Když mi Ondra Němec sdělil při Zimním běhu přes Kosíř, že se rozhodl pro nás na Rohálovské desítce udělat vlastní kategorii, tedy muže na 55 let, docela mě překvapil. Opravdu bohužel to tak je. Už tam patříme. Jen mě překvapuje, jak se to tempo stárnutí zrychluje :-)

Měl jsem z toho radost a v duchu jsem si říkal, že se snad taky konečně dočkám jako závodník, že vystoupím na to slavné pódium v kulturním domě v Prusinovicích, na kterém stálo už tolik skvělých běžců a běžkyň.

Jenže jak šel čas a já se snažil ladit formu, kterou ovšem beznadějně rozhodila pekelná zima předchozích týdnů, tušil jsem, že by to byl nejspíš zázrak se mezi tu elitu dostat.

Zejména, když se mi doneslo ze všech stran, kolik chlapů to nadchlo a kdo se tam všechno chystá. Je to skvělý nápad a stojí za zamyšlení pro všechny pořadatele. V tomto věku je opravdu už každý půlrok, ne rok, poznat.

Přesto jsem také s nadšením přijel na start. A hned mi zatrnulo, když jsem viděl, kdo všechno stojí se mnou v mé kategorii na startovní čáře. „To je hodně nereálné sci-fi,“ pomyslel jsem si a přestal nad umístěním uvažovat.

„Běž normálně, aby sis to užil a nedivoč hned od začátku, jinak špatně skončíš,“ rozkázal jsem si těsně před výstřelem a podle toho se taky zařídil. Žádné bláznění a pohodové tempo.

Mezičasy jasně říkaly, že to nebude beztak zázračný čas, ale když jsem viděl, kolik se pohybuje kolem mě běžců, co mi jinak hodně utíkali, uvědomil jsem si, že se asi nedá běžet moc rychle. To bylo docela překvapivé.

Tučapy, Tučapy, to je ta ves

Po pátém kilometru jsem uviděl kousek před sebou Ondru Němce. Evidentně mu závod nesedl. Nebylo se čemu divit. Jako ředitel tak obrovské akce měl jistě řadu jiných povinností, včetně večerních hostitelských záležitostí a bylo vidět, že není ve své kůži.

Běžně mi dával v poslední době tři minuty na desítce. Vyrazil jsem tedy do onoho pověstného tučapského stoupáku s cílem se mu přiblížit. Moc se to nepovedlo a tak jsem se rozhodl zkusit to cestou dolů. Čím starší, tím blbší.

Místo toho, abych se vydýchal a trochu uvolnil, rval jsem to hlava nehlava dolů a jen sledoval, jak se mi přibližuje Ondrovo tričko. Místo přemýšlení jsem vypnul mozek, zapnul nohy i plíce, a ihned po výběhu z vesnice jsem poznal, co to bylo za blbost.

Opřel se do mě vítr, nebylo se kde s kým vyvézt a nohy se během mžiku změnily v železobetonové sloupy pro vedení vysokého napětí. Místo plic jsem měl najednou děravou plachtu na seno a v očích snad šedý zákal.

„Dobře ti tak, vole,“ blesklo mi hlavou, když se kolem mě začaly valit davy běžců a já stál doslova na místě. Každým krokem jsem jen a jen zpomaloval a neustále proklínal tu hnusnou trať až do morku kostí. Ondra mizel rychle v nenávratnu a já se se smrtelným šklebem vydal pomalu na tu dvoukilometrovou cestu prusinovickým kopcem.

Nahoře nad vsí jsem pak uzavřel své přemítání a nadávání a pustil se dolů tam někde, kde se dal tušit konec toho trápení, které jsem chtěl mít co nejdříve za sebou.

Za cílovým obloukem jsem se jen zavěsil na jakousi krásnou pořadatelku, aspoň doufám, že byla krásná, mi se tak zdála, která se mě snažila vysvléct. Nechápal jsem, proč mi jde nejdřív po nohách. Až potom jsem poznal, že jí nejde o mě, ale jen o čip.

Výsledkový šok

Naprosto mizerný čas ani nedával naději na nějaké umístění a tak jsem se spíš snažil nějak srovnat se svým fyzickým stavem cestou k autu, než se starat o umístění.

Jaký to však byl šok, když jsem se uviděl na pátém místě. V naší kategorii totiž Ondra nechal vyhlásit pět nejlepších. Sám nakonec skončil čtvrtý, těsně přede mnou.

Tak jsem se přece jen dostal nakonec na ty slavné stupně vítězů. Tedy vlastně vedle nich. Vylézt na pódium v Prusinovicích a víc už nic…

Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.