Minulý týden vydala vydavatelství Paseka a Argo ve spolupráci s Českým olympijským výborem unikátní grafický román o největším československém běžci, Emilu Zátopkovi (1922–2000) pod názvem Zátopek… když nemůžeš, tak přidej.
Ze spolupráce jednoho z nejvýraznějších současných kreslířů, Jaromíra 99, jenž dal vzniknout například trilogii o Aloisi Nebelovi, a spisovatele Jana Nováka, mimo jiné držitele literární ceny Magnesia litera z roku 2005, vzešel příběh o jiné době, který má v té současné hodně co vyprávět. Pokud budete chtít poslouchat.
Příběh života Emila Zátopka letmo načrtává obraz jeho dětství v Kopřivnici, kde přišel na svět jako předposlední ze sedmi dětí. V éře meziválečného Československa se velkému sportovnímu potenciálu nepřikládala žádná váha, natož pak v rodině stolaře, kde hrozily souchotiny a jim podobné nemoci (ještě se děcko užene, to tak!).
Talent k běhu se u Emila sice projevil už záhy, nicméně doba velela jinak. Bylo zapotřebí se vyučit a jít do zaměstnání. Podrobněji se vyprávění věnuje Emilovu dospívání a sportovní kariéře. Ti, kdo nejsou obeznámeni s detaily Zátopkova života, budou překvapení, kolik klacků musel na cestě k běhání překročit a střídající se režimy mu to nijak neulehčily.
Emil si nakonec přes všechny problémy, které mu dělali nadřízení v práci, i přes zákazy rodičů, kteří měli strach o jeho zdraví, k běhu cestu našel. Jeho buldočí povaha, odhodlání, píle, vytrvalost a touha vítězit, ho donesly k zaslouženým rekordům a na místa vítězů. A láska ke sportu mu také do cesty přivedla i jeho lásku životní, Danu Ingrovou, házenkářku, oštěpařku a budoucí paní Zátopkovou.
Kniha ale není jen o běhání. Běhání je spíše pobočnou spojující linkou. Víc, než cokoliv jiného, je to výpověď o době, v níž Zátopek dosáhl na čtyři olympijská zlata. O době, kdy nestačilo být fenomenální sportovec, museli jste být ještě dostatečně stranicky uvědomělí a mít dobrý kádrový posudek.
A také je to grafický román o lidech, kteří v té době žili, o těch, kteří drželi režimní karty, těch, kterým do nich režim nahrával, a těch, které jimi mlátil přes prsty. A vedle nich o muži, jenž tuhle hru odmítl hrát i za cenu, že by se nemusel postavit na start nejprestižnějších závodů. To když kvůli kamarádovi Stanislavu Jungwirthovi odmítl odletět na olympiádu do Finska.
Tělovýchovný svaz totiž Zátopkovi slíbil, že nadějný mílař Jungwirth poletí. Zátopek se za kamaráda „Jogurta“ přimlouval, protože nechápal, co s jeho účastí na závodech má společného jeho otec, který skončil za protistátní činnost v jáchymovských uranových dolech.
Nakonec si dupnul: když nepoletí Standa, tak ani on, největší československé želízko v olympijském ohni. A bylo mu fuk, co to pro jeho kariéru bude znamenat. „Já jsem ti řekl jasně, že bez Jogurta nikam nejedu! Stanislav Jungwirth na tu olympiádu patří!“ prohlašuje komiksový Zátopek u autobusu, který odváží výpravu na pražské letiště, loučí se s Danou a s kamarádem odchází trénovat na Strahov. Že Zátopek nakonec s Jungwirthem odletěli, víme z dějin a víme i, jakého úspěchu Emil v roce 1952 na hrách dosáhl. V okamžicích největšího triumfu také vyprávění končí.
Pokud máte rádi komiksy a máte rádi běhání, není nad čím váhat. Knížku si prostě kupte, protože málokdy se člověku poštěstí, aby se mu dvě tak odlišné radosti spojily tak úspěšně v jedné. Pokud je pro vás komiks stále synonymem pro „Blem, blem, vzdejte se ubozí pozemšťané“ a nebohého Osvalda cvičícího v Lucii, postrach ulice přes léto na piano, dejte Zátopkovi šanci. S největší pravděpodobností vás přesvědčí o tom, že obrázky umí příběh vyprávět stejně efektivně, jako ty nejvybroušenější věty.
