Už delší dobu jsem se chtěl vydat do Brna a oběhnout si při závodě Vokolo Priglu tamní přehradu. Ze všech stran jsem slyšel chválu a nemohl to posoudit. Až letos při osmém ročníku to konečně vyšlo a stálo to za to!

Ale od začátku – ani letos se mi nevyhnula již tradiční podzimní viróza – v září prostě nastydnu, pár dní neběhám, pak běhat začnu, zpočátku to nejde a za pár dní se to zlepší. Nebylo zrovna ideální, že Vokolo Priglu bylo ještě v den, kdy to obvykle úplně nejde. Ale pořád by to mohlo být horší, viróza byla pryč a mohl jsem na start. To bylo hlavní a podařilo se. Řekl jsem si, že si závod užiji a čas ani umístění moc řešit nebudu.

Abych si závod užil co nejvíce, jeli jsme s rodinou do Brna už v pátek odpoledne. Prezence byly v hotelu Rakovec, kde jsme se také ubytovali. Převzal jsem startovní číslo, tričko (poslední dobou jsou u větších závodů kdoví proč za příplatek, tady ne) a taky seznamovací náramky. Jejich princip byl jednoduchý – běžci a běžkyně s modrým náramkem jsou zadaní, ti s červeným se chtějí seznámit a kdo má oba, je zadaný a chce se seznámit. To za mých mladších let, kdy by se to fakt hodilo, nebývalo…

Ale zpět k pátečnímu odpoledni. Kromě prezence se dalo v zázemí hotelu i dobře nakoupit. Boty za skvělou cenu jsem nakonec nechal „v regále“, protože jsem nakonec dospěl k závěru, že už jich mám i tak dost (ty za devět set bych sice koupit prostě musel, ale už neměli mojí velikost), odnesl jsem si alespoň rukavice a manželka elasťáky. Večer jsme se ještě jeli podívat do města – nachystané zábrany podél silnice vzbuzovali mírnou nervozitu.

Sobotní SMS od věrné kamarádky

V sobotu jsme začali snídaní, během které mi přišla esemeska od Trémy Závodní, prý mě má ráda a bude se mnou až do startu. Je milé, že si vzpomněla, holka. Hodinu před startem začal moderátor dostávat diváky i závodníky do varu. Podíval jsem se z okna, před hotelem parkoval Petr Vabroušek, na parkovišti se začínala rozcvičovat i Petra Kamínková a celkově to začínalo tak nějak vřít. Super.

Co se mého závodění týkalo, vzhledem k týdenní pauze v běhu před závodem jsem si řekl, že se radši obléknu trochu více a pak že bude stačit rozklusat pár minut. A zrovna během této krátké chvilky začalo lehce poprchávat. „Dneska se to fakt nehodí,“ pomyslel jsem si a ono záhy přestalo.

Zařadil jsem se do svého koridoru A a čekal jsem na start. Čas krátily rozhovory moderátora s elitními atlety, aspoň jsem se dozvěděl něco nového. Po výstřelu jsem musel krotit závodního ducha, jen jsem si běžel svoje tempo, dost lidí mě předbíhalo, ale byl jsem v klidu. Pořád jsem se snažil držet s někým ve skupince, ale to u mě není jen tak – já zvládnu běžet sólo závod i na akcích, kde je přes tisícovku startujících.

Ale tady jsem si to chtěl pohlídat. Běžel jsem, asfaltová trať celkem rychle ubíhala, z kopce do kopce, ale nic extrémního a najednou tu byla občerstvovačka. Trochu jsem se napil, a když už jsem kelímek nepotřeboval, hodil jsem ho na zem stejně jako mnoho běžců přede mnou. Tímto vzkazuji jednomu z dobrovolníků, který se nad tímto pohoršoval, že jsem ten koš fakt neviděl.

Po přeběhnutí mostu jsme vbíhali do lesa, kde to byl trail se vším všudy. Bomba. Úzké lesní cestičky bylo něco úplně jiného než asfalt, stejně tak dlouhé klesání, kde měli navrch ti, co se nebojí. A mají volnou cestu. Radši jsem si držel odstup od běžce přede mnou, protože člověk nikdy neví, co se v těchto místech může přihodit. Nějak to nepochopil běžec za mnou, který se kolem mě v jednom širším místě přehnal a mezeru vyplnil. Pomohl si asi o dva metry. Mně se to ale líbilo a užíval jsem si to, bylo zde docela dost fotografů, běželo se v lese, na skalách přímo nad přehradou, na kterou byl krásný výhled…

Potom přišla cesta, která sice vedla stále lesem, ale už mohlo běžet více lidí vedle sebe, a já jsem se mohl začít posouvat dopředu… Ale mně to neběželo, takže „couvačka“ pokračovala. Ale to jsem čekal, takže to snad ani nestojí za zmínku. Najednou jsem za sebou slyšel pokřikovat partičku lidí – první tým Triexpertu uháněl za vítězstvím v soutěži týmů a prohnal se i kolem mě. A kousek za ním druhý tým Triexpertu. Pomyslel jsem si, jak kluci hezky bojují. A už to byla druhá občerstvovačka, opět jsem si vzal vodu a ionty a trochu zpomalil, abych se nepolil jako vždy. A tady najednou koš nebyl, tak se musely kelímky házet na zem. Ha!

Pokračoval jsem, běželi jsme po hrázi, pak zase lesem, kde kolem nás probíhal další tým, Sanasport a ptal se běžce za mnou, kdy ho předbíhali kluci z Triexpertu. Poté kluci aktuálně na třetím místě nahlas přemítali, jestli ještě mají šanci dohnat své soupeře. Já jsem chtěl zrychlit, ale výpadek v tréninku byl znát – prostě to nešlo. Nepomohlo ani když mě diváci povzbuzovali jménem. Nemyslím si, že mě znají, to jen dát místo nudných startovních čísel na hruď běžců jejich křestní jména byl skvělý nápad.

Cílová rovinka byla nekonečná

Asi kilometr před cílem nás skvěle povzbudili hudebníci hrající na dřevěné nástroje, musel jsem si nechat zajít chuť na „největší lízátka a pendreky v republice“ v jednom stánku a už se začalo zdát, že budeme brzy v cíli. Zrychlil jsem. Běželi jsme kolem nějakého dětského hřiště, ale to jsem moc nevnímal, soustředil jsem se na skupinku před sebou, kterou jsem si dal za cíl předběhnout. Podařilo se. Ještě si plácnout s dětmi stojícími u kraje silnice – dělá jim to radost a jejich radost zase dělá radost mně.

Poslední zatáčka a budu v cíli. Ale ouha! Cílová rovinka je nekonečně dlouhá. Není divu, zhruba před hodinou tu stál zástup více než dvou tisíc lidí. Až v dálce vidím dvě nafukovací brány. Marně doufám, že cíl bude pod tou první, stejně jako ostatní musím pokračovat až do druhé. Na druhou stranu, mohlo se končit až pod třetí. Během rovinky zpomalím (je přeci nekonečná a to se nedá celé běžet jakoby finišem), ale jak se blíží druhá brána, jako vždy zkusím ještě zrychlit, co to jde. Hm, běžec vedle mě má úplně stejný záměr. I když je dost pravděpodobné, že startoval v nějaké pozdější vlně a je ve skutečnosti dávno přede mnou, nechci se nechat a bojujeme až do cíle. Tam se vydýchám, převezmu parádní medaili s dírou uprostřed a hurá na hotel pod sprchu – přeci jen jsem po nemoci.

Tím ale závod nekončí, vracíme se na vyhlašování vítězů. Nejdříve ještě vyzvednout oběd, vegetariánské rizoto a pak už za krásného podzimního slunka sledovat pohodu, bavící se běžce a poté i vyhlašování vítězů. I když jsem si nedělal nijak velké ambice (i když, co kdyby…), počkali jsme i na tombolu. Nevyhráli jsme nic. I když jak se to vezme, vlastně ano – s rodinou jsme si užili parádní den – já si konečně oběhl Prigl, manželka se v místě startu a cíle díky startování ve vlnách nenudila, protože se pořád něco dělo. A tak zbývá jen dodat, že bych rád na Vokolo Priglu za rok znovu a tentokrát již s časem, kterým se rád veřejně pochlubím. :-)