Před několika dny se Kilian Jornet rozpovídal o svých plánech na příští rok, včetně své touhy zdolat nejvyšší horu světa Mt. Everest. Jak jinak než rychle a nalehko. Přinášíme vám českou verzi rozhovoru, který v originálu přinesl The Trailrunner Magazine.

Musíme začít s otázkou, na kterou všichni určitě myslí. Pokusíš se zdolat Mt. Everest v roce 2016?

Pravděpodobně ano. Bude záležet na tom, jestli Čína povolí výstupy z Tibetu. Ale oni to nejspíš povolí, takže to zkusíme.

Prozraď nějaké detaily svého plánu. Jaká bude logistika, příprava a jak si představuješ samotnou expedici na nejvyšší horu světa?

Na vrchol chceme vylézt cestou v severní stěně, podle podmínek zkusíme buď cestu Hornbein nebo Norton.

[pozn.: Cesty Hornbein a Norton vedou příkrými kuloáry v severní stěně Everestu v Tibetu. Obě cesty byly vylezeny pouze několikrát v historii. Reinhold Messner vylezl na vrchol Everestu Nortonovým kuloárem stylem free solo již v roce 1980. Nejpouží­vanější cesta na vrchol vede z Nepálu.]

V plánu je podniknout expedici nalehko. Žádné campy, žádní nosiči, žádná zajištěné lana, žádný kyslík, jen batoh, který si zabalíme doma. Pro tuto expedici vyvíjíme opravdu lehkou horolezeckou výbavu. Celá expedice se bude skládat z pěti lidí: já, Jordi Tosas a Corominas jako horolezci a Seb Montaz a Vivian Bruchez jako horolezci a kameramani.

Pro výstup na vrchol chceme použít jednu z těch dvou cest. V kuloáru budeme sami, žádné pomocné nebo podpůrné týmy nebereme.

Trénink na expedici je jiný, než na co jsem byl zvyklý z běhání. Mnohem více se soustředím na horolezectví a lezení v ledu. Důležité je také zvyknout si na nadmořskou výšku. Cílem je zdolat Mt. Everest na lehko, bez externí podpory, jen s batohem, který si vezmeme z domu.

[pozn.: Kilian Jornet v rámci své přípravy vylezl například severní stěnu Eigeru se známým horolezcem Ueli Steckem.]

Pokud nepočítáme Everest, posledním vrcholem, který se ti ve svém projektu Summits of My Life nepodařilo zdolat, je ruský Elbrus. Kdy se chystáš pokořit i tento vrchol?

Brzy. Organizátoři pořádají na vrchol dva závody ročně, v květnu a září. Chci se tam brzy vrátit.

Na začátku července jsi zaběhl nejrychlejší čas historie v závodě Mount Marathon Race, což je pět kilometrů, prudce nahoru a prudce dolů na Aljašce. O týden později jsi pokořil další rekordní čas, tentokrát na prudké a technické 100 mílové trati závodu Hardrock v Coloradu. Jak upravuješ svůj trénink, abys byl schopný podávat takové výkony na tak různých distancích, pouze týden od sebe?

Nesoustředím se celý rok pouze na specifický trénink. Snažím se být celkově v dobré formě a pak podle svých zkušenostní poznám, jak se připravit na jednotlivé závody, kdy odpočívat nebo jak provést jeden nebo dva specifické tréninky.

Pokud jsem měl nějakou výjimečnou schopnost už od dětství, tak to byla regenerace. Samozřejmě je vždy lehčí zregenerovat z kratšího závodu, než z delšího. Je důležité si uvědomit, že nemůžete běhat mnoho dlouhých závodů, pokud chcete dobře zaběhnout i ty krátké.

Zúčastnil ses mnoha slavných závodů – Western States, Hardrock, UTMB a další. Mnoho z nich jsi vyhrál a vytvořil traťové rekordy. Zároveň jsi vyběhl na řadu nejslavnějších světových vrcholů. Existují vůbec ještě nějaké závody, které opravdu toužíš vyhrát? A jaké další vrcholy nebo traily jsou v tvém „to do“ seznamu?

Ten seznam se rozrůstá každý den, kdykoliv když vidím hory, údolí, traily, kuloár nebo nový závod. Ale bohužel není čas být všude. V hlavě mám plno projektů, problém je spíš v tom, který z nich vybrat a uskutečnit.

Někteří lidé si tě nejspíš představují jako mystickou postavu, která nikdy neopouští hory a k životu ji stačí pouze lesní plody a roztátý sníh. Samozřejmě, že tohle nejsi pořád ty. Takže co děláš, když zrovna neběháš, nelyžuješ, netrénuješ nebo prostě nejsi v horách?

Nejsem moc sociální typ člověka. Nevyhledávám párty ani mě neláká jít se večer bavit do města. Obvykle prostě jdeme s kamarády běhat nebo lézt. Když mám volný čas, tak rád čtu, baví mě dělat na svých projektech, podílet se na vytváření nového vybavení, zpracovávat videa nebo fotky.

Spolu s Emélií Forsberg jste na konci července organizovali již druhý ročník závodu Tromso Skyrace. Změnila tahle pozice tvoje myšlení o běhání a závodění?

Je opravdu skvělé být na druhé straně, pozorovat všechno z jiného pohledu. Chtěli jsme uspořádat závod, který bude vystihovat naše ideály – běhání v opravdu technickém terénu, někdy mimo stezky i s trochou lezení, závod s přátelskou a rodinnou atmosférou, stejnou pro všechny závodníky, amatéry i ty elitní.

Dokážeš si představit, že někdy skončíš se závodním sportem?

Jasně že ano, je to jako zdolávání hory. Lezeš nahoru, ale pak musíš i dolů. Je důležité pochopit, že dostat se zpátky dolů je mnohdy to nejtěžší. Určitě si budu užívat, že můžu být na horách i když nebudu v závodním balíku bojovat o nejlepší umístění nebo čas.