Při současném průběhu zimy se dalo čekat, že lesní trasy Radíkovské patnáctky i přes její náročnost budou přece jen mnohem příznivější než v minulých letech a to i navzdory masívní těžbě dřeva, která celý Svatý Kopeček, ostatně jako vlastně všechny lesy u nás, notně poznamenala a zanechala drsné stopy po strojích také na lesních cestách, po kterých se běželo. Mám obavy, že naši vnuci se budou dívat na to, jak kdysi vypadal les, jen v dokumentech o přírodě v televizi. Až tak daleko jsme to s tou devastací planety dotáhli. Ale vraťme se od nářků k závodu.
Petra Kamínková si vítězství lehce pohlídala
Petra Kamínková /Svatý Kopeček – 32:33/ opět po dvouleté pauze stála na startu a samozřejmě jí nikdo nemohl stačit.
Pro druhé místo si v poklidu doběhla Jitka Fojtková /Liga 100 Olomouc – 34:26/ a třetí pak skončila Veronika Drtilová z Litovle /35:43/.
Pavel Dvořák za to vzal hned po startu
Mezi muži se nedalo nic jiného čekat než to, že Pavel Dvořák /Biatlon Prostějov – 55:54/ vyrazí dopředu a bude na soupeřích, jak na to zareagují. A ti ho nechali být, první okruh spolu v podstatě klusali tři běžci, kteří se pak podělili o umístění na dalších místech. Nejlépe na tom byl Martin Poklop /FORTEX SKI Moravský Beroun – 57:09/, třetí skončil rozumně běžící Petr Kučera /KESBUK Grymov – 57:41/a čtvrté místo nakonec zbylo na Milana Würsta /Horedole – 58:52/.
Kros v Radíkově je náročný
18. ročník Radíkovské patnáctky, memoriál ing. Ivana Cahela, uspořádala firma IRICO Olomouc. Závod se běžel jako pátý v pořadí seriálu Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje pro letošní rok. Start zdejšího krosu po lesních cestách v okolí Svatého Kopečku u Olomouce je tradičně u Chaty pod věží v Radíkově a terén na trati byl letos jeden z nejlepších, co jsme tam zažili. To je prostě Radíkov. Dá se tu očekávat cokoliv.
Muži do šedesáti let absolvovali dva okruhy. Podle garminu některých borců v délce přibližně 7,5 km, tedy 15 km, a ženy a veteráni nad 60 a 70 let pak odběhli jen jedno kolo. V průběhu závodu dospělých si pak vyzkoušely terén v Radíkově i malé děti.
Terén byl letos hodně příznivý
To ostatně přiznali všichni borci, co proběhli cílem. Dalo se běžet, což zde nebývalo pravidlem. Letošní zima už taková je, tak aspoň běžci zlepšené podmínky uvítali. Jen ta voda bude letos chybět ještě víc.
„Mám tento závod rád, trať mi mimořádně sedí, tak jsem na nic nečekal a rozběhl si tempo podle sebe,“ popsal mi svoji taktiku Pavel Dvořák. „A kluci se se mnou nedrželi, tak jsem si mohl v klidu doběhnout pro první místo, ze kterého má radost.“
„Pavlovi bych stejně nestačil,“ přiznal se mi Martin Poklop, „Takže jsem odběhl společně s Petrem a Milanem první kolo a pak trochu zrychlil a hlídal odstup, abych mohl bez problémů doklusat do cíle jako druhý.“
„Neměl jsem v úmyslu jít naplno,“ smál se Petr Kučera. „Přece se nezničím před Rohálovskou desítkou, která se běží příští týden.“
„Možná to vypadalo, že jsem neběžela naplno,“ odpověděla mi na můj postřeh, že nevypadala na trati vůbec špatně, Petra Kamínková, „ale funěla jsem pořádně a rozhodně se neflákala.“
„Dnes bylo jasné, že Petře stačit nebudu,“ usmívala se věčně dobře naladěná Jitka Fojtková, „proto jsem si běžela jen svoje tempo a vychutnávala si trať, protože mám takové terény ráda.“
A teď ještě zpátky k závodu. Na Svatém Kopečku ve zdejší přírodě parádně v každé době. Sice jsou zdejší lesy po těžbě stromů napadených kůrovcem nenávratně pryč, ovšem pořád je tady hezky. A právě proto se tam tahle skvělá parta běžců velmi ráda stále vrací a to i navzdory konkurenčnímu předraženému monstr závodu Winter Run dole v Olomouci. A to je dobře.