Už v neděli minulý týden při zasílání přihlášky na letošní ročník Hornické desítky jsem v emailu avizoval Pepovi Nejezchlebovi, že nevím, jestli se dám do pořádku, neboť po závodu v Grymově mě tahal stehenní sval.
To jsem ale zdaleka netušil, co mě čeká dál. V pondělí při naprosto normálním pracovním pohybu v zahradě mi bederní oblastí projela bolest, jakoby se mi tam provrtal červ.
Zůstal jsem okamžitě stát jako socha. Ještě že byl se mnou na zahradě můj pes. S jeho pomocí jsem se dovlekl domů a zůstal ležet jak široký, tak dlouhý (a bystrozraký – pozn. red. :-).
LÉČBA NIC MOC
Nasadil jsem diklofenac a nic. V úterý žádné zlepšení. Jen mě navíc začalo brnět v prstech u nohou. Tak mi manželka donesla dorsiflex a teprve po něm nastala úleva.
Nakonec jsem se v pátek odhodlal jít se svým labradorem na pomalou běžeckou vycházku. Tam mě ovšem tak potahal, že jsem myslel, že mi ty záda utrhne.
V sedě mě to bolelo nejvíc a vůbec jsem netušil, jak dokážu dojet těch 140 km do Frýdku autem. No, povedlo se to, ale o startu jsem vůbec neuvažoval ani tam.
PŘEKVAPENÍ PŘED ZÁVODEM
Dirigoval jsem ty svoje mladé žákyně u startu jejich kategorií a najednou na mě někdo z parkoviště už zdálky mává.
Blanka Paulů. Olympijská medailistka v lyžování, současná skvělá vrchařka a mnohonásobná veteránská mistryně světa.
Odpověděl jsem jí a v duchu si pomyslel: „Zaplať pánbu, že neběžím. To bych zase dostal na prdel.“ Pak jsem dál hecoval své holky a nějak na to zapomněl.
FRÝDEK SE NEVZDÁVÁ
Když se pomalu blížil start dospělých, doklusal jsem k autu, kde se rozcvičovaly moje svěřenkyně a uviděl nádherné tričko, které dostaly u prezentace.
Probudila se ve mně obyčejná hamižnost a mazal jsem pro to triko taky :-) Za stopadesát korun, proč ne? Kdo mi to kde dá. Přihlášený předem jsem byl, tak co. Jenže než jsem se nadál, měl jsem s trikem v ruce i kabelu s čipem a číslem a nestačil jsem říct ani bů.
„No, tak se postavíš na start,“ rozhodl jsem se. „Zkusíš to chvíli táhnout Marii Hynštové a pak odstoupíš. Nakonec aspoň nebude jako loni ve výsledkové listině u mého jména DNP, ale jen DNF,“ napadlo mě ještě vzápětí.
DOBRÁ RADA NAD ZLATO
Na startovním roštu kde se vzala, tu se vzala, přitančila ke mně lehce Blanka Paulů a hned spustila: „Koupila jsem si ty závodní boty, co máš taky. Ondra Němec říkal, že jsi je chválil a já ti věřím.
Ostatně vypadají fakt dobře.“ Mrkl jsem na zem a opravdu. Dokonce i tu zelenou barvu jako já měla. Ale stejně by asi běžela dobře i s jehlovými podpatky.
Tak jsme to ještě chvíli probírali, pomluvili jiné boty od jiné firmy a pak nás vyhnal na trať výstřel startéra. V okamžiku byla kdesi pryč.
TO BYL ÚPRK
První kilák za 3:53, na který nás s Marií dotlačil dav, dával tušit, že v tom ideálním počasí se poběží rychle. Mně to šlo, ne tak Marii a proto jsem běžel od druhého kilometru sám.
„Tak alespoň něco odtrénuješ,“ říkal jsem si. „Vždyť jsi se, stejně celý týden flákal na posteli.“
Po hrázi s mírným větrem v zádech to letělo, jenže hned za prvním okruhem se mi něco zakouslo do lýtka a hned jsem tušil, že to nebude dobré.
Je fakt, že to byl důsledek mého kulhání a uhýbání posunuté ploténce, ale to mi nebránilo být vzteklý. Podařilo se mi zkrátit krok a přejít z odrazového běhu víc do frekvence.
Sice jsem trošku zpomalil, ale šlo to. Jenže od druhého okruhu začala zpívat moje bedra árie.
Dotáhl jsem ale Katku Doubkovou, která viditelně závod přepálila. Protože se mě nedokázala držet, pokračoval jsem dál. Najednou jsem uviděl před sebou Blanku. Jako by mě polil živou vodou, pustil jsem se do stíhání.
Celé třetí kolo jsem funěl jak lokomotiva se sto vagoóny uhlí a pořád ne a ne se jí dotáhnout. Očima jsem kroutil jako čert v pekle a tělem jako bych tam byl na rozžhaveném roštu.
Pořád nic. Už podle mezičasů jsem si myslel, že to pod 40 minut nezvládnu a je taky pravda, že před startem jsem o tom ani neuvažoval. Ale devátý kilometr byl pod čtyři minuty a tak jsem zkusil jít poslední, co to dá.
Po centimetrech jsem zkracoval vzdálenost a přibližoval se k Blance, jak to jen šlo. V posledním seběhu z parku jsem to pustil dolů a měl na ni ztrátu jen 20 metrů.
„To už půjde,“ přesvědčoval jsem se. Trochu jsem v zatáčce na listí oddechl a začal finišovat. No nebyla to pravda. Blanka se ohlédla a najednou jako když do ní střelí, zabrala v kopečku pár metrů před cílem a bylo to. Vrchařka.
Zmáčkl jsem se v posledních metrech, co to dalo. Nebylo to nic platné. O ty ženské předpoklady proťala cílovou pásku přede mnou. Sice jsme měli oba stejný čas, ale prohrál jsem. Ten stíhací okruh byl moc dlouhý a poslední kilák za 3:43 na hranici mých současných možností.
SUPER VÝKON BLANKY PAULŮ
„To je katastrofa. Už ani ty baby nad 45 let nedokážu dát. Kam ten svět spěje,“ supěl jsem za cílem.
A to je vlastně Blanka, ona mi to určitě odpustí, ještě o nějakých pár pátků starší než já.
Čas 39:55, to bude určitě v její kategorii jeden z nejlepších světových výkonů. Kdoví jestli ne vůbec nejlepší. Tak to tedy poklona!
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
