Nevím, kdy to odejde, ale odejde to. Přestaneme se spontánně radovat a těšit se. Už není: Jé, hele… ale: A jéje… Život nás semele a my už řešíme jen zásadní věci. Někdy se stane, že člověk večer nemůže usnout a zkusí hru z dětství: Budu myslet na něco pěkného a ukolébám se.
A najednou není v dohledu vůbec nic pěkného, nač by stálo za to se na to těšit. Tedy ano, něco by se našlo: V pátek jdeme pro nové boty… Maruška bude mít samé jedničky…
Pepa umyje auto… No to jsou mi radosti. Tedy ano, jsou, určitě je to lepší, než kdyby Maruška propadala a na nové boty by nebylo. Kde je ale ta radost jen a jen pro nás?
Jsou jedinci, kteří to v sobě mají a umí si v sobě tu dětskou hru na radost uchovat i v dospělosti. Ten zbytek si musí nějak poradit. Třeba my, co běháme.
My se máme pořád na co těšit: těšíme se na závody, těšíme se, až si pro sebe vyšetříme trochu času a zaběháme si, těšíme se, až naše zážitky probereme u ionťáku s jinými běžci. A to ani nemluvím o doplňování běžeckého šatníku…
Někdy na běžecké radosti čekáme a nemůžeme se jich dočkat. Pak člověka napadne: A co kdybych jim šla naproti? Vždyť si běžeckou radost můžu vyrobit sama. A i ostatní se budou mít nač těšit …
A tak se loni narodil pohodový závod pro ženy v běhu i chůzi na 5 km. To je vzdálenost, se kterou se může úspěšně poprat úplně každá z nás. Když ne uběhnout, tak ujít určitě.
Pamětníci si možná vzpomenou, že loni se akce jmenovala Pětka s hvězdičkou, a měla u žen velký úspěch. V tomto roce nese závod nový název Neseď za pecí a… BĚŽ. Je to akce, která je určená především začátečnicím, ale bude zavedená i kategorie 45+. To aby se veteránky necítily v nevýhodě.
I když běhajících žen je přibližně stejně jako mužů, na závodech je mužská převaha drtivá. Obvykle slýcháme vysvětlení, že ženy nejsou zdaleka tak soutěživé jako muži a proto je na závody nic neláká. Možná je ale pes zakopaný někde jinde.
Mužům příliš nevadí, když nemají šatnu, převlékají se za keřem a zablácené nohy po závodě omyjí v potoce. Jsou zaměřeni na výkon, přijeli porazit své soky a nic jiného je v tu chvíli nezajímá. Vzdají hold těm, kteří nad nimi zvítězili a ukážou palec dolů těm, kteří zůstali vzadu.
My ženy jsme přece jen trochu jiné. Závod bereme i jako společenskou událost, místo kde chceme předvést svůj nový běžecký model, probrat všechny důležitosti, sdělit si dojmy.
Samozřejmě chceme dorazit do cíle co nejdříve, ale ještě chceme vypadat svěží a nezadýchané. A šatna v křoví? To nás asi moc nepřesvědčí. Rády se přece necháváme hýčkat. A jestli doběhneme první, je příjemné. Ale i poslední závodnice v cíli zaslouží obdiv a uznání, ne?
Závod určený ženám se takovým požadavkům musí přizpůsobit. Proto bude připravena solidní šatna i sprcha, ženy si budou moci pořídit novinky do svého běžeckého šatníku, náležitě se zkrášlit a nechat se hýčkat při osvěžující masáži.
Bude i příležitost k příjemnému posezení nad kávou nebo zákuskem, společná rozcvička, trasa vedoucí lesem… Ty vzdálenější se mohou přímo v areálu Jizerky ubytovat a využít víkend pro rodinný výlet spojený s návštěvou Prahy či s poznáváním okolí Káraného.
Napište si ve svých diářích k neděli, 03. června: Běžím – jdu 5 km v Novém Vestci. A před usnutím si můžete malovat, jaké to asi bude.
Autorkou článku je Leona Macháňová, matka tří dětí. Pracuje na plný úvazek u jedné stavební společnosti, a aby vše zvládala v pohodě a s úsměvem, aktivně sportuje. Po čtyřicítce začala běhat. Běh jí dal zcela nový náboj. Od svých prvních zadýchaných kilometrů po školním ovále urazila notný kus cesty, na které zažila úžasné věci: vyléčila své astma, lépe se vyrovnala s předčasným přechodem a za sebou nechala i nějaké to kilo. A především našla spousty nových přátel. Mimo jiné vede běžecké stránky Neseď za pecí.
