Maraton v Praze. I když jsem v ulicích hlavního města běžel půlmaraton i desítku, královská trať mi „do sbírky“ pořád chyběla. A kdy jindy to změnit než při jubilejním 25. ročníku?
Nedá se říct, že bych nevěděl, do čeho jdu – na několika maratonech jsem v minulosti pomáhal jako dobrovolník, dvakrát jsem i běžel poslední úsek v rámci univerzitní štafety. Ale běžet celou trasu sólo, to je něco jiného. Zhruba jsem věděl, co to obnáší, před šesti lety na podzim jsem se účastnil maratonu v Drážďanech. Zdráhám se psát, že jsem maraton uběhl, protože to tehdy prostě nebyl jen běh.
Když jsem se na maraton hlásil, krásně jsem si naplánoval, kolik toho odběhám. Realita byla ale jiná, v tréninku jsem zaběhl jednu dvacítku. Bylo sice hodně běhů jen o pár kilometrů kratších, ale na plánovanou třicítku nedošlo a také jsem se nějak nedostal k běhům v maratonském tempu. Nicméně čas 1:29 z půlmaratonu mi dával naději, že pokořím hranici 3:10. Falešnou naději, nutno nyní dodat.
Do Prahy jsme vyrazili v sobotu po obědě, vyzvedl jsem si číslo a letos i bundu. Smůla byla, že v sobotu odpoledne už byla k dostání jen velikost L. Zkusil jsem stánek, kde bylo možné měnit velikosti a měl jsem štěstí – zrovna tam jedno „emko“ pár vteřin měli. Prošli jsme si pak i stánky vystavovatelů. Už to vypadalo, že budeme mít doma k radosti mojí a neradosti manželky další pár bot, ale nenašel jsem svojí velikost.
Na závod jsme vyrazili na mé poměry včas, takže jsme pár minut po půl deváté stáli pod orlojem a manželka s kamarádkou přemýšleli, odkud bude nejlepší sledovat start. Já se šel mezitím trochu rozhýbat. Po pár minutách už jsme mířili ke koridoru a GPS, která stále neměla dostatečný signál, mě začínala trochu znervózňovat. Nakonec se ale „chytla“, naštěstí. Běžet tempo „na pocit“ se mi rozhodně nechtělo. Zařadil jsem se dle čísla do koridoru C, byl docela blízko startu, takže jsem po 45 vteřinách vybíhal a co víc, po překročení koberce šlo vážně běžet. Sice to bylo kličkování, občas i nebezpečné, ale trvalo to jen pár metrů.
Když už jsem chvíli běžel tak nějak rovně, zkontroloval jsem si tempo. Přestože to pocitově bylo dost volně, bylo to 4:30 – přesně takové, jaké jsem plánoval běžet. Pak jsem si sice uvědomil, že mi garmin hlásí kilometry o trochu dříve, než jak jsou značené a je tedy třeba běžet lehce pod čtyři a půl, ale to nebyl problém. Běžel jsem v tomto tempu a trať docela rychle ubíhala, sem tam mě někdo ze známých poznal a povzbudil mě, užíval jsem si to.
Po hodině, zrovna po průběhu Staroměstským náměstím, se však cosi změnilo a začaly mi docházet síly. Mírně jsem zpomalil, ale pořád se běželo dobře. Zhruba po šestnáctém kilometru mě ale začalo píchat v levém nártu. Zpomalil jsem ještě více. Na metě půlmaratonu se přidalo i píchání v levém koleni. Nic moc. Ještě nějakou dobu se s tím dalo běžet, ale po nějaké půlhodince jsem usoudil, že to ani tentokrát nebude maraton, který kompletně uběhnu a na chvíli přešel do chůze. Pak jsem pokračoval v běhu a tělo zkusilo další fintu, takže jsem si dopřál pauzu na wc. Neběžel jsem pak moc rychle, ale byl to pořád ještě běh, dokonce chvílemi i bez bolesti, jen s únavou.
Na dvaatřicátém kilometru na mě čekaly manželka s dcerkou a kamarádka. Dopřál jsem si krátkou pauzu, abych jim řekl, že to je těžký, ale že to nějak dokončím a pokračoval. Posledních osm kilometrů pak bylo nejhorších, snažil jsem se říkat si, že už je to přece kousek nebo přemlouvat tělo, že poběžím ještě „k tomu stromu“ a podobně, ale moc to nešlo. Snažil jsem se běžet s takovou tou „normální maratonskou bolestí“ umocněnou pícháním v koleni a nártu, i tak jsem občas zařadil chůzi, při které sice nic nebolelo, ale všichni mě předbíhali. Nicméně stále jsem se přibližoval cíli a sledoval čas – alternativní cíle byly dokončit to pod tři a půl, později pak pod čtyři hodiny.
Závěr ale už snad ani jít nešlo, tam se prostě muselo běžet, v Pařížské ulici jsem si to užíval. I když jsem v čase 3:56 doběhl skoro o hodinu později než jsem plánoval, jsem prý stejně dobrý, že jsem to dokončil. Možná tak moje svědomí mělo trochu výčitky, že jsem netrénoval více. Krásná finisherská medaile byla tentokrát opravdu vydřená a cesta pěšky na metro nekonečná.
