Trénink v týdnu po maratonu vám nabízet nebudu, protože jsem v podstatě klusal, i když jsem naklusal 107 km, ale v porovnání s tréninkem na maraton to byla pohodovka. Většině z vás se asi moje tréninky zdají dost drsné. Když chce ale někdo něco dokázat, musí počítat s tím, že to bolí.

Když jsem začal na podzim roku 1985 běhat, bylo mým cílem uběhnout maraton, tak jako většina z vás má tento cíl, případně cíl dát maraton pod 3 hodiny. Nebýt Zdeny Hajného, bývalého běžeckého fanatika a manžela Dany Hajné, bývalé solidní vytrvalkyně, asi bych se s tímto cílem uspokojil.

Hajný mě tenkrát nahlodal a přesvědčil, že běžec si má klást vyšší cíle, to je maraton aspoň pod 2:30, nejlépe však pod 2:20 a ještě lépe mistrovské medaile, reprezentaci, olympiádu.

O svých vytrvaleckých předpokladech jsem se přesvědčil už v prvním roce běhání, kdy v podstatě z chaotického tréninku jsem po 8 měsících zaběhl 10 km na dráze za 32:57, 5 km za 16:04 a po 10 měsících svůj první maraton v Otrokovicích za solidních 2:36,21.

To mě utvrdilo v myšlence, že i ve třiceti má ještě smysl začít s pořádným tréninkem. Začal jsem se zajímat o tréninky Lopeze, Salazara, Kristiansenové a hlavně jsem se začal učit poznávat své tělo. Také jsem se musel přizpůsobit podmínkám, které jsem měl v té době k dispozici.

Na rozdíl od vrcholových atletů typu Tesáčka, Uvízla, Vrábela, Bukovjana, Baruse, Láníčka a začínajícího Karla Davida, kteří byli v Dukle Praha nebo Dukle Bánská Bystrica, jsem já musel chodit denně do práce na dvě směny a rovněž přístup k potřebám závodního běžce (boty, výživa, lékařská péče, regenerace) jsem měl omezený.

TIP: Přečtěte si první díl Alexander Neuwirth: Naučil jsem se překonávat únavu i bolest (1)

Ale to mě naštěstí od snahy po co nejlepších výkonech neodradilo. Běhal jsem v tom, co bylo k dispozici, tehdy to byly české Pantery (pamětníci určitě znají), jedl jsem hodně ovoce a zeleninu a pil hlavně ionťáky G-30.

Časově jsem to řešil tak, že při ranní směně jsem běhal z práce (Kopřivnice-Mořkov 14 km) a večer jsem běžel druhou fázi a při odpolední směně jsem dal ráno první fázi a druhou jsem běžel do práce.

To se psal rok 1987 a já jsem začal žít svůj běžecký sen o maratonské medaili. Pět měsíců po prvním maratonu jsem běžel v Michalovcích druhý za 2:32, to bylo na jaře 1987 a na podzim můj první Košický maraton za 2:27.

V tom roce jsem naběhal přes 7 tisíc kilometrů, tělo si zvyklo na zátěž, na pravidelný strečink, spánek, posilování, automasáže. Naučil jsem se plánovat si tréninky a závody minimálně na měsíc dopředu a nutno říct, že jsem je na 99% i plnil. V tom všem vidím základ toho, že jsem byl schopen v dalších letech ještě přitvrdit.

Nejdříve si ale musí člověk uvědomit, co vlastně chce a na co má a podle toho postupovat dál. Chci-li běhat rekreačně, pak nemá cenu se trápit v úsecích a dlouhých bězích, naopak, když chci závodit, musím se smířit s bolestí a naučit se ji překonávat.

Alexander Neuwirth, 15.12.1955, osobní rekordy: 5 000 m – 14:55, 10 000 m – 30:14,5, 20 km – 1:03:56, 25 km – 1:20:12, půlmaraton – 1:07:16, hodinovka – 18680 m, maraton – 2:18:51, 50 km – 2:56:09. Mistr ČR v maratonu 1989 a Mistr ČSFR v maratonu 1990 a 1992.