Na maraton v Krakowě jsem se zaregistrovala po lákavé nabídce mojí kamarádky Danušky Škrdové, že by se našlo místečko v mikrobuse, kterým se na maraton vydává jejich banda. Takže rychle, rychle, proklikávám se registrací a je to. V okamžiku zápisu do diáře vidím tu pohromu.
Běží se týden po Pardubickém půlmaratonu, kde jsem, jak jinak, též zaregistrovaná. No co, jeden budu muset ošidit. Volím Pardubice. Po prvním kole se ale situace mění a Pardubice dobíhám se smrtí na jazyku a osobáčkem v kapse.
Takže Krakow pěkně na „pohodu“, kolik to půjde, ale bez plánů a očekávání. V hlavě mám jasno. Pohoda a klídek. Takto naladěná nastupuji na nádraží v Ostravě-Svinově do mikrobusu bezva party mířící do polského Krakowa.
Diskuze na téma – kdo na kolik poběží nebere konce ani neztrácí na zajímavosti. Bojový duch se probouzí a večer už usínám s jasným rozhodnutím a pokusit se posunout svůj maratonský čas o kousek níže.
V neděli ráno nás vítá vymetené nebe, teplo a už cestou na start je jasné, že se pořádně zapotíme.
Je odstartováno, rozběhnuto, tempo se ustálilo, závodní pole roztáhlo. Konečně mohu začít vnímat místa, kudy probíháme.
Tak tudy včera běželi závodníci minimaraton – 4,2 km. V prudkém dešti a chladu, synek s tátou, dcerka s mámou, vnučka s bábou, hobíci i závodníci. Tentokrát jsme byli my v roli diváků a doufám, že jsme hlasitým fanděním dali dostatečně najevo uznání všem, kteří s velkým odhodláním a úsilím dorazili do cíle.
Vbíháme na rynek- náměstí. Tady se mi líbilo už včera večer. Dnes v jasném slunci, zaplněném diváky, jsem nevěděla, čeho si více užívat. Jestli pohledů na krásné historické stavby nebo bouřlivého povzbuzování turistů i domácích. Užívala jsem si každého trochu.
Uličky vnitřního města nás vyplivnou pod Wawel – nízký vrch na levém břehu Visly, na němž stojí Královský hrad a katedrála sv. Stanislava a Václava. V těchto místech vnímám naplno impozantnost královského sídla.
Bylo by se stále na co dívat, ale s přibývajícími kilometry mi rapidně ubývá sil a začíná převažovat čas, kdy nevnímám okolí a jen bojuji s touhou odpískat závodění a do cíle se nenápadně doploužit. Snažím se vzpomenout, kudy jsme ještě běželi. Vybavují se mi ještě dva obrazy.
Místo, kde mě dobíhá skupina, tedy spíše stádo, s vodičem na 3:30, postupně mě obklopuje, je potřeba hlídat došlap, zadívám se k zemi , vidím spoustu noh v běžeckých botách , které se v pravidelném rytmu zdvíhají a dopadají, dus, dus, dus.
Jsem ráda, když se vzdalují a mě se zase odkrývá rozhled na okolí.Společně s nimi se mi i nedostižně vzdálilo přání přiblížit se času na balonku. Přesto se mi ulevilo. Posledních 12 kilometrů bylo čiré trápení snesitelné jen díky příjemnému úseku kolem řeky Visly, svěží zeleni, rozkvetlých stromů a všude přítomným fandícím divákům.
Pomalu se odkláníme do místa startu, teď už cíle, útrapy jsou zapomenuty, poslední špetku sil investuji do rádoby elegantního doběhu. Vedle tratě vidím skupinu kamarádů, kteří už to mají za sebou a opravdu upřímně a šťastně se usmívám.
Jsem v cíli maratonu. Maratonu, na který budu vzpomínat jako na běh s moc hezkou tratí a výborně organizačně zajištěný a to až do přizpůsobení četnosti občerstvovacích stanic vysoké teplotě, kdy se bylo možné napít a ochladit skoro na každém třetím kilometru.
Závod s pěknou atmosférou. Stojí za to. Záměrně se nezmiňuji, kdo byl přede mnou, kdo za mnou, v cíli maratonu není poražených.
Zakončit nemohu jinak než tím, že to byl prostě bezva víkend, s bezva partou z BezvaBĚHu.
