Jak jsem v minulém článku slíbil, navážu na hodnocení kolektivního tréninku i svým pohledem na individuální tréninkový systém. Předpokládám, že většina z vás ho praktikuje.

Vzhledem ke svému pracovnímu, či jinému vytížení v současné uštvané době, vám v podstatě většinou ani nic jiného nezbývá, protože to prostě časově nezvládáte a jste rádi, když se občas utrhnete v jakž takž normální denní době k vlastnímu proběhnutí.

KDYŽ BĚHÁTE SAMI, MÁTE MOŽNOST VOLBY ZÁTĚŽE

Pokud běháte sami, můžete si odtrénovat tak, jak vám to časově vyhovuje nebo v horším případě vyjde. Nemusíte být někde v určenou dobu připraveni k tréninku se svými sparingpartnery. Obvykle to ale jen tak tak stíháte a pak vlastní náplň také podle toho vypadá.

Když vybíháte sami, můžete si případně dle pocitů v té dané chvíli upravit i trénink tak, jak se na něj právě cítíte. Nemusíte za každou cenu, jako v kolektivu běžců, zvládnout zrovna tu zátěž, která je sice v plánu, jenže vám to právě dnes rozhodně nesedne.

Sice to se sebezapřením či na pokraji zhroucení třeba zvládnete, jenže nedomyslíte ty následky. A že se objeví, když v tom budete nadále pokračovat, o tom vůbec nemusíte pochybovat.

Velkou výhodou je, že pokud vyrážíte sami, můžete se plně věnovat i svým prožitkům a zážitkům. Ty v partě uštvaných běžců rozhodně nejste sto ani vnímat, natož pak z nich ještě něco mít.

INDIVIDUÁLNÍ TRÉNINK V PŘÍRODĚ SI VÍC PROŽIJETE

Je zcela pochopitelné, že když visíte s vyplazeným jazykem, vytřeštěnýma očima a plícemi nafouknutými jak plachty jachet, těžko jste schopni sledovat kolem sebe ještě něco jiného.

Ať už je to sebekrásnější. Třeba nádherné barvy květů, ostře zelené listy stromů, přes něž na vás skoro neprosvitnou sálavé paprsky letního slunce nebo možná i jen lehce oděné dívky na cyklistické stezce, po níž ukrajujete své kilometry. O tohle všechno a ještě řadu dalších, bezesporu zajímavě přitažlivých věcí asi přijdete v řítící se partě kamarádů.

Zásadní výhoda individuálního tréninku je však to, že se jen velmi těžko dokážete zmáčknout pokaždé tak, že jste si schopni dlouhodobým intenzívním přetížením zlikvidovat svoji plánovanou cestu ke zvýšení výkonnosti. Ovšem naopak se může stát, že se nedokážete přinutit k předepsané kvalitě ve vašem plánu.

PSYCHIKA, TO JE NEJVĚTŠÍ NEPŘÍTEL SÓLOVÉHO BĚŽCE

Nyní se pomalu dostáváme na druhou stranu. Nejpodstatnější oříšek individuálního tréninku vidím v obrovské psychické zátěži. Poté, co si uvědomíte, co vás po šíleném dni v zaměstnání nebo třeba ve škole, čeká na tréninku, zákonitě na vás padne deka.

Těžko si dokážete představit, jak to vůbec zvládnete. Zejména když se dennodenně opakuje většinou podobný tréninkový program. S dost značnými problémy se musíte někdy přemlouvat a nutit, že je důležité jít trénovat, když se vám zrovna do toho moc nechce.

I vaše tělo už ví, co ho čeká a úmyslně se brání pod představou té, pro něj nesmyslné zátěže, kterou mu chcete naordinovat. Cítíte se unavení, malátní, zíváte a máte problém se vůbec rozběhnout.

Jen silně masochističtí introverti se v tomto způsobu psychického i fyzického týrání sama sebe plně vyžívají.

A to nehovořím o tom, že vás třeba něco bolí nebo máte jiné problémy či potíže, které znásobují odpor vašeho organizmu k vlastnímu běhu.

SHRNUTÍ

Nejoptimálnější by bylo občas se s někým domluvit na společném tréninku. V každém případě s běžcem ne o mnoho lepším nebo opačně o hodně horším než vy. Zejména vhodné je to při kvalitních, například intervalových úsecích.

Potom bych doporučoval zcela určitě regenerační části vlastní týdenní náplně absolvovat sám. Bez diskuze. Opravdu si při nich jen odpočinout a správně se naladit. Tím se lépe připravíte na opětovné případné vysoce intenzívní zátěže, jež můžete zase zkusit občas zvládnout s parťákem.

Dále bych se rozhodně nevázal na to, že budeme pravidelně v ty a ty dny běhat spolu dle plánu. Zejména když mi to nesedne a necítím se na to. Od toho jsou nyní mobily a pár omluvných slov. Nic také nepokazíte, jestliže si někdy dáte i výraznou kvalitu sami.

A pak je tu otázka dlouhých běhů. Tady je dobré si to zvážit všechno sám a srovnat si v hlavě, co vám víc vyhovuje. Já se spíš kloním k individuálnímu pojetí, protože přece jen se dá takový výklus lépe užít.

Určitě nehrozí překopnutí tempa, které je pravděpodobné v partě a jež zpočátku možná ani nepocítíte. Jenže opět tam hraje roli psychika a tak je to na vás.

DOBRÁ RADA NAD ZLATO

Možná jsem některé z vás i zmátl, ale to rozhodně nebylo mým cílem. Jen jsem vám chtěl nastínit ze všech možných úhlů pohledu můj názor na kolektivní a individuální pojetí tréninku.

Rozhodnutí, co s tím uděláte a jak se zařídíte, už je plně na vás. Možná by nějaká změna v tréninku byla přínosnější, než letitý zaběhaný stereotyp.

Třeba se pak překvapivě dočkáte nečekaného zlepšení výkonů.

Věřím, že najdete tu správnou cestu.

Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.