Spartathlon je v českých běžeckých kruzích pojem. Naše výpravy už několik let v řadě vozí domů skvělá umístění a rozhodně si nemůžeme stěžovat, že bychom neměli komu fandit. V té letošní měla být i Iveta Bodnarová, Kladeňačka, členka Maraton klubu Kladno, matka dvou pubertálních dcer, vedoucí personálního oddělení v loděnické Gramofonce a vynikající běžkyně.
BezvaBěh: Měla jsi být letos jediná holka v české výpravě na Spartathlon. Ten je od minulé středy oficiálně zrušený, přestože pořadatelé do poslední chvíle doufali, že závod proběhne. Jaký to je pocit? Iveta: S letošními účastníky jsme byli v kontaktu, psali si, chystali se, kupovali letenky… Byli jsme hodně natěšení a popravdě jsem na konci srpna už spíš počítala s tím, že Spartathlon bude. Takže když se objevila informace o novém opatření v Řecku, kterým zakazují venkovní sportovní akce nad sto lidí, přišlo jednoduše zklamání. Já osobně jsem se s tím vyrovnala celkem rychle a vlastně ihned jsem se přihlásila na 24h do Plzně. Škoda, že tam není závěrečná party, protože jinak to bude zážitek téměř srovnatelný se Spartathlonem!
BezvaBěh: Spartathlon je jeden ze závodů, na které se nemůžeš jen tak přihlásit – musíš se kvalifikovat. Jak taková kvalifikace probíhá? A jak ses kvalifikovala ty? Iveta: Jsou definované závody, které musíš zaběhnout v daném limitu, nebo musíš mít limit splněný na certifikovaně měřených závodech na 100 km (což už neplatí, od letoška je 100km závod jako kvalifikační vyřazen) nebo 100 mil, 12 hodin, 24 hodin, případně 48 hodin. Já měla splněno ze sto kilometrů (9:41), dvanáctihodinovky (112km) i čtyřiadvacetihodinovky (174km). V roce 2019 mě nevylosovali, takže do letošní losovačky šlo moje jméno na dvou papírcích a povedlo se.
BezvaBěh: Jak dlouho ses na závod chystala? Jak probíhala příprava? Iveta: Této otázky jsem se trošku obávala. Já jsem totiž takový netrénovatelný typ, který má překvapivé výsledky vzhledem k vynaloženému úsilí, což mi běžečtí kolegové občas předhazují. Ale když se na tu přípravu objektivně podívám, tak nějaká byla. Jaro vzhledem k nouzovému stavu a nerealizovaným závodům svědčilo volným dlouhým běhům, takže se mi dařilo mít měsíční kilometráž kolem 350 km (pro představu je to tak polovina toho, co běhají ostatní ultráci), bohužel mi zrušili 24h v Basileji, což měl být takový hlavní testovací závod na Spartathlon. Pavel (pozn. red. Ivety manžel) mi sice nabízel, abych místo něj běžela 24h na Kladně, ale to měla být jeho první čtyřiadvacetihodinovka, tak jsem mu nechtěla ten zážitek vzít. Basilej jsme nahradili PVLH, pak jsem odběhla pár maratonů a v srpnu Deset lužických sedmistovek, což je dvoudenní akce, kdy se první den běží ultramaraton a druhý den maraton. Vyladit jsem chtěla teď dvěma maratony v komfortním tempu: 5. září na Barokomaratonu v Plasích a 12. září Kladenským maratonem, a pak hurá do Řecka… Můj cíl byl postavit se na start a v limitu do té Sparty doběhnout. A kdyby v cíli už od rána tvrdnul zasloužený vítěz Radek Brunner, byl by to opravdu top zážitek… Tak třeba nás to čeká za rok!
BezvaBěh: Při pohledu na startovní listiny vytrvalostních závodů a ultra obzvlášť, je zřejmé, že kluků je přesila. Proč tomu tak podle tebe je? Iveta: Ano je pravda, že kluků je přesila, ale řekla bych, že žen na běžeckých závodech všech distancí stále přibývá. Ultra je časově náročný koníček, proto asi nikdy na startu nebude víc žen než mužů. Na druhou stranu je ultra právě pěkné v tom, že zatímco na kratších tratích se výkony mužů a žen porovnávat nedají, tak v ultra ano. Krásně to u nás předvádí Radka Churaňová.
BezvaBěh: Jak ses vlastně dostala k vytrvalostnímu běhu? Iveta: Asi to znáš sama, přijdeš z práce domů, tam dvě malé děti a ty nemáš energii… Zjistila jsem, že nejlíp funguje a nabíjí právě běh. To bylo tak před sedmi lety a v podstatě od prvních vyběhnutí mě bavilo prodlužovat uběhnutou vzdálenost. Do roka jsem běžela svůj první maraton (ke dnešku jich mám 25, až vyjde tento článek tak možná už 27). Pravidelně jezdíme na Deset lužických sedmistovek, v roce 2018 jsem běžela první stovku – Rakovnickou – a dvanáctihodinovku v Plzni. Vloni na 24hodinovce jsem zaběhla 174km.
BezvaBěh: Běháš všechno od desítek po 24hodinovky – co tě baví nejvíc? Dá se to vůbec říct? Iveta: Přesně tak, běhám všechno! U nás na Kladně máme Maraton Klub, který pořádá v rámci Poháru běžců Kladenska a Rakovnicka přes třicet závodů ročně. Jsou tam dvoukilometrové závody do vrchu, silniční 5– až 15kilometrové závody, pěkné trailové běhy i dva maratony. Ač je pro mě priorita běhat ty delší distance od maratonu dál, vnímám tyto kratší závody jako nejlepší trénink. Popravdě neumím a ani se nechci honit za výkonem, neumím si představit připravovat se třeba celý rok na jeden závod, který se mi pak nepovede, a já z něj budu mít špatný pocit. Myslím, že to, že těch závodů absolvuji hodně, je dobrý trénink pro hlavu, a člověk sám na sebe pak nevyvíjí takový tlak. A co mě baví víc? Mě baví hlavně ti kamarádi, ta skupina lidí, mladých i starých, kteří si po závodě sednou na pivo a povídají si o tom, který kopec byl nejhorší a co je kde tahá.
BezvaBěh: Je nějaký závod, který by sis ráda zaběhla, tedy kromě Spartathlonu, což se – jestli covid-19 dovolí – určitě za rok povede? Iveta: Ano, odpověď je Spartathlon. Po tom, co tento závod uchvátil tolik běžců, si jej opravdu chci zaběhnout a užít se vším všudy! Jinak mám v hlavě spoustu závodů, které si chci zkusit – ještě jsem neběžela rychlou silniční desítku (Běchovice, Kbelská, Počernická), osobák na půlmaraton jsem si taky určitě zaběhla při nějakém maratonu. No, a z těch krásných ultra bych ráda někam do ciziny, mám tip na krásný závod ve Skotsku, určitě bych chtěla zkusit 24h v Basileji a… Zeptej se za týden, budu mít spoustu dalších nápadů.
BezvaBěh: Jak se ti daří skloubit trénink s běžným životem? S prací, rodinou… Iveta: Co ti budu povídat, je to náročné a občas to drhne. Nejsem ranní ptáče a vstát dřív a odběhat si povinné kilometry poránu, by pro mě bylo za trest. Takže běhám večer po práci a na víkend si plánuju delší výběh nebo závod.
BezvaBěh: Co bys doporučila lidem, které vytrvalostní běh láká? Iveta: Začít se dá kdykoliv, ve dvaceti stejně jako v padesáti. Soustředila bych se na pocit, který mám z běhu, ideální je dostat se do stavu, kdy nefuníš, ale pravidelně dýcháš (třeba u mě je to tak po sedmém kilometru), nemělo by tě nic bolet. Postupně se proběháš až ke stavu, kdy už si tělo běží a ty nevnímáš to úsilí, nohy kmitají samy a ty buď o něčem přemýšlíš, nebo třeba taky o ničem nepřemýšlíš, to může být někdy ještě lepší. A vedlejším benefitem je, že když hodně běháš, tak můžeš jíst, co chceš a nepřibereš.