Víc než běžci řeší váhu a stravování snad už jen modelky, baletky a gymnastky. Jsme – někteří více, jiní méně – posedlí kily, stravovacími systémy, potravinovými doplňky a v naději, že by nám to mohlo pomoci k lepšímu výkonu, neváháme zkoušet kde co. Fakt, že bez paliva člověk daleko nedojede a bez jídla toho moc nenaběhá, využil už Scott Jurek, když psal Běhej a jez, své paměti lehce říznuté kuchařkou. Přesně opačný poměr, tedy kuchařku zlehka říznutou během, připravila o čtyři roky později dvojice běžkyň Shalane Flanaganová a Elyse Kopecky, kterou v českém překladu pod názvem Běhejte rychle. Jezte pomalu. vydalo v letošním roce nakladatelství Jo­ta.

Jméno Shalane Flanaganové bude fanouškům silničního běhu minimálně povědomé. V roce 2008 si Shalane odvezla z pekingské olympiády stříbro v běhu na deset kilometrů a na následujících dvou hrách reprezentovala Spojené státy na maratonské trati. Její kamarádka Elyse se věnovala závodně přespolnímu běhu a v posledních letech se zaměřuje na osvětu na poli zdravého stravování sportovců.

Bezmála dvousepadesátis­tránkovou kuchařku na křídovém papíře doplňují barevné fotografie a na první pohled vypadá jako zajímavý zdroj inspirace ve věčném boji s otázkou „Co budu zase vařit?“. Po krátkém úvodu, v němž se autorky zaměřují především na demytizaci škodlivosti tuků a vysvětlení, proč do svých receptů často zařazují máslo i červené maso, a kde by běžec-kuchař-pojídač asi čekal trochu víc toho běhu a trochu míň (byť užitečných) tipů na skladování potravin, se dostáváme k jednotlivým oddílům knihy.

Ta je rozčleněna na devět velkých částí plus na jejím samotném konci najdete užitečnou kapitolu věnovanou nejčastějším zdravotním problémům, jež běžce trápí a se kterými by jim některé z receptů mohly pomoci. Jednotlivé oddíly pak obsahují mezi zhruba deseti až dvaceti recepty na různé nápoje (především oblíbené smoothie), předkrmy, saláty, polévky, hlavní jídla, dezerty, omáčky a zálivky.

Co bude dnes dobrého?

Každý z receptů provází průvodní slovo, jehož smysl mi i po přečtení celé kuchařky nepřestal unikat. Působí jako vycpávka, aby kniha byla delší a fotky na protějších stranách mohly být větší. Většinou totiž jen opakují informace z úvodu a se spoustou vykřičníků nám v nich autorky „hurá stylem“ vysvětlují, proč to či ono jídlo „milují“, „zbožňují“, „nesmí u nich chybět“ nebo na něj „nedají dopustit“. Nicméně nikdo a nic vás nenutí průvodní slova číst a můžete je s klidným svědomím přeskočit. Samotné recepty jsou poměrně krátké a snadné. Obvykle není zapotřebí umět víc než rozmixovat, smíchat, nalít, osmahnout nebo strčit do trouby a to je fajn.

Kuchařka je teda zcela vhodná i pro začínající kuchaře. Osobně bych místo spousty zbytečných řečí uvítala uvedení potřebné doby na přípravu. Výrazně by to usnadnilo výběr jídla, který by v časovém okénku stihl nachystat. Celou řadu jídel je totiž zapotřebí poměrně dlouho připravovat – brambory, řepu i česnek je třeba předpéct, vývary je samozřejmě zapotřebí nechat táhnout, objevuje se dokonce recept, který se ideálně nechává vařit 6–8 hodin, což už je na úrovni přípravy silného demi glace. Neumím si moc představit, že by měl člověk v běžném provozu čas strávit celý den v kuchyni. Nicméně je zapotřebí zdůraznit, že se tu najdou i jídla v duchu „přiběhnu o víkendu v jedenáct a v poledne jíme“, jako překvapivě velmi dobré rybí tacos nebo řecké bizoní burgery.

Tím se dostávám k druhému a pro mě osobně největšímu kameni úrazu a tou je dostupnost používaných surovin. Nejde tak ani o to, že by se nedaly vůbec sehnat – všechny pro mě méně známé nebo zcela neznámé jsem bez potíží našla v internetových obchodech se zdravou výživou, potíž je ovšem v jejich ceně.

Ano, můžeme argumentovat tím, že jsme to, co jíme, a do čeho jiného už investovat, když ne do vlastního zdraví a tím pádem do jídla. To je samozřejmě pravda, nicméně například na autorkami propagovanou a hojně zastoupenou teffovou mouku si připravte zhruba 60 korun za 250 gramů, na quinou 85,– za 250 gramů, všemožné řasy, papričky chipotle a často používaná kokosová voda (mléko, olej) taktéž vyjdou na mnohonásobně vyšší částky než ingredience, které běžně používáme. Rozhodně nechci tvrdit, že máme jíst eidam v trojobalu nebo rohlík se salátem kemping ve voskovém papíru, to ani náhodou. Nicméně je třeba vzít v potaz, že budete dost možná muset doplnit spíž o ingredience typu miso, saflorový olej nebo sojové omáčky tamari a shoyu a že to nebude úplně levná legrace, obzvlášť pokud nevaříte jen pro sebe.

Co a kolik? U ingrediencí ještě chvíli zůstaneme. Problematická není jen jejich dostupnost, ale také jejich překlad. Zmiňovanou teffovou mouka (nebo také mouku teffe) překládá Alena Švormová jako miličkovou mouku. Skutečně ji získáváme z plodiny známé jako milička habešská, nicméně pod tímto názvem u nás není distribuovaná. Quinoa také zůstává quinovou a není to merlíková mouka, přestože nám ji dává merlík chilský.

Ponechme stranou drobnosti, jako jsou „přirozené potraviny“ (lépe „organické“ nebo „přírodní“) nebo „přerušovaný trénink“ (hádám, že to měl být dvou- nebo dokonce vícefázový), druhým podstatným překladovým problémem je uváděná míra ingrediencí. Autorky měří ingredience na, v českém překladu, „šálky“. Ráda bych se mýlila, ale skoro bych se až vsadila, že v originále je „cup“. Což samozřejmě šálek znamenat může, nicméně ve vaření je šálek docela jiná míra než hrnek. Zatímco hrnek je běžný čtvrtlitrák, tedy 230–250 ml, šálek má pouze 150 ml (ale našla jsem i 200 ml). To nám samozřejmě do přípravy vnáší poněkud zmatek.

Koupit nebo nekoupit?

Je bezesporu zajímavé vzít do ruky kuchařku od profesionální maratonkyně, která se logicky pohybuje v tabulce BMI na hraně těžké podvýživy a ženy, jež se netají tím, že do svých třiceti let trpěla v důsledku nadměrné zátěže a nedostatečné výživy sekundární amenoreou (čili absencí menstruačního cyklu), a podívat se, co jedí teď, když prohlašují, že jedí do sytosti a že jsou obě zdravé jako jimi tolik oblíbené řípy.

Výsledek je ve většině případů skutečně zajímavý a bezesporu inspirující. Předkládaná jídla tvoří neobvyklé kombinace chutí a surovin, které se běžně v naší kuchyni neobjevují a lákají zkoušet něco nového a neotřelého. Pokud vám není líto utratit za suroviny více peněz a nebojíte se nových chutí, není důvod kuchařskou sbírku o Běhejte rychle. Jezte pomalu. nerozšířit. Jen je třeba počítat s tím, že je to „jen“ kuchařka, kterou napsaly dvě běžkyně, není to kniha o tom, jak běhat rychleji, ani o tom, jak něco shodit. To by podle autorek měly být automaticky vedlejší produkty spokojeného strávníka.