V ten letní, slunečný den 22. srpna 1944, kdy zuřily těžké boje na východní frontě ve Francii, v Itálii a v jihovýchodní Asii, se vracely svazy spojeneckých bombardérů, doprovázené bojovými stíhacími letouny, v obvyklé výšce kolem osmi tisíc metrů z úspěšného náletu na zbrojní chemický závod v Heidebrücku v Horním Slezsku (nyní Kedierzin v Polsku).

Asi deset minut po jejich přeletu nad naším krajem se na severním horizontu objevil opozdilý osamocený letoun, jehož dva ze čtyř motorů vysadily, proto ztrácel rychlost i výšku. Blížilo se poledne. Nad lesy v prostoru východně od Hradce nad Moravicí byl napaden dvěma německými stíhačkami a začal nerovný letecký boj. Šest střelců poškozeného letadla se statečně bránilo. Když již letěl nebezpečně nízko nad vrcholky stromů (Jakubčovice leží v nadmořské výšce přes pět set metrů), dal velitel kapitán William H. Smith celé desetičlenné posádce příkaz k seskoku padákem.

Podle výpovědi svědků vlál z letadla dlouhý bílý pruh stuhy, snad znamení, že se posádka vzdává stíhačkám. Ty však střílely zběsile dál. Zadní střelec William S. Gamble a levý boční střelec Frank W. Mikaitis byli buď při seskoku zastřeleni, anebo jim byly prostříleny padáky, protože oba dopadli na zem mrtví. Jejich těla, pádem do větví stromu a na kamenitou půdu zkrvavená, byla po dvou dnech pohřbena na hřbitově ve Skřipově.

Nad Jakubčovicemi změnilo letadlo směr. Zamířilo doleva, k severu. Hustý černý kouř prozrazoval, že bylo zasaženo. Když přesto obě německé stíhačky na letadlo z boku nalétávaly a pálily po něm, kulometná dávka z bombardéru jednu zasáhla. V plamenech dopadla k potůčku Raduňka v lese směrem k Hlubočci. Její trosky se zaryly hluboko do bažinaté půdy.

Severně od Jakubčovic, kdy již asi neřízený letoun mířil přes lesy k Vršovicím, vyskočili bombometčík Philip R. Cahill, první pilot kapitán William H. Smith, pravý boční střelec Peter Euggino, horní střelec Elmer M. Mehlmauer, dolní střelec William T. Smedley ( jeho vojenská knížka byla později v lese nalezena a odevzdána Mezinárodnímu Červenému kříži ).

K letci Cahillovi přiběhli do lesa jako první jakubčovičtí občané Jan Kuděla, tehdy devatenáctiletý, a o něco starší Jan Melecký. Místo objevili podle padáku, který zůstal viset na větvích stromu. Po marných pokusech se nějak domluvit šel letec v kombinéze a teplých, vatovaných botech, které si potom zul, s nimi i v doprovodu asi pěti dětí směrem do obce. Když však zaslechli hluk německých motocyklů po nedaleké silnici, rozprchli se všichni do křovisek.

Přesto, že se Němcům nepodařilo letce Cahilla v jeho úkrytu objevit, přišel k večeru do obce sám a vzdal se německým hlídkám. Zřejmě usoudil, že nemá naději na záchranu v zemi, jejíž jazyk nezná.

Letci Smith a Euggino byli zajati v lese horlivým místním německým policistou Stillerem a starostou obce Leopoldem Honem (Ortsbauernführer). Když je vedli spoutané do obce kolem prvního domku, letec, zpocený v kombinéze, naznačil posunkem devítiletému chlapci Františku Sonnkovi, který stál vyjeveně u plotu, že má žízeň. Hoch ihned odběhl domů, ale když hrnek s vodou letcům podával, Stiller vodu vylil, že prý s nepřáteli nesmí mít soucit. Až do večera pak stáli oba u vrat Honovy stodoly, hlídáni německými strážnými. Večer je i s třetím Cahillem odvezli do Opavy.

Letci Mehimauer a Smedley dopadli na louky u lesa na katastru Vršovic, nedaleko od nich i 2. pilot Robert J. Foley, toho však horlivý raduňský policajt ze služební pistole bezdůvodně zastřelil.

Všech pět zajatých letců (tři v Jakubčovicích, dva ve Vršovicích) odvezli Němci do tábora Stala Luft IV, odkud se po osvobození vrátili do vlasti.

Devátý letec, navigátor Gustave V. Levine, dopadl do koruny rozložitého buku u lesní cesty východně od samoty Vršák. Jeho mrtvé tělo bylo nalezeno pod stromem, s hlavou o pařez roztříštěnou. Max Gřešek z Vršovic jej dovezl v doprovodu německé hlídky do Raduně, stolař Hon zhotovil jednoduchou truhlu a hrobník Ludvík Solný obdržel po třech dnech příkaz vykopat pro oba letce (Levina a Foleye) hrob v zadní části raduňského hřbitova. Přítomní němečtí strážní mu nařídili, aby oběma letcům stáhl z nohou zánovní teplé boty, což však hrobník rozhodně odmítl, argumentoval, že ani za 1. světové války se padlým vojákům z výstroje nic nebralo.

Protože se záznamy do matrik nesměly u cizích vojáků provádět, zůstala jména pohřbených amerických letců občanům neznáma. Teprve po válce se zjistilo, že v Raduni odpočívají navigátor Gustav L. Levine a 2. pilot poručík Robert J. Foley.

Hroby amerických letců, dva v Raduni a dva ve Skřipově, naši lidé tajně zdobili, zvláště 28. října, o Všech svatých a na vánoce 1944, což přivádělo místní četníky k zuřivému avšak marnému pátrání a stíhání.

Jejich těla byla v prosinci 1946 za účasti amerických důstojníků exhumována a převezena na vojenské hřbitovy v USA.

Hořící letadlo dopadlo na pole západně od Vršovic, do blízkosti samoty, kde se tehdy nacházela hospoda „U Bílého vlka“. Nejdříve dopadla na zem jeho ocasní část, ještě nad cestou z Chvalíkovic do Vršovic, přední motorová část, asi dvě stě metrů níže. Po dopadu nastal výbuch, po něm v ohni explodovalo nevybuchlé střelivo. Zalarmované vojenské i policejní hlídky celý prostor obstoupily a k večeru trosky bombardéru traktory odvezly do Opavy. Teprve pak bylo dovoleno civilistům vstoupit na pozemek, chlapci dychtivě sbírali drobné součástky, které byly pro ně zajímavou a dodnes uchovávanou trofejí.

Dva svědkové uvádějí, že v troskách byly nalezeny i ohořelé lidské kosti. Náležely zřejmě onomu desátému letci, přednímu střelci Josephu W. Turnage, dosud nezvěstnému, protože německé protokoly uváděly, že jeho tělo nebylo nalezeno.

Svědek z Jakubčovic však vzpomíná, že při přeletu bombardéru zahlédl, že pod trupem letadla visel na provazech letec, jemuž se snad při seskoku padák nešťastnou náhodou o něco zachytil.

Po válce v roce 1946 upevnil důchodce Josef Gebala z Hradce nad Moravicí, bývalý vrchní strážmistr, věřící člověk, na kmen buku, pod nímž spočinulo mrtvé tělo letce Gustava V. Levina, hliníkový odlitek kříže s hlavou Krista, jako upomínku na letcovu smrt. Podle odhadu měl rozměr asi 15×15 cm a byl to zřejmě výrobek Braneckých železáren. Na místě, jež si pro pověšení kříže zvolil, vyřezal kůru,aby kříž lépe visel. Snad ani tehdy netušil, zda a jak buk jeho relikvii přijme. Jak strom rostl a kmen mohutněl, začala kůra nejdříve ramena kříže obrůstat, později je překrývat, takže nyní se kříž nachází již v dutině asi 10 cm hluboké, s průhledem o rozměrech 6×8 cm. Obrovský buk stojí na návrší, jemuž se podle podrobné mapy říká ,,U buku", na pokraji u cesty zvané Kožuchová, přesto si jen málokdo povšimne dutiny s Kristovou hlavou a pouze pamětníci a lidé znalí vědí, jakou historii má tato relikvie. Tak se stal mohutný buk v hustém lese pro lidi z okolních vesnic stromem památným. Občas k němu položí pamětníci událostí i kytičku lesních květin.

Podle článků Ladislava Sonneka kronikáře města Hradec nad Moravicí připravil Josef Rychlý.

Občanům Hradce připomněl válečnou leteckou tragédii dopis amerického badatele Manuela F. van Eycka z Los Angeles – Hollywoodu

Dne 4.2.1992 obdržel Městský úřad v Hradci nad Moravicí dopis z USA, adresovaný starostovi „městského úřadu v Jakubčovicích, okres Opava“, psaný česky. Odeslal jej 26.1. nám zcela neznámý pisatel M.F. van Eyck, 12365 Cohasset st., N. Hollywood. Ca 91605. V dopise uvádí…"Po osm let vyšetřuji případy amerických letadel, které byly sestřeleny nad územím okupovaného Československa. Ze všech případů, které jsem kdy prozkoumal, zůstává nedořešen osud letců bombardéru, který byl sestřelen v blízkosti města Opavy 22. srpna 1944. Posádka byla desetičlenná, 5 mužů bylo zajato, jednomu se neotevřel padák, dva byli Němci zavražděni, jeden je nezvěstný. Po válce byly nalezeny hroby 4 letců, jeden nebyl nalezen, i když velitel letadla prohlásil, že všech 10 letců opustilo padáky letadlo. Snad existují dobové informace nebo žijí ještě očití svědkové této havárie…"

Kdo je Manuel F. van Eyck?

Z následné rekonstrukce jsme se dověděli, že van Eyck se narodil v r. 1947 v Ostravě, jmenoval se Vaněček. Již od dětství jej letectví lákalo, četl o letcích a letadlech všechnu dostupnou literaturu, nejdříve se vyučil elektromechanikem, pak vystudoval gymnázium. Po maturitě v roce 1968 emigroval do Západního Německa a v roce 1969 do USA. Vstoupil do americké armády a sloužil u výsadkové divize ve Vietnamu. Proto si změnil své jméno, v anglickém jazyce obtížně vyslovitelné.

Po demobilizaci pracoval od roku 1976 jako dispečer v dopravním podniku v Los Angeles. Svému koníčku zůstal věrný. Pátral po historických událostech souvisejících s letectvím. Ze shromážděných dokladů a fotografií vznikla kniha „Zemřeli jsme pro Anglii“, zde vypráví o československých letcích, kteří jako příslušníci RAF zahynuli za 2. světové války.

Osm let prováděl další výzkum, týká se však amerických letců a jejich letadel nad územím obsazeného Československa v letech 1944–1945. Uvádí, že shromáždil již údaje o téměř 300 letadlech, jež byly buď sestřeleny, nebo havarovaly nad územím republiky. Navštěvuje některá místa havárií i hřbitovy, kde byli američtí letci pohřbeni, u nás i v USA, navazuje kontakty s dosud žijícími pamětníky oněch událostí.

Z dokumentů a vzpomínek sestavil knihu ,,Mlčící hrdinové," která obsahuje na tři tisíce stran a 400 fotografií.

Kronikář Ladislav Sonnek začal po havárii amerického bombardéru pátrat.

V r. 1965 zveřejnil Karel Kubín v závodním časopise Brano – Zpravodaj své vzpomínky na léta okupace. V nich uvádí, že angloamerická bombardovací letadla a stíhací letadla přelétávala nad závodem a Hanuší ve výšce až 8 km směrem na Heidebrück, kde byla rafinérie nafty a olejů (nyní město Kedzierzyn u Kozle v Polsku – poznámka L.S.) nebo i na jiné cíle v průmyslovém Horním Sezsku. Bombardovací svazy přeletěly nad závodem v tyto dny: v červenci 1944 – 8.,9., a 16. a v srpnu – 8.,20.,27.,29., v září – 13., a 20. v říjnu – 8., 10., 14., 16. a 17., v listopadu – 1., 17., 19., a 20., v prosinci – 2., 3., 12., 17., 18., 21., 26., a 27., v lednu 1945 – 19., 21., 25. Rafinérie i město Opolí se změnily v trosky. Branecké železárny nebyly nikdy napadeny, i někdy přeletěl doprovodný stíhací letoun dosti nízko nad závodem.

Uvedený den 22.8.1944 není v Kubínových záznamech uveden.

O tragédii nad Jakubčovicemi vyprávěli 11. února 1992 (po 48 letech) očití svědkové.

Leopold Hon, nar. 6.12.1925, bytem v Jakubčovicích č., tehdy devatenáctiletý.

„Bylo to kolem poledne, tuším v úterý, hodinky jsme tehdy nikdo nenosili, když jsem se vracel z Opavy, kam jsme dodávali palivové dříví, s vozem taženým párem koní. Byl jsem ještě kdesi pod Bohučovicemi, když kdesi v dáli temně hučely svazy bombardérů vracející se z náletu na chemický závod v Heidbrücku.“

„Když jsem pak dojel nad obec, do míst nynějšího kamenolomu, blížilo se od západu jedno osamocené letadlo, letělo velmi nízko, protože dva z jeho čtyř motorů byly vyřazeny. Pronásledovaly je dvě německé stíhačky, každou chvíli vychrlili kulometné dávky, skočil jsem do příkopu u cesty, aby mě snad náhodná střela nezasáhla. Viděl jsem jak se z bombardéru odvíjí pás bílé látky, pochopil jsem, že osádka dává Němcům znamení, že se vzdává. Stíhačky však střílely dále.“

„Západně od Jakubčovic, nad nynějším lomem, začali letci jeden po druhém opouštět dalšího letu nezpůsobilé letadlo, jež ztrácelo výšku. Nízko nad obcí, zřejmě už neřízené, změnilo kurs, obloukem východně od obce nasměrovalo k severu k lesům v okolí Raduňky. Dopadlo až v blízkosti Vršovic na pole a roztříštilo se. I nad obcí německé stíhačky letoun ostřelovaly, i padající letce.“

„Když jsem dojel s vozem domů, byla již celá obec mimořádnou událostí vzrušena. Brzy jsem se dověděl, že letec, který dopadl na pole severozápadně od obce (místu se říká Kamenice) dopadl mrtev, s vyhřezlými vnitřnostmi. Druhý dopadl do míst, kde se nyní nachází hřbitov. Ani jeho padák se neotevřel. Je možné, že byl již během seskoku zasažen střelou ze stíhačky nebo jejich padáky byly prostříleny. Po jeho dopadu zůstal v zemi dolík, několik týdnů patrný. K večeru dovezli Němci jejich těla do staré hasičské zbrojnice. Pak sbil stolař Kubánek narychlo jednoduché rakve a po dvou či třech dnech byly na žebřiňáku převezeny na skřipovský hřbitov a v blízkosti márnice pohřbeny. O Všech svatých je místní lidé zdobili kyticemi a svícemi.“

„Protože můj otec byl v letech okupace pověřen Němci správou obce jako tzv. Ortsbauernführer, byli k nám do dvora odpoledne dovedeni dva zajatí letci. Museli tehdy stát ve svých vatovaných leteckých kombinézách v úmorném vedru u vrat naší sodoly hlídáni německými strážnými. Když má matka vyšla ze statku a procházela kolem nich do chléva, naznačil jí Američan posunkem, že by se chtěl něčeho napít. Přinesla mu hrnek vody a přes protesty strážného mu ji podala, hltavě ji vypil. Matka pak až teprve večer objevila v blízké kupě jetele na humně pět dolarů, jimiž se matce za podanou vodu odměnil. Kam byli večer zajatci odvedeni, jsme se už nikdy nedověděli…"

František Sonnek, nar. 12.6.1934, bytem v Jakubčovicích č. 105, tehdy desetiletý:

„Když nad našim domem zaburácel nízko letící bombardér, vyběhl jsem s otcem na dvůr. Letoun již mířil obloukem k severu. Lidé a starší děti z obce běžely tímto směrem, předpokládali, že někde na kraji lesa havaruje. Od našeho domu bylo vidět bílý padák, co zůstal viset ve větvích stromu.“

„Po půl hodince vedli kolem nás z lesa dva zajaté americké letce Leopold Hon a Havrlant, zvaný u nás Ošidupa. Stál jsem u našeho plotu, když docházeli, jeden z letců naznačil, že má žízeň. Donesl jsem z domu v hrnku vodu, ale když jsem se k letci přiblížil a chtěl mu hrnek podat, Havrlant vodu vylil, je to přece nepřítel prohlásil. Museli jim být v tom slunečním žáru strašné horko, byli pouze v trenýrkách. Havrlant až nápadně držel v rukou letcovy náramkové hodinky, jež mu tento kolaborant ihned zabavil.“

„Později nám Říčný z Vršovic vyprávěl, že v troskách letedla byly nalezeny zbytky ohořelého těla zahynuvšího letce, jemuž se už snad nepodařilo vyskočit nebo byl snad zasažen střelou německé stíhačky. Tento údaj se však nepodařilo později ověřit, pan Říčný zemřel.“

Jan Kuděla, nar. 2.5.1925, bytem v Jakubčovicích č. 78, tehdy devatenáctiletý:

„Pracoval jsem tehdy v Braneckých železárnách, v to poledne jsem se připravoval na odpolední směnu, chodili jsme do továrny pěšky. Chtěl jsem si ukrojit z pecnu krajíc chleba na svačinu, když tu jakoby nad naším domem zaburácely motory letadla. Ihned jsem vyběhl s nožem v ruce ven a zahlédl obří bombardér, z jehož dvou motorů se kouřilo, byly v plamenech. Letadlo se stáčelo nad obcí k severu. Oblétávala je německá stíhačka a střílela. Běžel jsem po naší cestě, bydlel jsem tehdy na východním okraji obce, tu vidím, že z letadla vypadly dva předměty myslel jsem si, že to mohou být bomby, uskočil jsem proto stranou a přikrčil se k plotu, po chvilce se otevřely padáky a nad les se nízko snášely dva, zatímco letadlo mířilo dále k severu. Měl jsem dojem, že každou chvíli musí dopadnout na zem, jak bylo nízko. Snad dopadne až ve Štípném pomyslel jsem a rozběhl se tím směrem. Stíhačka stále na hořící bombardér nalétávala. Tu se ozvaly dvě silné rány z kanónu, to střílel zadní střelec v ocasní části letadla, ten zřejmě ještě nevyskočil, a dobře mířenými střelami stíhačku zasáhl. Okamžitě z ní vyšlehl černý dým, šla k zemi a zapadla hluboko na lesní louku u pramene Raduňky směrem k Hlubočci. Trosky letadla byly zaryty v zemi, zčásti rozmetány po okolí dopadu.“

„Uvědomil jsem si, že hořící letadlo může způsobit i lesní požár, tehdy již snad tři týdny nepršelo a panovala letní vedra. Běžel jsem polní cestou k lesu, kde jsem zahlédl na stromech viset bílý padák. To již se mnou dobíhal k lesu „stryk“ Honza Melecký, byl starší než já. Houštím jsme uběhli asi 100 metrů předpokládaným směrem, ale padák jsme neobjevili. Vrátili jsme se z lesa ven, padák ještě stále na stromě visel, znovu jsme se tímto směrem vydali.“

„Počítali jsme i s tím, že letec mohl již padák ukrýt, aby nebyl jeho prostřednictvím prozrazen, dívali jsme se oba vzhůru, po korunách stromů a větvích a nakonec usoudili, že letec již z místa dopadu prchl. Tu náhle stál před námi, vůbec neměl v úmyslu utéci. Byl urostlý, vyšší postavy, asi třicetiletý, v letecké kombinéze barvy khaki, v ruce držel sejmutou přilbu, v druhé sluchátka , byl ostříhán na ježka, Za opaskem mu visela pistole. Stál klidně, čekal, až jsme k němu došli. Tu jsme si oba uvědomili, že ani jeden z nás neumí slůvko anglicky. Letec nás stále nedůvěřivě pozoroval, beze slova upíral svůj pátravý pohled na mne. Bylo mi to divné, v tom jsem však pochopil důvod. Nevědomky jsem stále držel v ruce onen velký kuchyňský nůž, kterým jsem si chtěl doma ukrojit chléb. Ihned jsem jej schoval za košili. Pak jsme cosi prohodili, česky i německy, ale nedověděli jsme se nic ani my ani on. Stál stále opřen o strom. Kýval hlavou, že nerozumí. Tu jsem si vzpomněl, že u lesa pracuje na poli celá rodina Sonnkových, že jejich syn Miroslav již pár roků studuje v Brně, že tedy snad anglicky umí. Melecký zůstal u letce, já běžel pro tlumočníka, ihned jsme se vrátili nazpět. Mezitím, někdo, pravděpodobně Jan Melecký, stáhl nepozorovaně padák ze stromu. To již přiběhli další vesničané, také několik dětí z povzdáli sledovalo, jak Miroš začal s letcem konverzovat. Stále se vyptával, kde se nachází, ale názvy Opava – Troppau ani Ostrava – Ostrau mu zřejmě nic neříkaly. Komunikace však vázla, jak se ukázalo, Miroš také jazyk dobře neznal. To už jsme vyšli z houští na lesní cestu. Letec šel pomalu, váhavě, zamyšlen občas si utrhl malinu, co kolem rostly. Náhle se zastavil, usedl na nízký pařez, stáhl zip svých vysokých plátěných bot, zul si je a sundal zánovní papučky, jež podaroval kterémusi přihlížejícímu děcku. Zřejmě jej na žhavém poledním srpnovém slunci, když jsme šli už rozšířenou lesní cestou, nesnesitelně pálily na nohou.“

„Zip opět zatáhl vstal a ubírali jsme se k obci. Bavili jsme se spolu. Dotazoval se kam jej vedeme, pochopitelně ho zajímalo, jaký osud jej čeká. Usoudili jsme, že dá přednost útěku před zajetím, což musel očekávat, všem ostatním jsme dali pokyn, aby šli rychleji, už bylo slyšet jezdit po polních cestách motocykly, pak jsme zjistili, že němečtí strážníci a přivolaná jednotka Volkssturmu zahájili po okolních lesích pátrání po letcích. Houští v těch místech bylo dosti bylo dosti husté, letec se v něm ztratil.“

„Za okupace spadala naše obec do policejního obvodu Skřipova, strážmistrem tu byl Stiller, přišlý odkudsi z Hlučínska, před záborem měl české jméno Tichý. Když se stal velitelem četnické stanice, vynikal služební horlivostí. Několik jím udaných lidí pak zahynulo v koncentračních táborech. Stiller mrtvému letci, který ležel na poli „za Stoklasou“ s vyhřezlými vnitřnostmi, ihned stáhl z rukou prsteny, ze zápěstí náramkové hodinky a výškoměr. Letec měl v podpaží jakési váčky, Stiller do nich z pistole střelil, vysypal se z nich růžový prášek.“

„Další události v obci jsem již nesledoval, musel jsem odjet na odpolední směnu na kole, stejně jsem se zpozdil. Až příští den jsem se dozvěděl, že letec s nímž jsme v poledne mluvili, přišel k večeru sám do obce a vzdal se. Asi usoudil, že nemá velkou šanci se bez znalosti jazyka zachránit. Byl jen v tílku, jeho kombinézu a přilbu i s pistolí našly děti pod smrčkem až někdy kolem vánoc, pistoli si vzal odbojový člen ilegální organizace OKO.“

„O jeho dalším osudu jsem se nikdy nic nedověděl. Hroby jeho dvou padlých kamarádů byly často ozdobeny květinami, což přivádělo strážmistra Stillera až k zuřivosti, zvláště když 28. října byly hroby pokryty několika věnci s trikolórou1. Tehdy Stiller sledoval hřbitov z půdního okénka protějšího domu, ale marně. Také na vše svaté a o vánocích uctili naši lidé jejich památku květinami a věnci.“

Dne 15. března vyprávěl o tragédii další svědek – Jan Beinhauer (1921) z Jakubčovic č 101., tehdy 23 letý:

„Během okupace jsem byl zaměstnán v Opavě a v to poledne jsem se shodou okolností zdržoval právě na jihovýchodním okraji Opavy, na Šibeňáku, odkud je dobrý rozhled až nad Bohučovice. Odtamtud jsem sledoval nerovný letecký souboj již poškozeného amerického bombardéru Liberátor, jehož dva motory již byly vyřazeny, to jsem se však dověděl až později, se dvěma německými stíhačkami v prostoru nad Jakubčovicemi. Netušil jsem, že jeho letci vyskákali.“

„Když jsem však spatřil dopad již hořícího letadla na pole mezi Vršovicemi a Chvalíkovicemi, okamžitě jsem zamířil tímto směrem, co nejkratší cestou, přímo přes řeku i strniska již posečených polí. Podle zvedajícího se prachu ma silnicích jsem pozoroval, jak se z různých stran k tomuto místu sjíždějí auta i motocykly, bylo zřejmé, že to jsou německé vojenské a policejní hlídky.“

„Udýchán jsem doběhl, bylo srpnové poledne a slunce pálilo, pole za cestou bylo již v širokém kruhu obstoupeno Němci, důstojník udílel rozkazy. Zpovzdálí sledovali dohořívající trosky rozpolceného bombardéru přispěchavši lidé a hlavně děti z blízkých Vršovic, Chvalíkovic i Raduně. Snahou snad každého chlapce bylo ukořistit z mohutného stroje aspoň nepatrnou „trofej“, jednalo se přece o americké letadlo, do té doby u nás neznámé. I mně se podařilo nalézt v jetelišti kus jakési kovové páky, kterou mám dosud na půdě uschovanou. S touto kořistí, ukrytou pod košilí, jsem spěchal domů s obavami, aby mě snad Němci nakonec o ni nepřipravili“.

„Doma, v Jakubčovicích, jsem se pak dovídal další podrobnosti o této tragédii. Těla dvou mrtvých letců ležela ve staré hasičské zbrojnici ještě dva nebo tři dny, než byly zhotoveny rakve a odvezeny na hřbitov do Skřipova.“

Vesničané vyprávěli, že jeden z posledních členů posádky vyskočil z hořícího letounu, letícího již nízko nad vrcholky stromů, jeho padák se neotevřel, takže spadl do větví již tehdy vysokého buku uprostřed lesa asi půl kilometru východně od samoty Vršák. Letec proletěl korunou stromu až na zem, kde narazil hlavou o hranu pařezu, takže se tímto nešťastným pádem zabil. Byl pohřben na hřbitově v Raduni.

Po válce, snad v roce 1946, upevnil kdosi z piety k americkému letci, jehož zde zasáhla smrt, na kmen stromu hliníkový odlitek kříže s hlavou Krista. Byl to zřejmě výrobek Braneckých železáren, měl podle odhadu rozměr 25×30 cm. Visí na tomto místě dodnes.

Jak strom rostl a kmen mohutněl, začala kůra nejdříve ramena kříže obrůstat, později je i přerůstat, takže se nyní, po 46 letech, nachází v dutině asi 12 cm hluboké, o průměru kolem 15 cm.

Buk svou rozložitou korunu převýšil okolní smrky o pět až deset metrů. Návrší, jemuž tento velikán vévodí, se říká nyní „U buku“, tento název uvádí také podrobná mapa. Kolem vede tak zvaná "Kožuchová " cesta. Přestože buk stojí těsně u jejího kraje, jen málokdo si oné dutiny s Kristovou hlavou povšimne a jen pamětníci vědí, jak podivnou má relikvie historii.

O osudech dalších letců, kteří dopadli do lesa severně od Vršovic, kolovaly po válce různé zprávy, i vzájemně si odporující a nikdy jsme se nedopátrali, kolika letcům se podařilo zachránit a katastrofu přežít v zajateckém táboře.

Sestřelená německá stíhačka v plamenech spadla asi dva km severovýchodně od obce na rozmoklý palouk v blízkosti potůčku Raduňky a hořící stroj se zaryl hluboko do země, v tom místě měkké, rozmoklé a Němci se ani nepokoušeli svůj ohořelý vrak vytáhnout z bažin ven.

V neděli 1.března 1992 vypovídali další očití svědkové – pan Antonín Věntus (1925) z Chvalíkovic:

„V poledne jsem byl právě na zahradě, když od lesa mohutněl náhle řev leteckých motorů. Také německá stíhačka nad naší obcí kroužila, občas ještě střílela, i když prý všech deset členů posádky stroj opustilo. Když opouštělo nízký prostor nad lesem, rozlomilo se, nejdříve dopadla ocasní část, pak se zaryly do země přední část a motory. podařilo se nám dětem nalézt v blízkém brambořišti pár úlomků, ty jsme však museli německým hlídkám odevzdat.“

Pan Jaromír Černín (1936) z Raduně, Gudrichova 36:

„Byl jsem již ze školy doma, běhal jsem s kamarády venku, když jsme zahlédli, jak se strašným rachotem klesá od kopce Brlice a míří k samotě u cesty, kde tehdy byla hospoda „U bílého vlka“ (také zvaná Na mýtnicí) obrovské letadlo, od jeho motorů se táhl černý kouř. Nejdříve spadla na zem ocasní část, ještě nad cestou do Vršovic (č.4546) přední část asi dvě stě metrů níže, do prostoru mezi hospodu a severní část Vršovic, jímž protéká Vršovský potůček. Ihned kolem pobíhalo několik hulákajících Němců, kteří se snažili nás co nejdále odehnat. Snažili jsme se nalézt alespoň pár kulometných nábojů, které se po bramborovém poli široko rozletěly, i kousky z lepeného skla, z neprůstřelných vest a jiné drobnosti jsme schovávali před německými hlídkami.“

„Vyprávělo se, že německé hlídky na motocyklech až zběsile pátraly po seskočivších pilotech a střelcích a že jednoho, který šťastně dopadl na kupu sena, na místě zastřelili."

Paní Božena Žůrková (1925) Z Raduně pracovala nedaleko na Blücherově poli, šafář jim nedovolil se po pádu letadla vzdálit. Teprve k večeru viděla ležet těla tří letců v kombinézách v zámecké kůlně na uhlí.

„Živě si vzpomínám, jak německý voják objevil v kapse kombinézy lístek do kina a utrousil pár výsměšných poznámek. Jejich těla pohřbil farář Kubáč na hřbitově, na podzim byla za přítomnosti amerických důstojníku exhumována a odvezena.“

Záznamy z obecních kronik

Tuto událost zachytil kronikář Vrána v kronice Jakubčovic:

„Koncem srpna 1944 vyskočila z hořícího amerického letadla v blízkosti celá desetičlenná posádka a letadlo se zřítilo u Vršovic. Dvěma letcům. kteří spadli na jakubčovický katastr, se padáky neotevřely a pádem se zabili. Byli pohřbeni na hřbitově ve Skřipově a jejich hroby zdejší lid zdobil přes přísný zákaz Němců. Zbylí členové posádky byli německými vojáky a policisty z Opavy zajati a odvezeni do Opavy…"

Kronika obce Vršovice na str. 62 uvádí:

„U kapličky se zřítilo americké letadlo, jeden letec byl Němci zastřelen, další dva mrtví byli pochováni na hřbitově v Raduni, po válce vykopáni a odvezeni do vlasti…“

Údaj v kronice obce Raduně na str. 67 je podobného znění. Ve své odpovědi z 1. března 1992 nám Manuel F van Eyck na naše dotazy sdělil další podrobnosti o posádce letadla. Tvořilo jí 10 členů:

  • Pilot 2nd LT(1.pilot-kapitán) William H. Smith, zajat;
  • CO-Pilot F/O (2.Pilot – /v brits. armádě poručík) Robert J.Foley, mrtev
  • Navig. F/O (navigátor/poručík) Gustave J. Levine, mrtev
  • Bomb. 2nd LT (bombometčík) Philip R.Cahill,zajat
  • L/W G SGT (seržant – levý boční střelec) Frank V. Mikaitis, mrtev
  • R/W G SGT (seržant – pravý boční střelec) Peter Euggino, zajat
  • N G CPL (přední střelec) Joseph W. Turnage, nezvěstný?
  • T/TG SGT (horní střelec a radista) Elmer M. Mehlmauer, zajat
  • B/TG SGT (seržant – dolní střelec) Wiliam T. Smedley, zajat
  • T G CPL (zadní střelec) Wiliam S. Gamble, mrtev

Pět letců upadlo do zajetí, tři dopadli na zem mrtví, jednoho Němci při pronásledování v lesích nad Vršovicemi zastřelili (dopadl prý šťastně na kupu sena) J.W. Turnage zůstal podle německých dokumentů nezvěstný. Očití svědkové prohlašují že místní truhlář v Raduni Karel Sonnek, již před léty zesnulý, zhotovil a na zámek dopravil tři tuhly pro mrtvé letce. Ve Skřipově byli pohřbeni: Frank W. Mikaitis a Viliam S. Gamble. V Raduni byli pohřbeni: Gustav L.Levine, Robert J. Foley a třetí Joseph W. Turnage (kterého dokumenty uvádějí jako nezvěstného). Letec, s nímž se v lese setkali Jan Kuděla a Jan Melecký, byl podle údajů bombometčík Philip R. Cahill, který byl jako poslední z posádky zajat až v 18 hod. večer.

Místa posledního odpočinku u nás zahynuvších letců

Dle údajů uvedených na internetových stránkách http://www.456thbombgroup.org/cemetery1.html byli Robert J.Foley, Wiliam S. Gamble (Page 10) a Frank V. Mikaitis (Page 11) po exhumaci a odvozu z republiky pohřbeni na přání rodin do rodinných hrobů v USA.

Gustave J. Levine byl pohřben na americkém vojenském hřbitově v Ardenách (Page 5) na pozici D – 10 – 4, podle jiného zdroje D –10 – 34.

Joseph W. Turnage je jako nezvěstný uveden na pamětní desce na americkém vojenském hřbitově v Lucemburku (Page 7).

Více informací na: http://www.abmc.gov/…eries/lx.php Americký vojenský hřbitov a památník v Ardenách hřbitov

Více informací na: http://www.abmc.gov/…eries/ar.php

B-24H Liberator

Technické údaje o tomto obřím bombardéru uvádí kniha Letadla 2. světové války, kterou vydal Václav Němeček v nakladatelství Naše vojsko v.r. 1977.

Tento typ bombardéru se začal vyrábět v. r. 1940 pod názvem Consolidated (B-24) „Liberator“. V průběhu války jich bylo v St.Luis vyrobeno 18 424. Bylo evidováno 266 775 vzletů. Na evropských bojištích bylo sestřeleno 3 626 těchto letadel, jeho osádky zničily 2 617 nepřátelských letounů. Tato letadla dopravila nad území nepřítele a svrhla 452 508 tun pum.

Typ letadla, sestřelený nad Jakubčovicemi, byl zdokonalený typ řady H, používaný v armádě od r. 1943. Jeho osádku tvořilo 8–10 letců: 2 piloti, letovod-navigátor, radista, přední střelec – bombometčík, ocasní střelec, ostatní byli boční, hřbetní, dolní, střelci. Výzbroj tvořilo až 10 velkorážních kulometů Browing 53. Maximální nosnost pum byla 5900 kg. Letoun měl délku 20,50 m, nosnou plochu 97,35 m2,hmotnost 16 700 kg. Jeho vzletová hmotnost (s nákladem bomb, benzínem, municí, osádkou aj.) se pohybovala v rozmezí od 29 500 po 32 000 kg. Jeho 4 motory, každý o obsahu 1 200 HP, vyvinuly rychlost 463 km/hod. mělo dolet 3 360 km, obvykle létaly celé svazy doprovázené stíhacími letadly, ve výši 8000 m.

Tato letadla měla ochranné zbarvení shora olivově zelené, zespodu světle šedé. Typ letadla se v průběhu válečných zkušenosti měnil a podle potřeb zdokonaloval, zejména jeho obrana v přední polosféře. Příďová střelecká věž byla vybavena dvojkulometem 12,7 mm a bylo upraveno pracoviště bombometčíka. Pozdější úprava ocasní plochy s táhlým přechode do trupu zlepšila letové vlastnosti a stabilitu letadla. V květnu 1945 byla výroba tohoto typu bombardéru zastavena.

Pár konkrétních údajů o sestřeleném letadlu

Stroj, který dopadl na pole poblíž obce Vršovice, byl B-24H výrobního čísla 42–64480 náležející do stavu 746. Bomb.Squadron, 456 Bomb. Group, 304.Bomb Wing, 15. USAF (tato informace pochází z knihy J. Rajlicha: Mustangy nad Protektorátem).

Na stránkách 456. Bomb. group a v seznamu strojů náležejících této skupině, je uvedeno že stroj výrobního čísla 42–64480 pojmenovala jeho osádka „LASSIE COME HOME II“. (viz tento odkaz : http://www.456thbombgroup.org/ac_names.html).

Dále je možno to ověřit na téže stránce v seznamu ztrát letadel, (viz tento odkaz: http://www.456thbombgroup.org/ac_loss.html ).

Škoda, že zde není uvedena žádná fotografie tohoto stroje. Na stránkách http://www.456thbombgroup.org/crews7.html je k vidění foto liberatoru B-24H výrobního čísla 42–52215 téměř stejného jména, jen bez dvojky na konci.

Ještě údaje o autorovi sestřelu. Sestřel B-24H v prostoru obce Vršovice (na německých mapách kvadrant 15 Ost S/RQ-6) nárokoval Ofw. Otto Köhler z jednotky 9./JG 300 dne 22.8.1944 ve 12:20 – viz stránky http://www.cieldegloire.com/jg_300.php

Tyto informace o sestřeleném liberátoru jsou od pana Pavla Bezecného člena opavského klubu plastikových modelářů.

Autor zjištěné skutečnosti shrnul do mikročlánku. na stránkách KPM OPAVA http://www.kpmopava.cz/

Podle článků pana Ladislava Sonneka bývalého kronikáře města Hradce nad Moravicí a informací pana Pavla Bezecného připravil Josef Rychlý.

Odhalení pomníku

V pondělí 9.prosince 2002 byl za účasti amerického velvyslance pro Českou republiku Craiga Stapletona a senátora Josefa Jařaba v Raduni odhalen pomník k uctění letců bombardéru Liberator 24, jenž byl nad nedalekými Jakubčovicemi zasažen německými stíhačkami a zřítil se na katastru obce Vršovice.

Slavnost byla zahájena ve dvoraně zámku v Hradci nad Moravicí proslovem senátora Jařaba, který vyjádřil poděkování všem, jež se o realizaci pomníku zasloužili. Zvláštní dík byl věnován kronikáři Hradce panu Ladislavu Sonnekovi, který roku 1992 o události shromáždil dostupné informace-dokumentární údaje, výpovědi pamětníků a podobně. Následoval projev velvyslance USA o podílu amerických vojsk v bojích v první a zejména druhé světové války i na současném světovém protiteroristickém tažení.

Kromě představitelů obou států – USA a ČR – se akce účastnili i starostové přilehlých obcí, v jejíž katastrech k havárii došlo, poslanec Parlamentu ČR a bývalý starosta Hradce nad Moravicí Josef Vícha, faráři z Hradce a Komárova, ale i pamětníci události Jan Beinhauer a Jan Kuděla z Jakubčovic.

V 15 hodin slavnost pokračovala v samotné Raduni. Úvodního slova se ujala starostka obce Ludmila Juráňová, dětský sbor Domino zaspíval americkou a českou hymnu. Senátor Jařáb a po něm velvyslanec Stapleton pronesli krátké projevy. Poté zástupce Spojených států amerických sňal bílou roušku z pamětní desky. Raduňský farář pomník posvětil. Kámen, do nějž je kovová deska zapuštěna, sem byl dopraven z lomu u Bohučovic, obce jež byla také svědkem tragédie. U pomníku po celou dobu drželi čestnou stráž dva vojáci opavské posádky, dva skauti a jeden člen Obce legionářské. Slavnost ukončil skautský trubač.

Raduňští si na památník již zvykli. Protože ostatky dvou amerických letců pochovaných na místním hřbitově, byly již po válce převezeny do USA, je nyní prostá pamětní deska místem, kde se čas od času objeví kytička. Nezapomeneme.

Otevření naučné stezky

15. května 2006 byla otevřena Naučná stezka Raduň – Jakubčovice. Zbudovali ji studenti Slezského gymnázia Opava, p.o. s podporou města Hradec nad Moravicí, obce Raduň, Lesů České republiky, s.p. a Klubu českých turistů.

Tato naučná stezka připomíná boj a následný zánik amerického bombardéru Liberátor B 24 H, který se zřítil na karastru obce Vršovice. Stezka prochází kolem místa, kde zahynul jeden člen posádky po výskoku z letadla, když se mu neotevřel padák. Na památku tohoto letce navigátora poručíka Gustave J. Levine umístil po válce pan Josef Gebala z Hradce nad Moravicí na buku, pod nímž spočinulo mrtvé tělo letce hliníkový odlitek kříže s hlavou Krista (viz předchozí povídání).

Ačkoli letadlo havarovalo na katastru obce Vršovice, také tam zahynuli letci následně pohřbeni na hřitově v Raduni a naučná stezka z části prochází katastrem obce, nebyli při přípravě a realizaci projektu osloveni zástupci obce Vršovice a na tabulích naučné stezky není o obci Vršovice ani zmínka.

Otevření této naučné stezky je dobrým počinem, který přibližuje kousek historie z let 2. světové války a připomíná oběti amerických letců, kteří pomáhali v boji proti nacismu.

Otevření naučné stezky se také zúčastnil vojenský zástupce USA v Česku Scott M. Reuter, který upřímně poděkoval v Raduni především studentům opavského Slezského gymnázia za jejich práci s vytvořením naučné stezky po stopách sestřelení amerického bombardéru. Zdůraznil, že takové počiny jsou důležité, protože připomínají velké obětování, které přinesli ve válce proti nacistické tyranii na našem území Češi, Američané a další národy včetně civilistů a připomněl, že podobné zajímavé počiny pomáhají zachovat vzpomínky na tyto válečné události a příběhy pro dnešní i budoucí generace.

Zdroj: Vršovice u Opavy