I když jsem studijním zaměřením podnikový ekonom, tak trochu fušuju do ekonomické teorie a zajímá mě ekonomie vedlejšího proudu. Nezávisle na sobě jsem ve dvou knihách narazil na koncept tzv. positional goods.

Svým významem by se tento pojem do češtiny dal přeložit jako statky zvyšující status, anebo statusové statky. Celý koncept spočívá v tom, že narozdíl od spotřebních statků, které nám svojí spotřebou poskytují užitnou hodnotu (rohlík nás zasytí, díky střeše nad hlavou na nás neprší), zvyšují positional goods především společenský status.

Problém s těmito statky je v tom, že aby z nich měl jejich vlastník / konzument užitek, musí je spotřebovávat pokud možno co nejméně lidí. Jenže čím míň jich je, tím je po nich větší poptávka, protože mezní užitek z vlastnictví jedné jednotky positional goods je vysoký.

V důsledku to funguje tak, že jakmile positional good vlastní větší počet lidí, přestává z něj vlastník mít užitek, protože přichází o společenský status, a pokud nemá statek i užitnou hodnotu, je mu k ničemu. Prostě hra s nulovým, anebo dokonce se záporným součtem.

A co to má společného s během? Přemýšlel jsem, jestli je běhání positional good, anebo alespoň do jaké míry je běhání o statusu a nakolik je o užitných hodnotách. Když se běžce zeptáte, proč běhá, obvykle je slyšet, že proto, že je zdravější, štíhlejší, spokojenější.

A co když běžec dostane otázku, proč třeba neplave, nejezdí na kole, nehraje tenis, fotbal? Opět obvyklá odpověď je, že proto, že běh je levný, dobře a široce dostupný, poskytuje volnost. Jenže je to všechno?

Nechci sahat do svědomí ostatním běžcům, ani předjímat odpovědi, ale není i jeden z důvodů, proč běžci běhají to, že když někdo řekne, byl jsme 2 hodiny hrát fotbal, tak to nikoho nepřekvapí a ze židle nezvedne.

Jenže když někdo řekne, hele, byl jsem dvě hodiny běhat a uběhl jsem 25 km, tak obvykle padají čelisti dolů. A můžete uběhnout klidně i 20 nebo stačí i 15 km za dvě hodiny, a lidi buď řeknou: „Jsi divnej!“, anebo „Jsi borec!“. Tohle vám po dvou hodinách fotbalu, pokud nejste Lionel Messi, nikdo neřekne.

Takže není jeden ze stěžejních důvodů, a sám za sebe bych řekl že spíše velmi podvědomý, skrytý exhibicionismus? Já sám nemám potřebu na počkání vykládat neběžcům, kolik a jak rychle jsem co uběhl, a když se mě náhodou zeptají třeba na závod, tak místo vzdálenosti a času těm neznalým obvykle řeknu, že moje běhání stojí za houby :-)

Ale nebudu zastírat, že i přes to, že se tím cíleně nechlubím, mi pocit toho, že na mě koukaj po sdělení mých běžecky relativně chabých tréninkových dávek, někdy až skoro nábožně, dělá dobře. A jak jste na tom vy, co běháte a čtete to tu? Nebo jsem latentní snob jen já? :-)

Tady jsem chtěl původně skončit, ale chtěl bych tuto úvahu ještě trochu rozšířit. U pravidelných běžců je význam statusu z běhání, co se celkové užitku z běhání týká, tou menší částí celkového užitku, takže nehrozí to, že až se běhání masově rozšíří, tak že přestanou.

Jenže co třeba takoví účastníci maratonu, kteří si chtějí „jen“ zaběhnout maraton a tím to pro ně hasne? Nebo obecněji účast na některých závodech, respektive distancích?

Tady je podle mého názoru mnohem větší prostor pro statusovou složku celkového užitku. Možná se mýlím, a kdybych znal statistiky, tak bych mluvil jinak, ale mám pocit, že řada těch jednomaratonců a někteří tzv. maratonští turisté nemají z maratonu moc velkou užitnou hodnotu.

Bolí je to, dost často mají ještě několik týdnů po maratonu problémy a někteří skončí na kapačkách. Anebo se letí v podstatě jen projít do zahraničního města a kouknout se na památky.

Také jsem se setkal s pár jedinci, kteří maraton „uběhli“ a chlubí se tím stejně, jako někteří jiní svým novým iPhonem. Kolik jich je v maratonském poli si nedovolím odhadnout, ale jsou tam. Tohle jsou pro mě opravdoví snobi.

Mě osobně jsou tito běžečtí snobi putna, a nezajímají mě, ale chápu, že někomu můžou vadit, a že někoho jejich počínání může upřímně udivovat.

Další rovina článku je možná právě v tom, že když dá dneska maraton vlastně každý, kdo umí chodit, tak tím trpí status těch, kteří ho „poctivě“ odběhnou, anebo těch, co nějak a někam běhají. Takže se cítí o něco obraní, cítí nespravedlnost, mají pocit, že jejich úsilí je degradované. Jenže obraní o co, nebo čím je jejich úsilí degradované? Nejspíš jsou obraní právě o ten výlučný status a ne jejich úsilí, ale status je degradovaný.

Jenže pokud chtějí dělat sport, který je výlučný, tak si dnes už holt budou muset vybrat něco jiného, než je běh. Protože běh se stává masovým, a tady už není možné si status hýčkat. Za čas bude mít iPhone taky každý třetí a už se jím nebudou moct vlastníci okázale chlubit a dělat ze sebe něco víc, že mají jakýsi telefon resp. medaili z maratonu :-).

Takže všem běžcům a maratoncům přeji, aby jejich celkový užitek z běhání byl co nejméně positional :-) a sobě, abych nebyl v diskuzi pod článkem příliš strhán :-)

Příspěvek byl se souhlasem autora převzat z jeho blogu a redakčně upraven.

Autorem článku je Michal Krčál, který v běžeckých diskuzích vystupuje pod jménem Luckyboy. Michal občas ujíždí na gumových medvídcích a hudební skupině AC/DC.