Alena je devětadvacetiletá sociální pracovnice a běžkyně, které byste nehádali, že ještě před rokem a půl vážila o dvacet kilo víc. V rozhovoru pro BezvaBĚH.cz se rozmluvila o své cestě ke zdravějšímu, aktivnějšímu životu.

BezvaBěh: Prozraď nám něco víc o sobě – jak ses k běhání dostala?

Alena: Je mi 29 let, žiju i pracuju v Praze. Ještě před rokem bych se této otázce, jak jsem se dostala k běhání, od srdce zasmála. Už od narození jsem běh opravdu nenáviděla a vydrželo mi to celých 27 let. Před několika lety jsem výrazně ztloustla.

To, že láska prochází žaludkem, je krutě pravdivá. Se změnou partnera přišla i změna životního stylu. Stal se ze mě jiný člověk. Nejdřív jsem zhubla samozřejmě stravou, poté se mi postava „dotvarovala“ na těch 72 kg.

Zkraje jsem chodila do fit center, většina mých přátel ale běhala a minulé léto na chatě jsem si řekla, že bych to také mohla zkusit. Byl nádherný teplý den, slunce svítilo, vál lehký větřík – prostě typický letní den. Vyběhla jsem do lesa a ten svěží vzduch mě nabíjel. I když jsem toho na poprvé moc neuběhla, byla jsem na sebe hrdá, že jsem to vůbec zkusila. A ten pocit byl báječný.

Kde jsi hledala motivaci?

U svých přátel, kteří byli mnohem zkušenější než já. A také u sebe samé. Když jsem viděla pokroky a výsledky, nutilo mě to nepřestávat a zlepšovat se. A i když to zní trochu naivně, malou motivací byla i ta vysportovaná slečna na plakátu se super botami na běh… Oni vědí, jak mají správně udělat reklamu.

Co bylo pro tebe nejtěžší?

Myšlenka, že to nezvládnu. Vždyť já nedobíhala ani autobus. Nevěřila jsem, že zrovna já bych mohla propadnout běhu.

Jak vypadá tvůj současný trénink?

Nejraději běhám na chatě, kde je naprostý klid, nikde nikdo, jen já sama a příroda. Snažím se běhat tak dvakrát až třikrát týdně. Na jaře a v létě častěji.

Jaké jsou tvé plány do dalšího roku?

Ráda bych se stále zlepšovala a běhala delší trasy, stále se totiž považuji za začátečníka.

Máš nějaký běžecký sen? Jaký?

Stále mě láká myšlenka vyrazit na nějaký organizovaný běh, ale prozatím si tolik nevěřím, tak uvidíme, jestli se moje novoroční předsevzetí splní.

Kde čerpáš inspiraci? Máš nějaký běžecký vzor?

S trochou nadsázky se dá říct, že z běžců znám jen Usaina Bolta a Emila Zátopka. Zatím nemám žádný běžecký vzor, běhám na pohodu, nemám ambice vyhrát maraton. Inspiraci čerpám z různých internetových stránek, které se věnují běhání.

Co tě na běhání baví?

Ta svoboda a volnost. Jít si po náročném dni v práci jít zaběhat, načerpat novou energii a vyčistit si hlavu, to je prostě k nezaplacení.

Co je pro tebe na běhání nejtěžší?

Žádný takový negativní pocit nemám. Běh je zábava, styl života a já si to užívám.

Co bys vzkázala všem, kdo by rádi začali běhat a nemůžou se odhodlat?

Aby si jednou řekli: Tak a dneska půjdu zkusit běhat. Jen tak, pro zábavu. A je jedno, jestli uběhnou napoprvé jenom kilometr. Každý nějak začínal. A když běhá někdo jako já, která běh tolik odsuzovala, tak už může opravdu každý.

A co bys poradila těm, co bojují s nadváhou?

Určitě bych každému poradila, aby to nenechal zajít tak daleko jako já. Ale člověk si to ani neuvědomí. Z mého okolí mi nikdo moc nenaznačoval, že bych měla zhubnout, to byly jen takové (až moc ohleduplné) věty typu: „Možná bys mohla malinko zhubnout.“ Nebo: „Máš trošku větší zadeček.“

A teď mi všichni říkají, jak jsem prokoukla. Vím ale, že je přede mnou ještě nějaká ta práce. Musím ale říct, že je to báječný pocit (obzvlášť pro ženu), když vás okolí chválí za to, co jste se sebou dokázali udělat. Život bez sportu si už nedovedu představit. Je to něco, co mě naplňuje a uspokojuje.