Jenom pro krátkou rekapitaluci co se dělo v minulém roce. V květnu jsem měl asi umřít, ale Pán Bůh měl se mnou ještě jiné plány. Tak se ta lidská troska, dá-li se tak nazvat to, co ze mne tehdy zbylo, dala do běhání. A loni na Štěpána jsem běžel, už jako zdravý silný kluk, svůj první závod v novém životě.
Dvě věci se letos oproti loňsku výrazně změnily, jednak jsem do této
povánoční aktivity přece jen zangažoval o jednoho syna navíc a také mi
už hlavou po dvou zdárně uběhnutých půlmaratonech a bezpočet desítkách
neběhaly myšlenky, jak přežít.
Den konání závodu přinesl ideální běžecké počasí s minimem větru a
teplotami okolo tří stupňů Celsia. A speciálně pro náš rodinný tým,
hned na úvod velkou radost. Třináctiletý Miky si v kategorii
patnáctiletých celkem s přehledem vybojoval druhé místo. Vidět svého
potomka na bedně je ještě příjemnější než tam stát sám, navíc mně
to v mé kategorii nehrozí ani náhodou.
Před svým závodem jsem se těšil především na dvě věci, jednak, co
udělám lépe a radostněji než loni a druhak, jak se budeme vzájemně
podporovat s dalším z mých synů, třiadvacetiletým Bolkem. To první se
mi docela dařilo, sen o tom druhém, odezněl už v prvním stoupání, kdy
jsem měl naposled možnost vidět Bolkovu žlutou bundu, než zmizela
definitivně v dáli.
Běh se mi pomaleji rozbíhal, pravděpodobně bylo znát fyzicky náročné
zaměstnání a míň naběhaných kilometrů než během sezóny. Kopce jsem
tentokrát prožíval ve větší pohodě, nicméně u Kosteleckého smrťáku,
jsem se modlil, aby už se konečně běželo taky chvilku po rovině. Tu, ale
u Štěpánského běhu v Kyjově rozhodně nenajdete.Oproti loňsku jsem se
bez větších problémů držel ve skupince, postupně se přes ni prodíral a
potom svým želvím tempem doháněl další skupinku.
Měl jsem pocit, že musím mít podstatně lepší čas než loni a musím už
brzy vidět na dohled, žlutou bundu mého druhého nejstaršího syna. Ale
ouvej, místo toho jsem před sebou uviděl bundu, špičkového českého
onkologa, pocházejícího ze stejné vesnice, se kterým jsem běžel loni, bok
po boku. Zatímco minulý rok jsem na něj metr po metru ztrácel, tentokrát
jsem se metr po metru, za pomoci známé písničky skupiny Mirai, která mi
probíhala hlavou, přibližoval.
V posledním táhlém nekonečném stoupání, už musela pomoci jiná melodie,
kterou jsem si dovolil přetextovat : " Předběhneme je, umístění vidím
skvěle – Předběhneme je, ač běhají mnohem déle – Předběhneme je,
máme vůli Emilovu – Předběhneme je, nasadíme trhák znovu"
Emilovou nezdolnou vůlí rozhodně neoplývám,ale na posun o pár míst to
přece jen stačilo.Nevím, jestli to způsobil zlepšený výkon nebo spíš se
zalekli mého funění, ale to v té chvíli rozhodně nebylo podstatné
.Poslední patnáctistovku už jsem pustil z kopce co to dalo a zlepšoval si
postupně umístění. Byl jsem si absolutně jistý, že v této části
startovního pole, takhle silný finiš nikdo mít nebude.
O tuto jistotu jsem přišel až v okamžiku, kdy jsem za sebou uslyšel
rychlý běh a hlasité, pravidelné dýchání.Běžec se kolem mne přeřítil
neuvěřitelnou rychlostí. Pokusil jsem se zapnout forsáž, na melodie už
nebyl čas. Ještě několikrát jsem se ho pokusil dotáhnout, ale v souboji
na cílové rovince jsem nakonec dvě sekundy ztratil.
Když se mi konečně vrátil zrak, držel jsem se za ruce s oběma syny,
nadšenými z jejich výkonů.V konečném hodnocení mi sice Bolek utekl
o více než 6 minut, ale já jsem svému loňskému času nadělil dalších
šest, tudíž jsem posléze doplnil duo spokojených na trio.
Moc se těším na další ročník a pevně věřím, že zmobilizuji
i nejstaršího Filipa. Nejmladší Damínek bude muset na kategorii
patnáctiletých ještě několik roků počkat.