Martin Kučera z VSK Univerzita Brno si ze závodu udělal sólovou vycházku po okolí, když lehce a nikým neohrožován doklusal do cíle v čase 41:45. Všem ze 145 startujících vytrvalců ukázal, jak se běhá.

Podobně se předvedla i Irena Pospíšilová z AHA Vyškov, která po návratu z mateřských povinností nabírá formu téměř nadzvukovou rychlostí. Náročnou trasu v nedýchatelném dusnu zvládla za 48:38.

Ovšem o druhém muži v pořadí, Petru Kotyzovi /VSK Univerzita Brno – 43:17/, se už nedalo říct, že utekl účinkům místní minerálky. Ba právě naopak. Dvakrát se jí v průběhu závodu musel poklonit, přesto se stihl pokaždé vrátit včas na trať a udržet pozici. Skoro jako když se ve formuli jedna přezouvají gumy, ale on byl snad ještě rychlejší. Všechna čest. Třetí doběhl Tomáš Steiner, též VSK Univerzita Brno /43:25/, vlastně to byly takové menší oddílové přebory, alespoň mezi muži.

Jako druhá žena protnula cílový oblouk krásná Šárka Macháčková /Triexpert adidas team – 49:53/, pak že běh ženám ubližuje, co se týče krásy. Pche, ať se podívají ti hospodští pošklebovači také třeba i na Martu Durnovou. Její věk ani nebudu psát, ale oči by těm škarohlídům při pohledu na ni vypadly z důlků a sliny tekly jako psovi při pohledu na dobře propečenou klobásu.

Třetí se v cíli radovala nestárnoucí Ivana Martincová /Moravská Slávia Brno – 50:11/. Ta dala kartáč, stejně jako samozřejmě i první dvě ženy v pořadí, ještě také mně a zase mi to moje závodění o kus víc otrávila.

Myslím, že za skvělé výkony by bylo záhodno připomenout i vítěze jednotlivých kategorií. Čtyřicátníky vyhrál samozřejmě druhý absolutně Petr Kotyza, ale zdatně mu sekundoval čtvrtý v pořadí Pepa Sedláček /Bike Kamík Tučapy – 43:36/.

Padesátileté divočáky ovládl neuvěřitelným výkonem Pavel Kratochvíl /Sokol Rudíkov – 45:15/, mimochodem osmý v absolutním pořadí, před kterým se musel sklonit i slavný Pavel Klimeš /SBK Wiky Kyjov – 45:22/, desátý absolutně. Kdepak ti mladí jsou?

Mezi šedesátníky nemá konkurenci Svaťa Kudlička /LRS Vyškov – 48:47/ a stejně tak si mezi sedmdesátníky vedl i borec ze Slovenska, Vincent Bašista /51:48/.

Ženy nad 35 let vyhrála Katka Doubková /AK Perná – 52:52/, nad 45 let samozřejmě Ivana Martincová a nad 55 let Marie Hynštová z Vyškova /56:45/, která se pomalu po zranění začíná rozběhávat.

Běžci se do Šaratic vrací

Během kolem Mohyly míru v Šaraticích a přilehlém okolí, který pořádají zdejší základní a mateřská škola ve spolupráci s atletickým oddílem Univerzity Brno, pokračovala Běžecká tour Jihomoravského kraje 2012 svým druhým závodem.

Kdysi v minulém století bývaly v Šaraticích slavné vytrvalecké závody. A v posledních letech se to podařilo opět zdárně obnovit. To je dobře. Moc dobře.

Po Velké Moravě v Mikulčicích, následují právě Šaratice a závěr Jihomoravské tour se odehraje na Svatováclavském běhu v Blažovicích. Zde též proběhne slavnostní vyhlášení celého seriálu, který si získal za svou dosavadní krátkou existenci velký věhlas. Závod je zároveň také součástí Moravsko – Slovenského poháru 2012 a běžecké soutěže okresu Vyškov zvaném Dlouhá míle.

Děti závodí přímo v obci na rovinaté silnici, ale hlavní závod dospělých v dálce 12,3 km zavede vytrvalce po silnici do Zbýšova, zde je i vrchařská prémie, odtud pak do Prace, kde je opět dlouhý výběh nahoru až na polní cesty nad Hostěrádky – Rešov a odtud se pak musí běžci spustit dolů mezi zahradami na silnici do vesnice a potom ze zbytků sil běžet co to dá zpět do cíle v Šaraticích.

Kdo umí, ten umí

„Dal jsem si trochu rychlejší první kilometr,“ usmíval se spokojený Martin Kučera, „byl za 2:57, a potom už jsem si v podstatě šel takový svižnější tempový trénink. Dusno mi nijak nevadilo, ale nemusel jsem se nijak zmáčknout, takže ani nevím, že nějaké vůbec teplo bylo.“

„Dvakrát jsem musel cestou na záchod,“ nadával v cíli pořádně rozladěný Petr Kotyza. „Naštěstí jsem to vždycky stihl velmi rychle, ale stálo mě obrovské úsilí. Mám po salmonelóze trochu rozhozený žaludek, když mě to chytne, tak se nedá nic dělat. Bohužel.“

„To je neuvěřitelné,“ kroutil nad Petrem hlavou Tomáš Steiner. „Dvakrát byl v křoví a stejně jsem ho neudělal. Ale po včerejším výkonu v Moravském Písku můžu být rád, že jsem dnes konečně běžel. Tam to byla hrozná tragédie a hlavně nevím proč.“

„Včera jsem si dala pětku na dráze při soutěži družstev,“ smála se dobře naladěná maminka Irena Pospíšilová, „ a dnes jsem šla zkusit, co vlastně už dokážu zvládnout. Šla jsem naplno, ale vůbec to nebylo špatné.“

„Jsem ještě pořád po maratónu v Praze trochu unavená,“ přesvědčovala mě s úsměvem Šárka Macháčková. (Taky bych chtěl být tak unavený. Běžela celou cestu s Ivanou Martincovou přede mnou a klusala si lehce jako africká gazela). „Tak jsem se za začátku trochu trápila, ale v druhém kopci jsem se konečně rozběhla a pak jsem už běžela sama. Podařilo se mi tam utéct i Ivaně a udržet si náskok až do cíle.“

„Já jsem spokojená,“ přiznala se Ivana Martincová. „Nechtěla jsem to jít nadoraz a splnila jsem to do puntíku, takže mám z běhu i výkonu dobrý pocit a věřím, že se mi už konečně vyhnou zranění, co mě v posledních letech pronásledovaly a zase se výkonnostně posunu tam, kde jsem bývala.“

Už nikdy víc…

Když se mě šéf hodonínských rozhodčích Pavel Bíla ptal, zda zase budu psát, jak jsem umíral, netušil, že není daleko od pravdy.

Už před startem se mi z toho dusna motala hlava jak po dvoudenním souvislém pobytu v jeho vinném sklepě a tak jsem si nařídil, aby pro mě nemusel letět vrtulník, že musím jít volně.

Začal jsem s rezervou, ale stejně jsem měl minimálně třetinu plic někdy v batohu na zádech. Funěl jsem jako můj pes po běhu v 35 stupňovém vedru, jen ten jazyk mi nevisel tak dolů. Zatím.

První kopec ve Zbýšově jsem už skoro nerozdýchal a zkusil zařvat na Petra Kotyzu staršího, který tam zapisoval nejlepší muže i ženy na vrchařské prémii, aby mě vzal do auta. Neslyšel, protože se mi nepodařilo ze sebe vyloudit ani hlásku. I ten jazyk už mi visel až na asfalt.

Málem jsem si ho o něj skoro odřel. Vysušený jako troud, se kterým kdysi domorodci pomocí křemene rozdělávali oheň, ovšem já bych nechytl, protože se ze mě pot valil jako z Niagarských vodopádů, jsem zalovil nahoře ve vaně s vodou na občerstvovací stanici a popadl do ruky asi padesát houbek nasáklých vodou. Promiňte kluci.

Ale překvapený pořadatel, jak jsem ještě zahlédl zpod zamlženého zraku, stačil vysypat do vaničky další várku. Tak snad jste všichni dostali houbu včas. Vymačkal jsem všechnu vodu na sebe. Bylo to prd platné.

Už jsem hořel jako dobře proschlá louč a tělesná teplota mi vyskočila někam k padesáti stupňům. Myslím, že i rtuť z teploměru by utekla, jak by se vyděsila, co to s ní dělají za pokusy, když by mě chtěl někdo změřit. Možná by přešla i do plynného skupenství.

Plíce už mi pochodovaly asi dva kilometry za mnou, tak mi nezbylo, než se zkusit háknout za kluky, zvolnit a počkat na ně. Před námi byl přece ještě další vrchol.

Sice mě ty moje měchy doběhly, ale než stačily naskočit, už jsme se zase kamsi škrábali. Nejspíš na Everest, či kam, jen ten sníh mi tam chyběl. Málo kyslíku tam už bylo. Já myslel, že již žádný, jak jsem po něm lapal.

Nevím, jak jsem to přežil, ale nahoře u větrolamu na další občerstvovačce jsem se rozhodl, přejít do chůze o pořádně se napít. Leda houby. Podlomila se mi noha a já si vodu z kelímku chrstl přímo do nosu v okamžiku, kdy jsem se nadechoval.

„To už je snad jen šílená ironie,“ napadlo mě, „takové dusno, vedro k zalknutí a ty se utopíš kdesi na kopci, kde snad ani voda nikdy netekla.“ Když se mi to podařilo vyprskat ven z plic, naštěstí, už mi nezbylo nic jiného, než zkusit doběhnout do cíle.

Bylo to tak neskutečně daleko, že jsem ještě asi třicetkrát proklel až do morku kostí a zapřisáhl se, že už nikdy víc…

Výsledky – absolutní

Výsledky – kategorie


Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.