Po ránu byla všude pořádná zima, ale odpoledne už sluníčko přece jen prohřálo i lesy v Moravském krasu, tak se běžci mohli vydat na zdolání hezké trati závodu, kde se jim postavily do cesty i schody k Hornímu můstku na Macochu ve velmi příjemném běžeckém počasí překrásného babího léta.
Vojtěch Grün šel od startu sám
Dle svého tradičního způsobu závodění vyrazil Vojtěch Grün / Elite Sport Boskovice/Salomon Suunto/ AC Okrouhlá – 47:06/ hned po startu dopředu a už před sebe nikoho nepustil.
Za ním se držel s pořád stejným odstupem Stanislav Široký /AK Blansko Dvorská – 47:18 / a třetí doběhl Aleš Konečný z Rudic /48:52/.
Lenka Polachová diktovala tempo po celou trať
Lenka Polachová /Horizont Kola Novák – 55:47/ se také po startu ujala diktování tempa a postupně na trati utekla Lence Hrabovské /AK Drnovice – 56:08/. Ta se jí držela až po odbočku z Macochy, tedy přes polovinu trati, ale v kopcích v lesích Moravského krasu přece jen tempo neudržela a Lenka Polachová si drobný náskok pohlídala až do cíle. Třetí místo pak vybojovala Lenka Barboříková /SVVAT Blansko – 58:50/.
Ve Sloupu se běželo již po padesáté páté
Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Běh Moravským krasem má úžasnou a dlouhou tradici. Letos se běžel již 55. ročník. To už je neskutečné, kolik let se na tuto krásnou a specifickou trať nádhernou krajinou Moravského krasu vyšperkovanou výběhem schodů od Dolního k Hornímu můstku na Macoše, kde jak na potvoru vychází nášlap na schod vždy na stejnou nohu, vydávají vytrvalci s blízkého či vzdáleného okolí. Trať v délce 12,2 km opravdu skýtá tolik rozmanitostí, že jich moc podobných u nás nenajdete.
Kdysi v šerém dávnověku se ve Sloupu dokonce běželo Mistrovství republiky v přespolním běhu.
Trať byla tradičně dokonale označená
A právě skvělé značení kvitovali všichni běžci a byli s ním velmi spokojení. Šipky na zemi a bílé tečky na stromech vedly závodníky správným směrem a nemělo by se stát, aby někdo zabloudil. Ty doby, kdy jsme tam zamlada hledávali cestu, jsou již dávno ty tam.
„Dnes mi to vůbec neběželo,“ kroutil nespokojeně hlavou Vojta Grün. „Vůbec mi nešly nohy, bylo to utrpení a nechápu proč. V úterý jsem na Hraběnka cupu doslova letěl a dnes tohle.“
„Já se za ním stejně nehnal,“ usmíval se spokojeně Standa Široký, když zaslechl, že to Vojtovi neběželo. „Vlastně jsme si drželi pořád stejný odstup po celý závod.“
„Já už nezávodím a neběhám,“ hlásila mi v cíli s úsměvem Lenka Polachová. „Na závody se chodím spíš podívat za kamarády a pobavit se. Ale i tak se mi běželo dnes dobře.“
„Snažila jsem se Lenky držet. Poprvé mi cukla na schodech na Macochu, to jsem ještě stáhla, ale pak už přišly další kopce a už jsem se s ní neudržela,“ konstatovala Lenka Hrabovská. „Dnes na to nebylo, ale jinak se mi tady líbilo.“
A myslím, že se tam muselo dnes líbit všem. Parádní počasí, pohodová atmosféra. Co víc si přát. A my, co jsem věkem přece jen už trochu jinde, co si pamatujeme i hodně nízká čísla ročníků zdejšího závodu, jsme si tady moc rádi zavzpomínali na ty krásné časy, protože v Moravském krasu je pořád nádherně a navíc Sloup je pohodový a překrásný městys, odkud na vás ten klid dýchá ze všech stran. Musí tam být radost žít.
A také proto se sem již po padesát pět let vracejí generace vytrvalců, aby si připomněly nejen přírodu, ale i své mládí a zdraví, které některým při pohledu do velmi hezky zpracovaných historických výsledků uprchlo jako sen. Mně tedy určitě.