Pamatujete si, jak jste začínali běhat? Karolína Zídková si na to vzpomíná a jak říká, „byl to radikální obrat životního stylu“.
Jak jsem se vlastně dostala k běhání? No, to je celkem zapeklitá a složitá otázka. Cesta k tomu rozhodně nebyla od začátku tak průzračná, jak se může zdát. Byla trnitá a doslova prorostlá nezdravou stravou a odporem k tělesným aktivitám všeho druhu. Výsledek dnešní doby je ovšem naprosto opačný, kdy je pro mě sport drogou. Ne, nebojte, tak strašné to zas není, ale každopádně můj život udělal radikální obrat o 180°.
Já nesportuji. A už vůbec neběhám!
Kdysi dávno, kdy jsem ještě byla studentem základní školy, jsem opravdu neholdovala ničemu, z čeho by jen náznakem koukalo slůvko sport. Bylo to pro mě tabu, neslušný výraz, který musí zůstat oddělen od mého světa hradbami z pohodlných pohovek a gaučů. Kdo by se přeci chtěl někde dobrovolně potit, funět u toho druhý den se jako odměnu nemoct hýbat v důsledku bolavých svalů. Odpověď byla tenkrát jednoduchá. JÁ NE!
Běh byl ze všech sportů nejhorší, co mě mohlo potkat. Tenkrát jsem se s ním setkávala na hodinách tělesné výchovy s nepředstíraným odporem a sváděli jsme spolu vždy boj na život a na smrt. Jak šel čas, můj názor se neměnil, ale jako malé náznaky přicházejícího zlepšení se v pubertě alespoň začaly dostavovat stavy závisti nad ostatními, kteří školní hřiště oběhli bez problémů. To je přeci první krok k tomu začít se sebou něco dělat.
Samozřejmě roli hraje tělesná stavba každého z nás, fyzické zdraví, ale jinak už je to na každém, jak se ke svému tělu postaví a čeho chce dosáhnout. Zda ho nechá hnít nebo využije jeho neuvěřitelných možností.
Sportovní snaha musí mít hlavu a patu
Po vstupu na střední školu byl můj vztah ke sportu o poznání kladnější, ale vše co jsem dělala, bylo naprosto nekoordinované, nemělo to hlavu ani patu a tak logicky ani nemohlo vést k nějakým valným výsledkům, co se výkonnosti týče. Navzdory tomu pro mě běh ani sport obecně stále nebyl prioritou číslo jedna ba dokonce ani žádným velkým potěšením. Uběhnout časovku nebo cokoliv, tak to byl, pane výkon.
Naštěstí jsme měli naprosto jedinečnou učitelku tělesné výchovy, která i přes můj počáteční odpor ve mně lásku ke sportu přeci jen probudila. Od tohoto okamžiku byl už jen krůček k tomu začít milovat i běh. Dodnes jsem jí za to nesmírně vděčná a netuším, jak se jí to mohlo podařit. Já, taková zarytá odpůrkyně jsem najednou začala chtít víc a víc sportovat a vysloveně jsem vyhledávala každou volnou chvilku, kterou bych pro tuto bohulibou činnost mohla využít.
Na začátku bylo kolo
Na začátku všeho bylo kolo, pak in-line brusle, sem tam nějaké to cvičení v posilovně a už jsem se vezla na nezadržitelné lavině plné endorfinů, které mi po každém cvičení zaplavily mozek. Logicky z tohoto výčtu přišla i touha po běhání.
Dlouho jsem se bránila. Pořád pro mě mělo nádech něčeho nepředstavitelně obtížného, ale při učení na maturitu najednou přišel ten poslední impulz, nějaké poslední šťouchnutí, které dělilo běh od realizace, a já si koupila své první běžecké boty. Byly to modrobílé adidasky, které mám mimochodem dodnes, a které jsou pořád v pohotovosti zachránit situaci, když není po ruce žádný z novějších modelů.
Párkrát jsem si zašla zaběhat k řece, ale moje prvotní nadšení brzy opadlo. Hned po několika metrech byly moje plíce doslova ve smrtelné agonii a dávali ostatním orgánům jasně najevo, že tedy běh opravdu ne! Myslela jsem si, že pro běh musí mít člověk nějaké speciální vlohy, nebo že to bude prostě v něčem určitě vězet. Po těchto nezdarech jsem se ale nevzdala a občas jsem si zaběhat zašla. Nic valného to nebylo, jen pár stovek metrů, ale zlepšení se samozřejmě nedostaví po jednom tréninku. Je to doslova a do písmene běh na dlouhou trať. Někdo má tuto cestu lehčí, někdo s ní více zápolí a to byl i můj případ.
Běžet celých 12 minut?
Během léta jsem se stále snažila svůj běh zlepšovat, ale stále jsem nebyla spokojená s tím, jak pomalu to jde. Při nástupu na vysokou školu mě na začátku září čekaly rozřazovací testy kvůli zařazení na okruhy tělesné výchovy. Toto se dá považovat vlastně za životní zlom číslo dvě, který mi dal do běhu alespoň nějakou motivaci. Jedním z testů fyzické zdatnosti byl i běh na vzdálenost v časovém rozsahu 12 minut. Dnes se tomu jen lehce usmívám. 12 minut není přeci nic moc, ale tenkrát to bylo číslo jako z jiných sfér.
Při tomto testu ve mně zanechal jeden z profesorů hluboký dojem díky větě, kterou pronesl. „Běh je jen o silné vůli a o tom, co máte v hlavě. Není to otázka toho, zda můžete nebo ne, ale toho zda chcete! Tak se tady neflákejte a hejbněte zadkem!“ Ten den jsem předvedla do té doby svůj životní výkon. Uběhla jsem 12 minut v kuse a zalil mě pocit blaha. Od té doby jsem se snažila běhat co nejvíce.
Naprosto jsem propadla horské turistice a díky tomu i posílila nohy, zlepšila si držení těla a samozřejmě i zvýšila kapacitu plic. Co mě v začátku při běhu nejvíce limitovalo, bylo právě dýchání. Postupem doby se mi začalo běhat o poznání lépe a to co dříve stále nešlo a nešlo, se začalo každým během více a více zlepšovat. Běh mě začal stále více bavit a trasy se začaly pomalu ale jistě prodlužovat. Nicméně přiznávám, že s dýcháním jsem stále trochu na štíru a je hodně co zlepšovat.
Kdo mě dříve znal, asi se teď nestačí divit, jak se člověk může za pár let změnit. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, jak se může z něčeho nesnášeného rázem stát milované. Vše je jen otázkou mysli, která nás brzdí. Pokud člověk chce, dokáže cokoliv. Stačí jen dostat ten správný impulz, být ve správnou chvíli na správném místě, setkat se s tím správným člověkem,…
Autorkou článku je Karolína Zídková, usměvavá studentka z Plzně, kterou lze často potkat i v Českých Budějovicích. Vášní Karolíny je příroda a sport. Ráda si odpočine na chalupě při zahradničení a mezi její oblíbené citáty patří: „Nic není nemožné.“
