Že nic v životě se nemá předem vzdávat a víra v sebe sama je to, co nám může splnit i ty nejvzdálenější sny, tak nejen o tom jsem si povídal s velmi zajímavým člověkem, který je velkým sportovcem, ale i nadšeným fanouškem fotbalového klubu. Je sice menšího vzrůstu, ale o to větší má srdce. Řeč je Lukáši Petruskovi. Narodil se však s nemocí zvanou achondroplázie.
Lukáši, poprvé jsem tě zahlédl v loni na startu Run Tour. Určitě to ale nebyla tvá první účast na běžeckém závodě. Kdy jsi vlastně začal běhat?
Asi od svých pěti let hraju rekreačně fotbal a k běhání mě motivuje ta fyzička, kterou můžu pak uplatnit ve fotbale. S vážnějším běháním jsem ale začal až ve třinácti letech a někdy v roce 2013 jsem běžel první závod. Byl to právě olomoucký Run Tour na 5 km a můj výkon 35 minut byl katastrofální. Běhání a trénink jsem začal brát vážně až o rok později.
Přišlo pak zlepšení rychlosti i vytrvalosti?
Dneska už jsem schopen běhat v tempu 5 min/km, takže tu pětku zvládám za 25 minut a desítku za 50 minut. A minulý rok jsem měl za cíl, uběhnout půlmaraton.
Předpokládám, že jsi zvolil ten olomoucký?
Kvůli masovosti jsem ten pražský běžet nechtěl, takže jsem se rozhodl pro ten náš olomoucký. Olomouc je krásné město! Mám tady kamarády, přátele a tím i hodně podpory.
A tvůj výkon?
Můj cíl byl, běžet pod dvě hodiny. Nakonec to těsně nevyšlo a bylo to za 2:03 hod. S odstupem času jsem s tímto časem spokojený. Vím, že bylo docela teplo a na poprvé to beru všemi deseti. Letos bych se chtěl zase o něco zlepšit.
Ke tvým výkonům je potřeba zmínit, že jsi velkým bojovníkem se svým životním údělem. Prý nechybělo málo a dnes bys nemohl ani chodit?
Po narození se u mě začalo projevovat zvláštní vrozené postižení. Doktoři a moje maminka to se mnou viděli hodně černě. Vypadalo to na život strávený na vozíku s tím, že se asi nikdy nepostavím na nohy a nebudu moci žít normálně. Do svých pěti let jsem vůbec nechodil.
Můžeš přiblížit, o jaké postižení se jedná?
Mám tzv. achondroplázii, to znamená zastavený růst, konkrétně u mě je to do výšky 140 cm. Pravděpodobnost onemocnění je 1: 100 000 a nikdo z naší rodiny tím netrpí.
Jak moc ti tvoje indispozice dovoluje běhat?
Moje pravidlo je pravidelnost! Každý den běhám 5 km za jakéhokoliv počasí. Ať je mráz, mlha, prší nebo je vedro, vždy vyběhnu.
Daří se ti to dodržovat, nebo někdy polevíš?
Myslím, že se mi to daří plnit téměř na 100%. Někdy, když jsem po fotbale hodně zničený, tak vzhledem k mému hendikepu třeba pár dní nemůžu běžet kvůli bolavým kolenům. Ale já si hlavně potřebuju vyčistit hlavu od učení, od starostí… Takže se fakt snažím běhat denně. V tomto mě běh drží při životě i v té sociální oblasti. Pak jsem v klidu a mám určitý životní režim.
Tvoje plány v loni na podzim prý zhatila další nemoc. O co šlo?
Objevilo se podezření na boreliózu, bral jsem antibiotika a cítil jsem se dost vysílený. Ale teď už se to snad vrací k normálu a před měsícem jsem zas začal s tréninkem.
A jak vlastně vnímáš svou fyzickou indispozici? Bereš to dnes už jako něco, co je pro tebe normální, nebo tě to pořád trápí?
Samozřejmě, že do deseti let věku je člověk v prostředí mezi dětmi, které se tomu smějí. Postupem času jsem to strčil za hlavu, jdu svým směrem k cíli. Naučil jsem se z okolí vnímat jen ty pozitivní věci. Orientuju se na svůj výkon, snažím se užít si závody, pozdravit se s kamarády, seznámit se s novými lidmi.
Co studium a práce? Jak se ti daří, prokousávat se těmito povinnostmi?
V Praze jsem chodil do zahradnického učiliště. Pak jsem si uvědomil, že chci být nablízku mé babičce, tak jsem odjel do Olomouce, kde jsem chtěl dále studovat a osamostatnit se. Baví mě marketing a obchod, ale teď jsem to na chvíli přerušil.
Jaké máš tedy vyhlídky do budoucna? Plánuješ pokračovat nebo bys už chtěl pracovat?
Loni jsem měl maturovat, ale odložil jsem si to o rok. Potom chci alespoň brigádně pracovat v jednom olomouckém běžeckém obchodě a dělat tak to, co mě baví. Mým snem je pak studovat FTK na zdejší univerzitě. A snad bych později mohl třeba pomáhat dalším hendikepovaným lidem. Ukázat jim, že to jde, že nesmí zlenivět. To je, myslím, velký problém! Když budou sedět celý den doma u počítače, tak to je konec. I ta sebemenší procházka je lepší, než koukat pět hodin do monitoru.
Odkud jsi do Olomouce přijel?
Jsem původně Pražák, ale teprve před několika dny jsem si byl vyzvednout novou občanku a už mám trvalý pobyt v Olomouci. To město mně vyhovuje i vzhledem k mému hendikepu, se kterým tady můžu lépe zapadnout. Praha je v tomto ohledu ještě hodně nepřizpůsobivá, hlavně při běžném životě a pohybu ve městě. Obrovské množství lidí, bezohlednost, špatně řešená nástupiště, vysoké obrubníky. Nechci tvrdit, že je to tam úplně špatný, ale na Olomouc nedám dopustit!
Je o tobě známo, že jsi velkým fanouškem olomoucké fotbalové Sigmy. Co tě k tomu táhne?
Já sám fotbal hraju, ale rád si ho užívám i jako divák. V Sigmě mě velmi dobře přivítali a cítím tam velké možnosti. Klub je sice prvoligový, ale jinak na mě působí jako velice rodinný a tradiční, a moc se mně tam líbí to zázemí. Nejsem sice přímo členem fanklubu, ale mám permanentku, účastním se besed s hráči, charitativních akcí apod. Sigmě vděčím za spoustu nových přátel, a to je pro mě důležité. Tím, že jsem toho součástí, pomáhá mně to normálně fungovat a zapomínám na svoje problémy. Jsou však lidé, kteří jsou na tom daleko hůř než já. A tak se můžu radovat, že chodím, běhám, slyším…
Ty ses dokonce aktivně účastnil přátelského zápasu hráčů Sigmy proti svým fanouškům. Jak to dopadlo?
Celá akce byla hlavně pro zábavu, ale klub ji výborně zorganizoval. Vyzkoušel jsem si, jaké to je, být součástí týmu. Vyhráli jsme a dokonce jsem dal jeden gól. Ale uvědomil jsem si třeba, že profesionálně bych fotbal dělat nechtěl a jsem rád, že si můžu hrát jen pro radost třeba jednou týdně.
Co nebo kdo ti kromě běhání nejvíc pomohl, dostat se tam, kde jsi dnes?
Úplně nejvíc jsem vděčný rodině, hlavně mamince i bratrovi. Pomohla a pomáhá mně víra v sebe sama a taky víra v Boha. Tu se snažím praktikovat spíš v běžném životě, než jen chozením do kostela. I když i tam samozřejmě rád chodím. Mám třeba i takové motto „Běž a dokážeš!“, kterého se velice rád držím.
Jak tě tak poslouchám, určitě máš někde v sobě velký sportovní sen. Je to tak?
Dřív by mě nikdy nenapadlo, že bych uběhl půlmaraton. Ale tím, že postupuju schůdek po schůdku, můžu se třeba někdy dopracovat k maratonu. Myslím, že je to snad reálné, věřím tomu a cítím, že na to mám určitou energii. Do svých třiceti let ten maraton zaběhnu.
Lukáši, moc obdivuji tvůj optimismus. Děkuji za rozhovor a držím ti palce, aby ti vyšlo vše, co si do dalšího života plánuješ!
LUKÁŠ PETRUSEK – profil:
narozen: 11.4.1994 v Praze
bydliště: Olomouc
osobní rekordy: 10 km – 52:00 min., půlmaraton 2:03 hod.
záliby: fotbal, hokej, cyklistika, lyžování, fotografování