Toto velké klání se konalo, jako každý rok, v kopcovitém Olympic Valley v oblasti Lake Tahoe. Čekala nás trasa typu beast (délka cca 22 km, nastoupáno 1300 m, 34 překážek). Samotnou překážkou pro mnohé bylo již jen místo samotného šampionátu, jelikož start byl okolo 2000m n.m. a dovedl nás až do výšek 2500m n. m. Počasí bylo jiné než u nás, velice suché, slunečné a vrchol byl doprovázen větrným tancem zdejši prašné půdy a kamínků.

Stojím na startu, mého prvního startu na mistrovství světa a těším se, těším se, že zažiju opět něco velkého, třeba pohádkový běh jako v létě na mistrovství Evropy ve Francii, něco na co budu s radostí vzpomínat, i trasa vypadala běžecky. Ale bohužel tomu tak nebylo…

Vyběhneme do prvního kopce, ale po 3 mílích už pociťuji, že plíce si dýchají jak chtějí, jen částečně… neřeším, to nějak půjde… a hurá k jedné z prvních překážek Herkules (tahání břemene přes kladku). No vybrala jsem si sakra těžkou (údajně ne všechny byly totožné, jo věřím tomu), takže jsem tam různě skákala po jedné se zábran a říkala si „co to sakra je“ . Hurá rychle pryč. Pokračuje se poklusem do výšin k chladnému jezírku ve kterém bylo něco okolo 30m plavání, zde se mi plíce sevřely ještě víc a malá vlnka, co mi holčina šplouchla do obličeje, mě málem stála život.

Konečně venku a rychle se zahřát během. Dobíhám k nošení kýble u kterého mě začaly bolet bedra a musela jsem se několikrát zastavit… sakra zase stav co neznám… s úlevou odkládam tuto věc a pokračuji dále na vrchol, kde začíná teprve ta pravá show – větrná a studená s xy překážek. Začínalo to lehkým plazením pod drátem, které se však proměnilo v nedychatelný hnus, vzpomněla jsem si na Ostravský smog v zimě a trošku hodila myšlenky utrpení jinde.

Další překážkou bylo Rolling Mud (probíhání vykopanými bahnitými jámami s vodou), které bylo zakončeno Dunky Wall (podplaváním nafukovací stěny) – dobře 3–2–1 potápím se a podplouvám, začnu se třepat a přeji si jen jedno, už běžet dolů, pryč z tohoto studeného větrného místa. Vítr zesiluje svůj koncert a mokré oblečení na mokrém těle začíná být velice nepříjemné. Plíce už si jedou svou písničku. Domnívala jsem se, že z nedostatečné aklimatizace můžu být leda tak únavená (v té běhat přeci umím), ale !sakra! ono se nedalo pořádně dýchat. Místy jsem si připadala jak hysterka, které by bylo dát třeba sáček na hlavu.

Čeká mě tu ještě oštěp, který letí silně, přesně, odvážně, srdce se mi chce začít radovat, ale ajajaj, stojím si na šňůrce ke které je přivázán, 5 cm od zapichnutí se zastaví a padá k zemi. Takže jupí na 30 anglánu, alespoň se zahřeji. Následoval Twister (ručkování po tyči s úchyty, která se přetáčí), Atlas (nošení kulaté betonové koule s 5 angličáky), double Sand Bag (nošení 2 břemen) do svahu a pak už konečně seběh. Třesu se zimou, až se mi klepou zuby o sebe, ale vím že teď honem dolů do tepla, přichází čas tancovat, volím polku, páč valcem by to trvalo dlouho.

Nechávám se unést tím, jak předbíhám holky v seběhu a ano, nastává moment facka a já chytám zajíce aneb padám, po chvíli na nohou a hurá do údolí. Kde je opět hodně překážek – Olympus (šikmá zeď s otvory, úchyty, řetězy), šplh na laně, travers z lana, Apehanger (z lana ručkování po vysutém řebříku). Zde mě podporuje kamarád slovy “ ty holky před tebou už nemůžou", a já asi mám sil na rozdávání. Ale jelikož se po soupeřkách moc nedívám, tak jsem se alespoň omluvila, že netrpím sama.

Pokračovalo převrácení pneumatiky, znova nošení 2 pytlíků – byly tak protivné, že se rozlepovaly, používala jsem víc úchop než možnost opření o tělo. Poté ihned následovala překážka Monkey-twist-monkey (trubky-twister-trubky) a mé unavené ruce se ve 2/3 pustily a tak přišlo dalších 30 angličáku. Zde jsem si periferně všimla, že okolo mě proběhlo nějak moc holek. Nic no, když jsem koza, co neumí pošetřit síly, tak ať si skáču anglány. Následoval opět kopec ozdoben na vrcholu dvěma překážkami a seběh do cíle, kde se mi podařilo předběhnout holčinu.

Před cílem byly dvě překážky – Bender (prolézačka), Multi-rig ovoněný příčnou trubkou. Uf! Konečně v cíli… o výsledek se nějak nezajímám, protože pocitově to bylo HROZNÉ! Tento závod nebyl pohádkou, ale peklem. A ano uznávám, řádná aklimatizace je důležitá!

Takže zjištění po dvou hodinách, že jsem na místě 19. bylo překvapující a potěšující. Teď, s odstupem času, jsem se odvážila podívat do výsledkové listiny a zase mě napadá co by kdyby… nic, asi budu muset opět na nějaký takový velký závod vyrazit.

A co první tři holky? Ty jsou fantastické, úžasné a běhají jiný level než já, takže o časech škoda mluvit. Jen bych zmínila, že opět naše česká Zuzka Kocumová ukázala, že Česká republika září i ve světě, tentokrát v barvě bronzu.

Teď už jen poznat trochu Ameriku (Kalifornii), zatím se mi to jeví jako místo všeho, příroda tady neskutečně čaruje, kdy sucho střídáji obrovské lesy a začínám asi chápat pojem „americký sen“. Ale stejně se srdíčko těší domů do Beskyd.

Děkuji přátelům za neskutečnou podporu, děkuji KILPI které mě obléká a v jejich oblečení v USA jen zářím a především děkuji generálnímu partnerovi AGEL, že jsem se mohla vydat na cestu za oceán.