Eva Vrabcová Nývltová je novou běžeckou hvězdou české scény a její záře stoupá výš a výš. A brzy bude možná i na evropské obloze. Jak prožívá pár hodin poté svůj báječný maratonský výkon?
Jak si užíváš tu slávu v pozdním večeru?
Nádhera, euforie. Zůstáváme v Praze, byli jsme se odpoledne projít se psem, teď sedíme na dobré večeři.
Nohy ještě nebolí?
Až na to koleno, dobrý. Včera večer při rozklusání po náplavce jsem se kochala, nedávala pozor a zaškobrtla se. Rozsekla jsem si koleno tak na tři stehy. Ale nikam jsem s tím nešla, fyzioterapeut Richard Jisl se na mě vyřádil a dal mě dohromady. Lidi se nemusejí bát, že jsem byla celá zatejpovaná z nějakého přetížení, že nevydržím. Ale levá noha byla kvůli kolenu a pravá preventivně, aby to celé drželo.
Neříkej, že jsi při prvním maratonu ani trochu neplánovala, neměla nějaká očekávání po tempu, čase.
Opravdu ne. Nic jsem neočekávala, nepřemýšlela jsem nad tím. Bylo mi to jedno, jak to dopadne, chtěla jsem si to jenom užít. Manžel odhadoval 2:30:50, šla jsem na plán.
Pokud vím, žádnou delší zkušenost jsi neměla ani z lyží, na světových pohárech nebo mistrovstvích světa se jezdí třicítky přes hodinu a půl.
Ale jela jsem loni i maratony Arefjällsloppet (9. za 2:30:45) a Birkebeinerrenet (šestá za 2:51:33). Ale při běhu jsem nevěděla, jak s tak dlouhou časovou zátěží a pocity při ní zacházet. Ani jsem nekoukala na hodinky, až někde na třiatřicátém. Pomyslela jsem, že běžím pomalu, ale limit stíhám. Jedině jsem šla na pocit, aby se mi hezky běželo. Ale lidi mě varovali, že se to může změnit z kroku na krok. Až někde čtyři kilometry před cílem jsem začala věřit, že by to mohlo vyjít.
Teplo ti nevadilo?
Sluníčko mám ráda. A zas takové vedro nebylo. Spíš ten vítr, jak jsem běžela sama, hodně jsem cítila proťák.
Kde přesně jsi setřásla skupinku chlapců s vodiči Míčem a Novákem?
Na pětadvacátém, nebo třicátém? Nevím, už mi to splývá. Od té chvíle jsem běžela úplně sama.
Maratonskou „zeď“ jsi ani nezahlédla?
Asi nejtěžší byl ten čelní protivítr, to byl problém. Ale mně se pořád běželo hezky, žádná krize nepřišla. Na půlmaratonské metě jsem si říkala: Tak kdy se začne něco dít? A pořád nic, až do cíle. Ale nechci říkat, že by to nebylo těžký, to ne. Jen se mi to moc líbilo. A tak těžké, jak jsem čekala, to nakonec nebylo.
Viděla jsi u trati kluky, Homoláče s Kreisingerem, že to zabalili?
Viděla a moc mě to mrzelo. Byla jsem ráda, že na mě počkali a povzbudili mě. Ne, že bych pak o to víc běžela i za ně. Jen mi to přišlo líto, že hlavně Jirka Homoláč tomu dal strašně moc, zasloužil by si to. Tak aspoň že se dostane na mistrovství Evropy v půlmaratonu.
Míříš tam i ty. Ještě po pražském půlmaratonu jsi tvrdila, že by ses mohla dostat na olympiádu i přes béčkový limit. Pak se ukázalo, že platí jediný, ten tvrdý. Nebyla jsi trošku rozhozená tím tancem okolo limitů?
Ne, vůbec, neřešila jsem to. Chtěla jsem jen běžet co nejlíp. Stadionové disciplíny mají omezené počty účastníků, na maraton by mohlo běžet i sto lidí. Ale jiné země mají limit i 2:28, je to v pořádku. Ty limity byly dané už dlouho.
Jaké máš plány přípravy do olympiády?
První splněnou podmínkou atletické reprezentace byla kvalifikace na půlmaraton do Amsterdamu, proto se jsem se rozhodla vynechat celý následující lyžařský rok. Teď chci běžet koncem května u nás doma trutnovský lyžařský půlmaraton. Pak pojedeme trénovat do Livigna a uvidí se, jestli stihneme nějaký závod. Po Amsterdamu znovu Livigno, to je moje ideální místo. A pak Brazílie.
Co se chceš dozvědět od Jarmily Kratochvílové, světové rekordmanky na 800 metrů a trenérky? Přece jen to není čistá vytrvalkyně, potřebuješ poradit s technikou běhu, psychikou na velkých atletických akcích?
To můžu říct až potom, co si s ní o tom všem pořádně promluvím.
