1. Měli bychom se dobře stravovat. Mnozí z nás to samozřejmě také dělají, hlídají si cukry, tuky a bílkoviny, alkohol nepijí vůbec nebo příležitostně v omezeném množství a celkově dbají na to, aby tělu, od něhož očekávají nějaké výsledky, zatápěli pod kotlem tím správným způsobem.
Jenže občas (a u některých z nás častěji nebo přímo často či pořád) se stane, že vám u dveří zvoní dovážka pizzy, kterou za vás objednal po hromadě kalorií zjančený autopilot nebo se přistihnete, jak vás za volantem do noci zářící okýnko fast foodu láká jak bludička měsíce pocestné do bažin. Je jedno, jestli je vaší neřestí čokoláda, hambáč z mekáče nebo pořádná porce čínských nudlí koupající se v hromadě sojovky. Nějakou tu oblíbenou dietní chybu máme všichni. Koneckonců ji nakonec jdeme vyběhat.
Kdy není od věci se zarazit: Když si už ani nevzpomínáte, kdy jste jedli něco, co jste nevyndali z polystyrenového obalu nebo mastné papírové krabičky.
2. Syllogomanie nebo také Diogenův syndrom je libůstkou spousty běžců. Ano, přiznejme si to, jsme hromadiči. Hromadíme funkční trička, kraťasy, elasťáky, větrovky, stopky, měřáky tepů, hodinky s gpskami, čepice, čelenky, buffy, ponožky a hlavně: boty. Poslední jmenované s gustem Carrie ze Sexu ve městě, mít kecky podpatky, pukla by při pohledu do rozsáhlých botníků některých z nás závistí.
Máme plné skříně věcí, které v zásadě nepotřebujeme, ale stejně nás znovu nadchne výprodej v oblíbeném obchodě, nový model těch nejlepších kecek na světě nebo slibované finisherské tričko (u něhož zalitujeme, že je tak funkčně funkční a nemůžeme ho nosit do práce, aniž by to nebylo ultratrapné).
Kdy není od věci se zarazit: Když polička/y vyhrazené věcem na běhání začne výrazně převyšovat počet těch s normálním oblečením.
3. „Ale já ti o tom závodu 100 % říkal(a) už minimálně (!) před měsícem!“ Kdo se k podobné lži doma alespoň jednou v životě neuchýlil, ten kecá. Ze stejného arzenálu namátkově vyberme ještě další stálice: „Ale já nemůžu jet k vašim, mám zaplacený startovný – přeci mi nepropadne!“; „V předpovědi říkali, že bude krásně!“; „Odvoz mám domluvený, neboj!“; „Já ti ani nevím, padesát kilometrů?“ případně: „Já vážně netušil(a), že start je už v šest ráno!“
Závody prostě s rodinným a partnerským životem nejdou tak docela dohromady, a pokud není váš partner extrémně tolerantní, snadno se stane, že účast na nich nebude podávána zrovna transparentně.
Kdy není od věci se zarazit: Když se přistihnete, že odcházíte z domova s naštvaným výrazem, pod vousy si brbláte, že je to teda vopruz, že musíte do kanceláře v sobotu a v tašce si místo dokumentů nesete kecky a trenky.
4. Nejsme schopní o běhání nemluvit. Dokážeme se naučit, že o něm nesmíme mluvit pořád a se všemi, nicméně se nám stejně pořád stává, že k němu při spoustě hovorů sklouzneme. Členové našich rodin, případně spolubydlící už pochopili, že stačí zapnout spořič, občas pokývat, občas obdivně zahoukat a že to budou mít brzy za sebou.
Nepotřebujeme nadšené publikum, stačí takové, které dýchá (pokud navíc hovoří stejným jazykem jako my, je to vítaný bonus).
Kdy není od věci se zarazit: Ne, securiťáka v Tescu fakt nezajímá, za kolik jsme dali poslední PIM (i když by, samozřejmě, mělo, protože to byl osobák jak víno!).
5. Pozorování se a zkoumání bebíček a bolístek a následné nekonečné řešení, co to asi může být, nás uvrhává v očích okolí do stejné kategorie jako zasloužilé důchodce. To nám však nebrání v tom, abychom dál řešili s každým, kdo je ochotný poslouchat, jak a kde nás tahá, co dělá pravý kotník, levý nárt a obě achilovky, zadek, stehna, záda.
Se stejnou vytrvalostí s jakou jsme v pubertě sháněli čísla tajných lásek, se teď pídíme po kontaktech na osvědčené sportovní fyzioterapeuty, ortopedy a podology.
Kdy není od věci se zarazit: Když máte větší teoretické znalosti, než ty, kterým platíte za to, aby vás těch bebíček zbavili.
6. Mnozí běžci začínají proto, aby zhubli. Brzy zjistí, že na poučce čím lehčí jste, tím rychleji běháte, není jen něco, ale všechno. A tak se usilovně snažíme nabírat kilometry a shazovat kila. Posedlost hmotností a neustálé řeči o tom, kolik ještě potřebujeme zhubnout, začnou naše okolí záhy iritovat stejně, jako sáhodlouhé vykládání o závodech, tréninkových strategiích, stravovacích režimech a super nových botách.
Váha se stane naším (ne)přítelem č. 1 v závislosti na tom, jaké hodnoty nám ukáže. Váží se všichni bez rozdílu věku a pohlaví, kdo tvrdí, že ne, ten to dělá třikrát denně.
Kdy není od věci se zarazit: Když vám desetinka navíc oproti včerejšku dokáže zkazit celý den a pro jistotu se jdete do večera ještě desetkrát převážit.
7. Zapomeňte na psa, nejlepší přítel běžce je spánek. Ten, který naženeme do půlnoci, se obzvlášť počítá a není snazší cesty do běžeckého pekla, než zůstat (zbytečně) dlouho vzhůru a ráno brzy vstávat.
Únava si vyžádá svoje, tělo bolí, nohy neběží, jsme těžkopádní a záhy se dostaví variace na oblíbené povečírkové „už nikdy nebudu pít“ – „už nikdy nepůjdu tak pozdě spát“. Zbytečné zevlování na internetu, ještě jeden díl seriálu, další kapitola nebo ještě jedna poslední mise ve hře jsou nelítostným běžeckým berňákem a svou daň si vyberou, o tom není pochyb.
Kdy není od věci se zarazit: Když vás únava citelně zpomalí a máte pocit, že místo svalů máte vatu a běžíte s akvárkem na hlavě nebo dokonce při běhu usnete.
8. Pitný režim a jeho dodržování je jedno z častých běžeckých témat a pivo, jak známo, je nejlepší ionťák. V zemi, kde stojí v restauraci stejně, ne-li méně, než voda, se mu navíc těžko odolává. Občasné pětipivo nebo litřík vína ještě nikoho nezabily (když potom neřídil), běh s kocovinou má však do příjemného zážitku daleko, o tom, že to není zrovna zdravé a přínosné ani nemluvě. Obvykle jde navíc ruku v ruce s nedostatkem spánku, což znemožňuje dešifrovat, co je vlastně horší.
Přes to všechno do tý hospody stejně chodíme a ideálně s běžeckými kamarády nad pivem plánujeme nějaké šílené závody. Alkohol je totiž kvalitní sociální lubrikant a kdo maže, ten jede!
Kdy ne od věci se zarazit: Když si uvědomíte, že se v zásadní písni „Žízeň“ kapely Kabát z roku 92 zpívá o vás.
