Ano, přesně tak to bylo! Vůbec nic si nevymýšlím. Po 14 kilometrech závodu viděli rozhodčí, diváci a psi v cíli 300 metrový strhující souboj v závěrečné rovince mezi Davidem Pelíškem /AK Olomouc/ a Petrem Vymazalem /SK Salix Grymov/, kdy se oba prsa na prsa přetahovali o vedení až na šachovnici v obrovské bitvě o první místo.
Čas měli samozřejmě stejný, zvládli trať za 49:28, a tak vrchní rozhodčí Karel Pikal vzal vše na sebe a vítězem vyhlásil Davida Pelíška. Ovšem o to ani tak nešlo. Oba byli spokojeni a třetí za nimi, Petr Kučera /SK Salix Grymov – 50:13/ taktéž.
U žen to pro změnu rozhodla dnes pro sebe Marie Hynštová /AHA Vyškov – 1:02:59/, která vrátila porážku z minulého týdne z Olomouce Lence Planičkové /AK Olomouc – 1:03:26/. Třetí za nimi skončila opět Jarmila Palíšková /SK Salix Grymov – 1:04:02/.
ZÁVOD SE VŠÍM, CO K HEZKÉMU BĚHU V PŘÍRODĚ PATŘÍ
Letošní již 27. ročník Grafiběhu Litovelská patnáctka, který byl zařazený jak 16. závod Středomoravského běžeckého poháru a 35. závod 31. ročníku Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje pro rok 2011, se opět vydařil.
Počasí sice už nebylo tak ideální jako ještě nedávno, přestože se před startem oteplilo, ale v přírodní rezervaci Litovelské Pomoraví, kudy 14,5 km dlouhá trasa závodu vede, je myslím v každém ročním období nádherně a proto se na tento závod těší celý rok řada běžců z Olomoucka a přilehlého okolí.
A plným právem. Každý běh má něco do sebe, ale v Litovli je v tom i něco trochu navíc. Nevím přesně čím to je, ale neustále nás to tam táhne. A ani nejde tak o vlastní závod, jako spíš o to proběhnutí kolem řeky Moravy, zdejšími lužními lesy a i po rozlehlých loukách, ztichlých podzimní nostalgií.
ALE NA TRATI SE BOJOVALO!
„Udával jsem po celý závod své tempo na trati,“ tvrdil pak v cíli skromně David Pelíšek. „Jenže Petr se mě pořád držel a tak muselo dojít na finiš. Podle mě jsme byli v cíli stejně, a to už je pak na rozhodčích jak udělají pořadí. Překvapivě se na podzim stále cítím dobře. Běhá mi to celkem slušně, jen si mi zdá, že už odpočíváme moc dlouho. Od listopadu začne příprava na nový tréninkový rok, tak potom uvidím, jak mi to půjde dál.“
„Musel jsem jít do finiše s Davidem a bojovat až do cíle,“ přiznal Petr Vymazal. „Potřeboval jsem mít co nejmenší bodovou ztrátu do poháru, kdybych ho nedokázal porazit a proto jsme se přetahovali o prvenství celý ten dlouhý finiš. Nepamatuji si, kdy jsem se naposledy tak zmáčkl, abych vyhrál. A že mě nakonec dali rozhodčí na druhé místo, to není podstatné, protože bodově to budeme mít dnes skoro stejné.“
Petr Kučera se svým typickým úsměvem k tomu dodával: „Ještě, že mi utekli v závěru, protože jít s nimi takový fofr na závěr, to by mě asi položilo. Jen jsem to sledoval kousek za nimi a byl rád, že se nemusím tak zmáčknout.“
„Věděla jsem, že oběma soupeřkám musím utéct na trati,“ okomentovala svoje vítězství Marie Hynštová. „Jinak bych taky s tak mladými holkami mohla ve finiši prohrát. Proto jsem nasadila k trháku v kopci a pak už to jen držela až do cíle.“
„Každý rok si tu posouvám osobák na této trati,“ zářila Lenka Planičková. „Už vloni jsem si myslela, že to nemůžu posunout dál a zase to dnes šlo. Trať je na mě sice dost dlouhá, ale běželo se mi docela dobře až na ten kopec asi v polovině závodu. Tam jsem už neudržela kontakt a bylo rozhodnuté, že nevyhraji.“
Jarmila Palíšková jen kroutila hlavou: „Ten kopec, tam, to byla moje smrt. Kde se tam vzal, tady v těch rovinách, to fakt nechápu. Než jsem ho vylezla, byly obě holky pryč a nedalo se nic dělat. Zase jsem doběhla třetí jako minulý týden.“
„Co by za to jiní dali, že?“ Dodávám já.
BOJ O ŽIVOT
Na startu v Litovli nebyl v mé kategorii nikdo z favoritů a já, který se chtěl jít jen proběhnout, jsem byl kolegy padesátníky postaven do role favorita a bylo po srandě.
S mým tradičním číslem 49 jsem si připnul na hruď jako těžký balvan zodpovědnosti a pustil se boje.
To byl ale nerozum.
To je tak, když se s připínáčky vypne mozek a zapne cosi jiného. Na čtvrtém kilometru jsem měl vyvalené oči jako králík v posledním stadiu myxomatózy a mezičas, který jsem uviděl přes svůj zkrvavený zrak, mě značně vyděsil: „Proboha, co to děláš, tak rychle jsi neběžel čtverku už dobrých dvacet let. No snad je to špatně naměřené,“ utěšoval jsem se v duchu, protože mi plíce dávaly facku z jedné strany na druhou a kovářské měchy byly proti mému funění hadra.
A o krásách přírody jsem si mohl jenom nechat zdát, protože v takovém fofru se dívat jinam než pod nohy, to by znamenalo provést každou chvíli po trati hlubokou podzimní orbu svým nosem.
„To nedopadne dobře,“ říkal jsem si, když se přede mnou náhle zjevil kopec. Vím už roky, že tam je, ale pokaždé mě vyděsí víc a víc. A letos byl sakra vysoký.
Cepín po ruce nebyl a padnout na všechny čtyři jako minulý rok jsem nechtěl. Tak jsem se plížil jako partyzán přískoky pod těmi krásnými duby a buky kolem nás a proklínal tu vyvýšeninu těmi nejsprostšími slovy až do morku kostí. Ani po desáté hodině večerní by ty výrazy nešlo publikovat.
Najednou koukám, že přede mnou vlaje nějaký borec, vypadal tak na můj věk, tož jsem se pustil do stíhačky. Na mostku přes potok jsem ho dostihl a frajersky přeskočil. To jsem si ale dal.
Okamžitě se mi zakyselily i malíčky u nohou a tak jsem takticky v místech, kde mě na úzkém chodníčku nemohl nikdo předběhnout, zvolnil, abych si něco té sviňské kyseliny z těla odplavil. Moc to platné nebylo.
Naštěstí se přede mě dobrovolně přes trávu posunul jeden mladší kamarád, protože se na to klusání asi nemohl dívat a já se za něj z posledních sil stačil zavěsit.
Spadlý strom v cestě, na kterém jsem vloni havaroval, a zamířil po hubě do Moravy, tak ten jsem opět nepřelétl, ale podařilo se mi ho na třetí pokus přeskočit, takže ze záludností trati mi už zbývalo jen se trefit na mostek přes řeku.
Povedlo se, dostal jsem se do cíle jako první v kategorii a přežil. Sice jsem se asi hodinu probíral z komatu, ale dokázal jsem i odjet s autem.
Jak to ale bude dál, to se uvidí zítra, tak se s vámi ještě neloučím, ale bych chtěl tady před všemi odpřisáhnout, že už budu jezdit na závody jen pro zábavu a ne bojovat o život.
Snad se mi to začne konečně dařit.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu.