Už je to tak. Ve vojenské uniformě jsem strávil 42 let a 125 dnů, jasné znamení, že je třeba skončit. Odchod z armády má svoje mínusy, ale také jedno zásadní plus – vojenští páni už nebudou moci rozhodovat o tom, kam mohu vycestovat a kam ne. Takže hurá na cesty! Nejdříve Maroko.

Cestuju

Původně jsem měl letět z Vídně a nízkonákladovkou Niki. V prosinci ale přišla zpráva, že letecká společnost „ukončila činnost“, lidsky řečeno zkrachovala. Nově jsem pak do Maroka letěl z Prahy přes Frankfurt a zpět přes Mnichov. Cenově to vyšlo nastejno, nemusel jsem řešit dopravu do Vídně (2×580 korun) ani zavazadla (2×35 Euro).

V Marrakéši mě podle domluvy čekalo před letištěm (mimochodem letiště je nové a nádherné) auto, které mě dovezlo do města. Přesněji řečeno na okraj Mediny, starého města, kde čekal Hervé, majitel rijádu Dar Andamaure, kde jsem bydlel (rijád je označení starobylého uzavřeného domu s vnitřním nádvořím nebo třeba malou zahradou, jsou jich tady stovky a spousta z nich je upravena na penziony). Nebýt jeho doprovodu, motal bych se tam ještě dnes.

V rijádu mě přivítala i paní Marie, manželka Hervého. Oba jsou o něco mladší než já, Marie, šmrncovní Pařížanka a Hervé, vnuk ruského bělogvardějského emigranta. Provedli mě domem až po střechu (rovnou, jak jinak), která je vlastně také obytná, jsou tu křesla, lehátka a stoly. A je odsud solidní výhled na kus města. Také mi vysvětlili, jak to tady funguje. Když jsem se divil, že snídaně je až o půl deváté, prohlásili, že město před desátou ráno nežije, ale také, že nechodí spát před půlnocí. Domluva byla trochu komplikovaná, anglicky znali jenom o málo víc než já, ale když se chce… A když jsem ještě vytáhl flašku slivovice, bylo po rozpacích.

Večer jsem chtěl začít poznávat okolí, ale neměl jsem odvahu vydat se do té hrozné spleti „derbů“ – uliček. Nešlo o bezpečí, v tomto ohledu je to tady určitě lepší než třeba v Praze, ale o to, že zpočátku je pro neznalého návštěvníka nemožné se tady vyznat. A ještě potmě! Vyřešilo se to tak, že mě Marie odvedla do hospůdky ke svým známým a po cestě mi ukázala pár orientačních bodů, třeba obrázky na zdech domů nebo výraznější nápisy. V podniku mě nechala s tím, že kdybych si opravdu nevěděl rady, mám říct někomu z číšníků a ten by zavolal do penzionu, aby si mě vyzvedli. Naštěstí to nebylo třeba. Po večeři jsem si cvičně prošel trasu „domů“ a pak se vydal objevovat Marrakéš.

Jemaa El Fna

Středem světa, Marrakéše určitě, je Jemaa El Fna – náměstí v Medině. Název prý znamená „shromáždění mrtvých“, už před tisícem let se tady konaly veřejné popravy a hlavy odsouzenců se vystavovaly okolo náměstí.

Dopoledne nevypadá náměstí, až na svoji rozlohu, nijak mimořádně, to spíše zaujme nedaleká mešita Koutoubia z 12. století a s minaretem vysokým 70 metrů. Okolo náměstí jsou „normální“ obchůdky, lepší restaurace (z pohledu starého města, ve Ville Nouvelle je jiný přepych), uprostřed pak stánky, kde se prodává čerstvě vylisovaná ovocná šťáva – mnohokrát jsem využil. Během dne přibývají prodavači se vším možným, můžete si dát kolem krku živého hada, podrbat opici nebo nechat se vyfotit s dravcem na ruce.

Když se blíží večer, najede se svými kuchyněmi, stoly a lavicemi snad stovka kuchařů a začnou svoje divadlo – vaří, pečou, smaží, pokřikují na případné zákazníky. Vedle mají produkci hudebníci a tanečnice, mezi tím vším desítky ženských malují hennou – podle připravených vzorů nebo co kdo chce. A další a další – vypravěči i zápasníci, žebráci i hazardní hráči. Není to však turistická atrakce. Samozřejmě cizinci se rádi zapojí, ale večer, co večer tu chodí tisíce obyvatel města. Celé rodiny přijdou nakupovat, pokecat se známými, najíst se, poslechnout muziku. Asi ne náhodou je celé tohle šílenství na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Jemma Al Fna plní ještě jednu důležitou funkci, ústí do něj uličky, kde jsou „souky“ – tržiště. Kryté, nekryté, malé, velké, s cetkami pro turisty, ale i s potravinami, zeleninou nebo masem, s arganovým olejem, s koberci, nábytkem nebo věcmi do domácnosti, s koženými věcmi i oblečením. Dá se tady krásně bloudit a zabloudit. Ale také koukat řemeslníkům pod prsty nebo si vyzkoušet smlouvání o ceně čehokoliv.

V tištěném průvodci, ale i na stránkách MZV se varuje před místními neoficiálními „průvodci“. Naletěl jsem jen jednou, ale nakonec jsem vůbec nelitoval. To, když jsem se vydal do Mellahu, židovské čtvrti. Podle mapy města mělo být jednoduché synagogu a židovský hřbitov najít, ale když málokterá ulice je označená a synagoga se zvenku neliší od okolní zástavby, tak je to problém. Všimnul si mě ale starší chlápek, uměl trochu anglicky a jestli prý chci poradit. Chtěl jsem.

Zavedl mě na hřbitov i do synagogy, která je zároveň muzeem a kde právě probíhaly bohoslužby (začínal šabat), ukázal mi význačnější židovské domy a snažil se mi o zdejších Židech něco vykládat. Nakonec mě zavedl ke svému kamarádovi, který měl obchůdek s kořením a který mi podal výklad o svém zboží. Dozvěděl jsem se tak, co je berberská viagra, co berberské ženy používaly jako rtěnku, o účincích anýzu nebo máty, dostal jsem sklenku čaje, ochutnal jsem nějaké krystalky, které voněly jako eukalyptový olej a očuchal kde co. Při loučení chtěl můj průvodce zaplatit. Ukecal jsem to na 50 dirhamů (asi stovku), což za více než hodinovou průvodcovskou službu bylo zadarmo.

Svět je malý

Organizace maratónu byla podle osvědčeného mustru. Přihlašování a platba přes internet (ale přihlásit se dalo i na místě), expo – to se omezilo na menší stan s jedním chlapíkem, který vydával čísla pro maratónce a druhým pro půlmaratónce. Žádné zbytečnosti, jenom číslo s čipem a funkční tričko.

V sobotu jsem se byl pro jistotu podívat na místo startu a cíle. Nebylo to ale vůbec třeba, protože na závod (i když „jenom“ na půlku) jel i Hervé a Abdulah, jeden z jeho tří zaměstnanců, tak mě vzali s sebou. Dokonce ani nebyl problém domluvit snídani na pátou ráno (start byl v osm). Cesta taxíkem v 7 ráno měla své kouzlo. Na Rue Dabachi, kterou jsem vždy procházel ke svému rijádu a kde večer nebylo k hnutí a občas se doprava zastavila úplně, pracovalo jen pár metařů a otevřeno měly jenom zdejší malé pekárničky.

V prostoru závodu se už to hemžilo, ale nijak dramaticky, startovala necelá tisícovka lidiček a půlmaraton začínal o půl hodiny později. Nejdříve jsem potkal známé ze Slovenska, Gejzu Keleho a jeho kamaráda a při dalším bloumání ve startovním koridoru se ozvalo přátelské: „Ty pičo, co tady děláš!“ To se hlásil Mirek Hasal. Nepotkali jsme se snad půl roku, až teď tady, neuvěřitelné. A s ním tam postávala běžkyně s českou vlaječkou namalovanou na tváři, Lída Ford, Češka žijící v Londýně, která má odběhnuto přes 100 maratónů, další dušička do tabulky!

Přesně v osm bylo odstartováno. Konečně! Byli jsme pořádně vymrzlí, teplota byla kousek nad nulou, slunce sotva vylezlo a pohled na zasněžené čtyřtisícové hřebeny Vysokého Atlasu nás taky zrovna nezahřál. Vlastní trasa byla dokonalá, široké silnice s perfektním asfaltem, žádné koleje nebo kostky, absolutně placatý profil, stovky policistů a pořadatelů. Zpočátku, to jsme ještě běželi společně s Mirkem, nás mátly kilometrovníky – první kilometr za 8 minut, tři kilometry za 13:20. Naštěstí to byl jenom nějaký vtip, klasické značení po pětkách bylo v pořádku. Zajímavý byl sortiment občerstvovaček – voda v plastových lahvích, neloupané mandarinky a později sušené fíky. Zpestřením závodu bylo, že jsme ve dvou úsecích běželi spolu s půlmaratonci – po 13. kilometru asi kilák a v polovině trasy tak 2 nebo 3.

Běželo se mi dobře, aspoň zpočátku. Prvních dvacet kilometrů skoro zadarmo, do třicítky ještě pořád tempem okolo 5:30. Pak se to zlomilo a najednou byl průměr na kilometr o minutu horší, prostě se projevily ty desítky hodin, co jsem během předchozích tří dnů našlapal po městě. Naštěstí bylo až do konce závodu ideální běžecké počasí, teplota trochu stoupla, byla jasná obloha, pofukoval větřík, prostě na trenky a triko. Výsledný čas 4:04 mě nijak nezklamal, potěšilo, že všechny čtyři letošní maratóny jsem dal v rozmezí necelých dvou minut.

V cíli jsem si vyzvedl věci a čekal na Mirka. Trochu s obavami jsem vytáhl svoji obligátní plechovku piva, ale obešlo se to bez problémů. Mirek doběhl chvíli po mě, domluvili jsme se, že ho vyzvednu v jeho hotelu a zajdeme na pivo. Převlékl jsem se do suchého trika, vzal bundu a vyrazil domů. Svoji chvilku slávy jsem si užil na Jemaa El Fna, přes které jsem se vracel – krotitele hadů, kouzelníky nebo akrobaty tady mají každý den, ale chlapa v trenkách vidělo náměstí poprvé.

Před půl čtvrtou jsem už stepoval v recepci Mirkova hotelu. Ten si myslel, že svůj dvoudenní pobyt v Marrakéši stráví v hotelu a na maratónu. To jsem nemohl dopustit. Kolem mešity Koutoubia jsem ho zavedl do starého města. Na Jemaa El Fna (kde zrovna vrcholil odpolední program a už začínali najíždět kuchaři se svými proprietami), do súků a užít si trochu bloudění v „derbech“. Taky jsem mu ukázal rijád, ve kterém jsem bydlel, Hervé nebyl proti. Nakonec jsme se podle dohody setkali s Lídou a „šli na pivo“.

Alkohol se v Medině podává jenom v několika restauracích a podle toho jsou vyšroubované ceny, za třetinku lahvového piva (belgického, slušného) jsem dal 75 dirhamů a večeře stála třikrát tolik, co v hospůdkách, kam jsem chodil každý večer. Dojem nezachránili ani stylově oblečení číšníci, bílé ubrusy na stolech nebo výhled na město.

Důchodce – turista

Od prvního okamžiku, kdy jsem začal používat svůj plánek města (z roku 2017), jsem se nemohl zbavit dojmu, že jeho autor je pořádný srandista, případně, že místo shánění mapových podkladů se věnoval hulení místního „kifu“. To, že značení ulic nebude v Africe nic moc, že jejich názvy mohou být arabské i francouzské nebo že se mění, bych bral. Ale, že komunikace, která je podle mapy průchozí, končí u zdi nebo naopak, že jedna věc je na dvou různých místech anebo že se najednou objeví park, který na mapě vůbec není, jsem do konce pobytu nepochopil. Ale zase bylo toulání po městě o to zábavnější.

Navštívit se tady dá docela dost věcí. Od paláců bývalých vládců (třeba El Badi nebo El Bahia), přes historické hrobky (dynastie Saadů), bývalou medresu (islámskou vysokou školu) až po muzea (Marrakéšské, marockého umění, fotografie, …) a galerie (ty ale spíše ve Ville Nouvelle). Po městě se dá projet kočárem taženým koňmi, vně hradeb jsou připraveni velbloudáři. Jsou tu i golfová hřiště, parky a zahrady, jednu z nich, Jardin Majorelle, daroval městu Yves Saint Laurent, který tu žil a po jeho smrti tady byl rozptýlen jeho popel.

Nejzajímavější je ale stejně courat se jen tak po Medině. Vyrazit s nějakým cílem a po pár hodinách motání se uličkami a súky se vynořit zase na „Džámí“. Vidět, jak se tu žije, nakukovat do dílniček a dvorků, sledovat cvrkot na tržištích. A mít to štěstí navštívit místní domácnost. V Kazbě, části starého města, kam turisté nechodí, si mě všiml pán asi v mém věku. Nebyl důvod neodpovídat mu (anglicky uměl podstatně lépe než já). Klasicky se vyptal odkud jsem, jak se mi v Marrakéši líbí, a nakonec mě pozval na návštěvu.

Nejdříve jsem se cukal, ale pak jsem si řekl, proč ne. Představil mi svoji mamku i manželku, usadil mě, nechal udělat berberský čaj (tedy ne z máty, ale z nějakých horských bylinek). V rámci mých jazykových schopností jsme asi půl hodiny kecali a popíjeli čaj (aspoň doufám, že to byl jenom čaj, nějak moc mě to nakoplo). Dozvěděl jsem se, že je Berber, ne Arab, mluvil o svém zaměstnání, o tom, že mimo Maroko nikdy nebyl, že jako pravověrný muslim opravdu nepije alkohol (i když přiznal, že zná muslimy, kteří to tak vážně neberou) – to jsem ho politoval, že neví, jak dobré je pivo!

Když jsme se loučili, požádal jsem ho, ať mi poradí, kde se dá koupit čaj, co jsme pili. Zavedl mě vedle do krámku, kde jsem k nákupu dostal i školení o pěti základních druzích koření používaného v berberské kuchyni (tak jsem se konečně dopídil, co mi to vonělo ve spoustě zdejších jídel – byl to kumin, mletý římský kmín). Čaj mě přišel na pár dirhamů, protože to byl opravdu obchůdek pro místní, tak jsme snad byli spokojeni všichni.

Jardins de la Mamounia, další z cílů. Je to sice součást hotelového komplexu, ale mohou sem i návštěvníci „z venku“ (po projití bezpečnostním rámem a odebrání případného batůžku). Do vlastních zahrad se prochází hotelovou halou. Z mého pohledu neskutečný přepych – portýři u vchodů, číšníci v oblecích, luxusní bary (nakouknul jsem do nápojového lístku, cena třetinky piva začínala na 110 dirhamech, cca 10 Euro), butiky od Diora nebo Saint Laurenta, kasino. Zahrady tomuto stylu plně odpovídají. Palmy, olivovníky, pomeranče, ale také perfektní trávník, což je tady docela vzácnost. Pro hotelové hosty pak venkovní bary, bazén, tenisové kurty. Příště se tu asi ubytuju, rozbiju prasátko a bude to.

I když je Maroko tolerantní země a lidé jiného, než muslimského vyznání tady nemají žádné problémy, je zde bezvěrcům zapovězen přístup do mešit a na hřbitovy. Pro mě docela mrzutost, třeba z istanbulských mešit jsem byl nadšený a návštěvu hřbitovů také málokde vynechám. V zemi jsou přístupné pouze dvě mešity – v Casablance (má třetí nejvyšší minaret na světě – 210 metrů) a Tin Mal z 12. století ve Vysokém Atlasu, na výlet z Marrakéše hodně z ruky.

Podobné je to s královskými paláci. Opravdu v množném čísle, protože tady mají dva. Totálně nepřístupné a vlastně neviditelné, zvenku je obklopuje snad desetimetrová zeď. Brány hlídají vojáci, sice elegantní, ale nekompromisní a fotit se nesmí ani ta zeď.

A domů

Po týdnu jsem se musel rozloučit. S elegantní paní Marií, s Hervém, který se chystá na svůj první maratón do Agadiru i s Abdulahem, Izim a Hannah, kteří se o mě starali jako o vlastního. A také s městem, které mě příjemně překvapilo a na které jsem si docela zvykl. Snad se brzo povede podobný výlet.