometry a s úsměvem na tváři.
