Vcelku náročný kros v délce 8,5 km prověřil běžce v posledním závodě třídílného seriálu grymovských běhů a David Pelíšek /AK Olomouc – 29:22/ v něm prokázal, že na Olomoucku nám roste naprosto všestranný vytrvalec, kterému není cizí jakýkoliv terén.
Vyhrál dnes i na dost různorodém podkladu, když v závěru na řepkou osetém poli utekl také orientačnímu běžci Martinovi Poklopovi /Fortex Moravský Beroun – 29:29/ a mocně dotahujícímu domácímu Petru Kučerovi /SK Salix Grymov – 29:33/.
Mezi ženami se v cíli nejdříve objevila taktéž domácí Jarmila Palíšková /SK Salix Grymov – 36:32/ pronásledovaná Marií Hynštovou /AHA Vyškov – 37:37 / a Hanou Slováčkovou /RMC – KOLA Kaňkovský – 38:31/.
CENTREM BĚŽCŮ NA PŘEROVSKU SE STÁVÁ GRYMOV
2.ročník Grymovské podkovy, který je součástí 31. ročníku Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje a zároveň posledním závodem 1. ročníku Grymovského poháru uspořádali společně SK Salix Grymov a Obecní úřad Grymov.
Sportovní areál v Grymově se pomalu stává centrem běžeckých závodů na Přerovsku, kde za veškerou organizací stojí zdejší výborný vytrvalec Petr Kučera a také Grymovská podkova zde měla svůj start i cíl.
Trasa závodu vedla sice po rovině, až na nějaké drobné terénní vlny, protože to tam v okolí Bečvy snad ani jinak nejde, ale zato těžkým terénem po poli a polních cestách do jezdeckého areálu v Radslavicích, kde se na dostihové dráze v hlubokém a sypkém písku, na koňských překážkách a nad výběhy a seběhy po valu kolem dráhy všem řádně protočily panenky.
A odtud se pak zase bylo nutné dostat po polních cestách zpět. A věřte, že to nebylo vůbec jednoduché. Pořadatelé nám závěr Grymovského poháru tedy opravdu řádně opepřili.
CO SI DO TAKOVÉHO TERÉNU OBOUT?
„Vzal jsem si tretry a nebylo to dobré,“ kroutil hlavou nad svým rozhodnutím David Pelíšek. „Nemohl jsem na tak tvrdém podkladu chytit správný rytmus a dost jsem se natrápil, než se mi na posledním úseku na poli podařilo přece jen trochu utrhnout od Martina Poklopa. Závěr závodu byl už po silnici, tam bych neměl s tretrami vůbec šanci.“
„Včera jsem běžel závody v orientačním běhu,“ přiznal Martin Poklop. „A tak jsem byl rád, že jsem se dokázal pořádně rozběhnout. A taky se nejsem jistý, co byl dnes lepší vzít si za boty.“
Petr Kučera nad nějakým přemýšlením co si vzít na nohy jen v návalu práce s organizací závodu mávl rukou a obul si normální silniční závodky: „Dotáhl jsem oba kluky v závěru a trochu mi chyběla síla. Přece jen jsem se teď vrátil ze soustředění v Tatrách a bylo to cítit. A dnes to všechno bylo suché a tvrdé, tak proč si nevzít lehké silniční boty?“
„Hlídala jsem si první pozici už od začátku,“ tvrdila dnešní vítězka Jarmila Palíšková. „Jsem tu skoro jako doma, tak jsem chtěla vyhrát a navíc tu nebyly žádné kopce, tak mi to dnes dokonale vyhovovalo.“
„Po včerejším závodě v Bučovicích jsem dnes nemohla už jít naplno,“ konstatovala Marie Hynštová. „Bylo nutné jít jen na vítězství v kategorii a tím pádem i v poháru a ne vyhrát absolutně, tak jsem se také podle toho řídila.“
Hanka Slováčková se tvářila na mé zpovídání poněkud rozpačitě, ale přesto se mi z ní podařilo něco málo dostat: „Moc toho nenaběhám, potřebovala bych tomu dát trochu nějaký řád a rytmus, ale není to lehké. Moc volného času nemám. Přesto se pokusím na příští sezónu připravit lépe.“
„Mladá a šikovná holka, takových co nejvíc a hned se náš ženský vytrvalecký běh posune někam jinam,“ říkám já.
KDO TEN MASAKR NA NÁS VYMYSLEL?
Grymov, to byl pro mě vrchol sezóny. Proč to nepřiznat. Byl to jediný pohár letos, který jsem mohl vyhrát. I malé cíle mohou být motivující. Tak jsem se na to řádně připravil. Jenže ten šok, co mi kamarádi pořadatelé připravili s výběrem trasy, mi dal pěkný záraz. Ale po pořádku.
Už po rozklusání jsem věděl, že to nebude žádná slast, ale řepkové pole nevypadalo ještě tak nebezpečně, tak jsem se uklidnil a do závodu vyrazil s vervou, neboť jsem si přivezl sebou mojí mladou svěřenkyni Pavlínu Poláčkovou ještě pro závod smíšených párů a nechtěl jsem jí udělat ostudu, protože bylo jasné, že ona svůj asi 5 km běh s přehledem vyhraje. A nakonec ten velký dort ve tvaru podkovy za vítězství mě taky lákal.
Už na polní cestě před druhým kilometrem jsem cítil, že jsem to přepálil jako mladý zajíc. Ztuhly mi nohy a když jsem pro jistotu podíval za sebe, spadla mi hrůzou nejen čelist, ale i čelenka z hlavy. Jen tak v poklídku v háku si za mnou klusal Ondra Němec.
„No to si snad děláš srandu,“ zařval jsem na sebe v duchu, zabral jako český saňový pes a snad i se zaťatými chlupy na nohách jal jsem se brázdit prach na zdejších polňačkách. Jenže kde se vzal, tu se vzal, z roviny se vynořil prudký kopeček. Sice krátký, ale bělmo se mi otočilo snad třikrát kolem hlavy.
A pak prudký seběh a potom další podobná vlna. Z ní jsem se zabořil naráz do písku až po kolena jako na pláži u moře někde v Itálii. No, se to nedá zažít na podzim i u nás? Na co moře. Přebrodil jsem to peklo syčící jak prasklý papíňák a už doufal, že se konečně dostaneme jinam.
No to byl sakra omyl. Ten šílenec, co stavěl trať a vím, kdo to dělal, už ho autem za živého boha nesvezu, nás hnal doprostřed dostihového areálu a já si musel dát facku, abych vůbec uvěřil, že nesním a běžím závod. Přede mnou čněl nahoru radslavický Taxis. Vyhnout se mu nikudy nedalo.
Točil jsem na pravou ruku jako zkušený koňák, ale nic to nebylo platné. Už jsem si vybíral očima, kde přistanu a jen doufal, že mě někdo ještě nepřišlápne.
Veterinář, co by mně pak rychle odpomohl od bolesti, nikde nebyl vidět. Přesto jsem to nakonec nějakým zázrakem vybral a oddechl si z plných plic, až se okolní křoviny ohnuly a překážka vedle mě rozkývala. No to nebyl konec!
Zase se cosi tyčilo přede mnou. Asi irská lavice, či co to bylo za stvůru. Vyšlápl jsem na schodek a ruplo mi ve stehně, až jsem zařval, ono bylo už stejně jedno, jestli vzteky nebo bolestí. Zkusil jsem to rozhýbat a pomalu to šlo, tak jsem kymácel dál.
Naštěstí už se nás pořadatelům sželelo a vypustili celý ten dav kamsi do polí. To mi bylo už úplně jedno, neboť jsem se pohyboval již jako v mrákotách, ba skoro na hranici bezvědomí a za mnou pořád v háku Ondra. „Tak to ne,“ nařídil jsem si z posledních zbytků rozumu. Ovšem kdoví jestli to byl vlastně ještě rozum.
„Porvi se trochu srabe,“ nadal jsem si a jal se brázdit řepkové pole jako hladové stádo srnčího v nejhorší zimě. No nebudu to natahovat. Do cíle jsem doklopýtal a Ondru udržel za sebou.
Sice jsem asi hodinu nevěděl, kde jsem a delší dobu okupoval záchod, ale stačilo to nakonec na druhé místo v kategorii. On nám totiž přijel znechutit běhání Jirka Zátopek. No, ale vyhrál jsem svůj vrchol sezóny, Grymovský pohár. Navíc, co je hlavní, zvítězili jsme slavně s odřenýma ušima s Pavlínou i ve smíšených párech, ale díky jí, přiznávám bez mučení.
Každopádně musím borcům z Grymova poděkovat, protože to byl dnes opravdu zážitek. Bylo to perfektní.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.