„Ufff“, zvolala jsem v sobotu odpoledne radostně. Další kolo ocelácké přípravky mám za sebou. Bolí mě: ruce, břišní svaly, zadek a také stehna. Sobotní večer jsem usnula, jako když do vody hodí a neprobudil by mě ani výstřel z Aurory :-)

Minulý kruhový trénink 3. března mi dal dost zabrat a trochu mi srazil sebevědomí. Psala jsem o něm pouze na svém blogu, ne bezva běh mi už nezbyly síly. Pro tentokrát se ale s vámi o své pocity podělím. Všechno totiž bylo úplně jinak, než v předešlých trénincích.

V army stylu

V čem byl kruhový trénink v sobotu 17. března v Klimkovicích odlišný? Probíhal v týmech a pouze na 5 stanovištích. Celkem nás dorazilo 15 a tak jsem se rozdělili do tří skupin. Cvičení dnes nebylo o opakování jednotlivých cviků. Dnes to bylo o výdrži. Nejen fyzické, ale hlavně psychické. A soutěžilo se.

To celé v „army“ stylu. Nejen, že jsme měli mít na sobě oblečené něco zeleného – nejlépe odstín khaki, ale oslovovali jsem se příjmením, mluvili nahlas a přijímali rozkazy.

Na úvod jsme tradičním rozběháním za zpěvu bojové písně zahřáli svaly, místo vybíjené si zahráli zvláštní druh „honičky“ a pak se rozdělili do 3 skupin po pěti osobách, každá skupina bbyla označena jinou barvou. Každé velel „kapitán“ a na každého čekalo pět stanovišť.

Na prvním stanovišti jsme se s nohama pokrčenýma do pravého úhlu zavěsili na ribstoly a museli vydržet co nejdéle to půjde. Stanoviště č. 2 na nás nachystalo výdrž „v mostu“ – leželi jsme na zádech, „zapření“ jen o ruce, lopatky a paty, prohnutí jako luk a tiše trpěli.

Smyslem bylo opětovně vydržat. Cvik číslo 3 vzpor na předloktí, natažené tělo, zapření jen o špičky nohou, s maximální výdrží. Čtvrté stanoviště výdrž v podřepu s předpaženýma rukama, v každé ruce zátěž. A na závěr kliky – ale pozor, necvičili jsem jeden klik za druhým. Museli jsem ve „startovací pozici“ opět vydržet co nejdéle.

Ten, kdo v týmu odpadl jako první, zavolal a po odpadnutí druhého člena týmu jsme se na pozicích vystřídali. Prohrálo to družstvo, které všech pět pozic prostřídalo v nejkratší době, neboť to znamenalo, že jednotliví členové týmu měli na jednotlivých stanovištích nejkratší výdrž.

Následovala krátká přestávka a celé kolo s pěti stanovišti jsme zopakovali ještě dvakrát. Náš tým barvy černé se dělil o první místo s týmem barvy modré, žlutí měli o bod méně. Je tedy zjevné, že výkony jsem podávali vyrovnané.

Když si myslíš, že nemůžeš, můžeš ještě dvakrát tolik

Pocity? Teda upřímně – pokaždé mi přijde poněkud „na hlavu“, když si někdo hraje na vojáky. Někdo, kdo nikdy nebyl na vojně, případně má modrou knížku nebo se vojně vyhnul civilní službou a tak inspiraci čerpá z akčních filmů. Asi si neumím moc hrát…

Ale hlavně bych ráda zdůraznila, že opravdu, ale opravdu nemám ráda kolektivní sporty. Chci spoléhat jen sama na sebe a zodpovídat se jen sama sobě. To u týmových aktivit nejde.

Jenomže když víte, že na vašem výkonu, na vaší výdrži spočívá umístěn celého týmu, když vidíte, jak ostatní z vaší skupiny dávají do cviku úplně všechno, zapřáhnete také, překonáte bolest a slabost. Je neuvěřitelné, co všechno člověk vydrží, když vážně chce. To mi dává naději, že i během samotného závodu vydržím daleko více, než v tréninku.

Takže podtrženo a sečteno – Liborovi musím opětovně poděkovat za vyčerpávající a akční trénink bez vteřiny nudy. Hrábla jsem si až na dno. Mělo to pro mě obrovský význam. Utvrdilo to ve mně pravdivost rčení, že „když si myslíš, že nemůžeš, můžeš ještě dvakrát tolik“. To se bude hodit nejen v závodě „Ocelový muž – ocelová žena“ , ale určitě mi to pomůže i v běžeckých závodech.

Svou výdrž a svou hlavu otestuji už 31. března na Hervis 1/2 maratonu v Praze!

Autorkou příspěvku je JUDr. Lenka Wagnerová, členka Maraton klubu Seitl Ostrava, nadšená cestovatelka a milovnice bílého vína, odrůdy Veltlínské zelené. Své zážitky ze závodů prezentuje na svém blogu.