Edinburgh Marathon je jedna z akcí, na kterou je nutné přihlásit se ve velkém předstihu, nejlépe hned po ukončení předchozího ročníku. Důvodem je enormní zájem běžců a omezený počet účastníků stanovený pořadatelem (myslím, že pro maratón je to číslo 10.000). S vlastní přihláškou, včetně zaplacení startovného, není žádný problém, jedná o pár kliknutí na internetových stránkách závodu.
Výlet jsem jako obvykle naplánoval na 6 dnů – přílet v pátek, závod v neděli, ve středu odlet. S ubytováním je jediný problém a tím je cena. Kapacita hotelů, penzionů i hostelů v Edinburghu je určitě dostatečná (snad jen v době konání největších festivalů je to na hraně), ale jejich ceny (ale i ceny všeho dalšího) jsou někde mezi úrovní cen v Německu a ve Skandinávii.
Dva kohoutky?
Nakonec to vyřešil indický hotýlek mimo centrum města. I tak byl ale na poměrně strategickém místě – naproti byla zastávka autobusů jedoucích z letiště, o pár set metrů dál nádraží Haymarket a v dosahu obchůdky a nejrůznější restaurace.
Navíc nebylo možné hotel přehlédnout – dvoupatrová viktoriánská vila a před ní bílý kamenný slon a bombajská rikša. I vnitřní vybavení působilo exotickým dojmem – vyřezávaná dřevěná křesla, nejrůznější polštářky a přehozy, na stěnách fotky rádžů a indických princezen. Pokoje byly zařízeny jednoduše, ale solidně.
Jen s jednou britskou specialitou jsem se nesrovnal do konce pobytu – s oddělenými kohoutky na teplou a studenou vodu. Něco tak nepraktického jsem v jednadvacátém století nečekal. Kupodivu to není žádná historická rarita, ale obvyklá záležitost – viděl jsem to i v novém bytě nebo moderní restauraci.
Demonstrace proti náckům, expo nikde
Sobotu jsem věnoval courání po městě a vyzvednutí startovního čísla. Na prohlížení je toho v Edinburghu spousta. Od historických domů a paláců (vše z kamene) přes luxusní hotely až po edinburský hrad, který je opravdovým hradem na strmé skále. Od prohlídky mě ale odradila spousta lidí, kteří měli stejný nápad jako já.
Prošel jsem si tedy jenom první nádvoří a okouknul sochy skotských hrdinů – ochránce království Williama Wallace (Statečné srdce) a krále Roberta Bruce. Od hradu pak vede Royal Mile, řada navazujících ulic, která prochází nejstarší části města, míjí katedrálu a končí u parlamentu a královského paláce Holyroodhouse.
Je to zároveň hlavní turistická tepna a tak jsou tady nejrůznější obchůdky a restaurace, dudáci a živé sochy, spousta návštěvníků, mezi nimi občas někdo v kiltu, do toho ještě demonstrace proti náckům. Prostě správný mumraj.
Odpoledne jsem doputoval k Our Dynamic Earth, což je centrum s interaktivní expozicí geologického vývoje Země a životního prostředí. Tam byl výdej čísel. Překvapivě se jednalo opravdu pouze o výdej obálky se startovním číslem (s integrovaným čipem) a sicherkami, na obálce byl pak údaj o místě a času startu.
Kdo chtěl informace k závodu, měl si je stáhnout z internetových stránek závodu. Žádné expo se nekonalo, stálo tady jen několik stánku charitativních organizací. Navíc výdej startovní obálky byl jen pro „overseas runners“, domorodci obálku dostali poštou.
Architekt Klaus
Po vyzvednutí čísla jsem si byl prohlédnout skotský parlament. Skotové se domohli svého národního zákonodárného sboru téměř po třech staletích (v roce 1707 byly zákonem o unii s Anglií parlamenty obou zemí spojeny, v roce 1997 byl referendem schválen nový skotský parlament, o dva roky později byly první volby, budovu parlamentu otevřela britská královna v roce 2004).
Objekt je volně přístupný, akorát je třeba podrobit se bezpečnostní kontrole (asi jako na letišti). Možnost prohlídky hojně využívají zahraniční turisté i místní lidé. Skotové jsou velcí patrioti a na „svůj“ parlament jsou náležitě hrdí.
A to jak na vlastní instituci, tak na nádhernou budovu, která se dá jen těžko s něčím srovnat. Pro mě je to jedna z nejkrásnějších moderních staveb, kterou jsem kdy viděl (samozřejmě bych se neshodl s panem Klausem, pro kterého je ideálem moderní architektury krychle a pokud možno šedivá).
Pivo, whisky a přeplněné hospody
Zpět na hotel jsem zvolil zase jinou trasu. Mohl jsem tak obdivovat výhled na Calton Hill, podívat se Starý Caltonský hřbitov, projít se po hlavní třídě – Princes Street (kde jsou domy stavěny jen po jedné straně, aby se zachoval výhled na hrad). No a hlavně si vychutnat (jen jako divák – následující den se běžel maratón!) hospody na Rose Street.
Hospody, kde se čepuje minimálně pět, ale spíše deset druhů piv, hospody, kde je na baru nabídka (prý) více než stovky druhů whisky, hospody, kde se hraje živá skotská muzika. A protože bylo sobotní odpoledne, tak pijáků, že se do putyk ani nevešli a postávali proto se svými „ales“ a „drams“ venku na ulici.
Start
Neděle – den D! Originální byl už vlastní start. Blízko centra města, ale ze dvou sbíhajících se ulic – London Road, kde startovali v 9,50 ti, co nahlásili rychlejší časy a Regent Road, kde v 10,00 vybíhali ostatní. Startovní oblasti byly rozděleny na obvyklé sektory, běžci v nich byli rozlišeni barevnými podklady startovních čísel (já jsem byl „brown“).
Oddělení jednotlivých sektorů bylo spíše jen naznačeno kovovými plůtky. Přesto jsem okolo sebe neviděl nikoho z jiného sektoru – prostě jiný kraj, jiný mrav. Pro úschovu a převoz zavazadel byla přistavena řada kamionů s označením patřičných čísel. Věci bylo odevzdat v čemkoliv – tašky, batohy, pytle, … Identifikace bagáže byla provedena papírovými pásky, které se odtrhly ze spodní části startovního čísla – jednoduché, spolehlivé, geniální.
Komentátor postupně představil favority, ohlásil pokus skotského šampiona Rossi Houstona o splnění limitu na Hry Commonwealthu v Glasgow v roce 2014 a těsně před startem dal slovo poslednímu skotskému maratonci, který se zúčastnil olympijských her.
To už ale bylo skoro v prehistorii – v roce 1972. Myslím, že tento člověk potom odstartoval náš maratón. Po startovním výstřelu jsem dopochodoval na čáru asi za 2 minuty, pak už se dalo obstojně klusat. Vypadalo to, že většina běžců nahlásila časy opravdu podle své výkonnosti a nemuselo se tak kličkovat mezi pomalejšími závodníky nebo uhýbat rychlejším.
„Go, guys, go!“
Trasa vedla k parlamentu (s panoramatem Holyrood Parku a Artušova trůnu, což je nejvyšší bod široko daleko – 251 m), přes předměstí Leith k moři. Na pobřeží jsme se dostali zhruba před pátou mílí a pak už jsme, kromě kratších úseků, běželi pořád na dohled moře, přesněji zálivu Firth of Forth.
Povrch trati tvořil většinou kvalitní asfalt, něco byla promenáda (v Portobellu), ale jinak se běželo po normálních silnicích. Někde okolo deváté míle jsme probíhali městem Musselburgh, pak následovaly spíše nějaké vesnice, ale běželi jsme i kolem elektrárny nebo (abych se cítil jako doma) kolem vysloužilé těžní věže.
„Water Stations“ dostály svému názvu – podávala se pouze voda, až v závěru dávali na několika místech také energetické gely. Naštěstí vypomohli diváci. Stejně jako před čtyřmi lety v irském Dublinu rozdávali spousty bonbónů – gumových medvídků, je to příjemná tradice! I povzbuzování bylo obdobné – „Well done!“, „Keep going“ a než si člověk zvykl, trochu divné „Go, guys, go!“
Otočka byla na 18. míli a to už jsme byli docela zničení na Skotsko nezvyklým počasím. Oproti všem předpokladům ani nebylo zataženo, ani nepršelo. Obloha byla celý den bez mráčku, vedro sice nebylo nějak extrémní a navíc pofukoval vánek od moře, ale i tak dával běh na přímém slunci pěkně zabrat.
Trochu pomohly nainstalované sprchy a také se projevil sportovní duch diváků. Dost z nich ochotně vytáhlo zahradní hadice a trochu nám tak ulevili. Iniciativy se chopily i děcka a odstřelovaly nás vodou ze stříkacích pistolí a dalších hrozivě vypadajících zbraní.
Po otočce se na chvíli změnil charakter trati. Vběhli jsme na panství Gosford, což je sídlo rodu Charteris, se zámkem z konce 18. století a se skromnou rozlohou 5 tisíc akrů. Snad jsme svým dusáním a funěním nevyrušili Jamese Charterise, 13. hraběte z Wemyssu od jistě skromného lunche. Po asi kilometrové smyčce lesem (kde už vítr od moře nefoukal a bylo tam proto nepříjemné dusno) jsme se vrátili na silnici vedoucí po pobřeží a až skoro do cíle se vraceli po stejné trase, jakou jsme přibíhali a míjeli tak naše pomalejší spoluběžce.
Stoletý Fauja Singh
Závěr závodu byl ve městě Musselburg v areálu nazvaném „Reunion Area“. To je obrovská travnatá plocha, kde jsme se po proběhnutí cílem (a obdržení originální medaile, finisherského trička a tašky s občerstvením) mohli slastně vyvalit a vstřebávat pomaratonskou únavu. Můj čas nebyl nic moc, ale po problémech, co mě trápí od Bratislavy a s ohledem na počasí, jsem spokojen.
V areálu byly samozřejmě kamiony s našimi věcmi a také nějaké stánky s jídlem a pitím, bohužel nealkoholickým. Ale na takovou eventualitu jsem vždy připraven. Pak už jen bylo třeba dopravit se zpět do Edinbughu. I to bylo důkladně zorganizováno.
Šipky (které jsem ani já nemohl přehlédnout) nás nasměrovaly na parkoviště na kraji města, kde průběžně najížděl autobus za autobusem (přesněji „doubledeckers“) a lifrovaly nás pryč. I přes nutnost přepravit snad desetitisíc lidí nebyly žádné zmatky, žádný chaos, usměvaví pořadatelé i řidiči – prostě nádhera.
Závod vyhrál Keňan (jak jinak?), ale nějaká třetí liga – čas těsně pod 2:20, Skot, který běžel na limit, byl spokojený s jeho splněním i s osobákem 2:21. V ženách vyhrála Ukrajinka také v průměrném čase 2:39, první Skotka měla 2:45.
Největší hvězdou závodu (aspoň pro mě) byl Fauja Singh, běžec, který vloni ve svých 100 letech absolvoval maratón. Tady sice běžel „jenom“ čtyřčlennou štafetu (v družstvu s názvem „Sikhs in The City“), ale i tak. Na maratónu ho zastoupilo hned 11 dalších borců se jménem „Singh“ – v časech od 2:42 po 6:35.
Pořadatelé uvedli, že Edinburgh Marathon Festivalu se ve všech disciplínách zúčastnilo 23 tisíc lidí z více než 100 zemí světa. Těžko se to nějak ověřuje, protože výsledky na jejich stránkách jsou udělány dost nešťastně. Za zmínku rozhodně také stojí údaj, že na charitu se vybralo 4,5 milionů liber.
Jak jsem našel svoji neteř
Následovaly dva nejpodstatnější dny mého výletu. Setkání s rodinou. Můj starší brácha stačil ještě před vojnou udělat dceru a oženit se (v tomto pořadí). Po vojně se rozvedl a o potomka se nijak nestaral, ani se s ním nestýkal (byl to takový rodinný typ).
Svoji neteř Andreu jsem tedy viděl naposledy jako mimino. Když brácha vloni v létě umřel, bylo třeba jeho dceru sehnat. Mně ani policii se to nepodařilo, kupodivu notářce ano. Adresa zněla: Kirkcaldy, Skotsko. Dědickým řízením neteř pověřila nějakého známého, do Česka přijet nemohla. Naštěstí jsem dostal e-mailovou adresu a zkontaktovali jsme se. Vyměnili jsme si nějaké informace a fotky a domluvili se na návštěvě.
V pondělí jsem tedy vyrazil. Naštěstí město Kirkcaldy je naproti Edinbughu, na opačné straně zálivu, asi půl hodiny vlakem. Byl jsem nervóznější než maratónem, ale všechno dobře dopadlo. Adresu jsem našel, s neteří jsme od začátku rozuměli a za chvilku i jejími dětmi.
Má hned tři – pětiletou Terezku a dvouměsíční dvojčata. A ani k tomu nepotřebovala manžela. Nějakou dobu jsme pokecali, pak vzala auto a vyrazili jsme všichni po výletech. Já jsem vlastní chov nikdy nezaložil, tak to byla pro mě nová zkušenost.
Ale evidentně jsem se jako dědeček osvědčil, takže v úterý večer, když jsme se loučili, ukápla i nějaká slzička. Prostě příběh jako z románu z červené knihovny.
Určitě jsem nebyl ve Skotsku naposledy. Na příští ročník Edinburgh Marathonu jsem už přihlášený a mimo něj je tam minimálně dalších osm maratónů (třeba kolem jezera Loch Ness).
Autorem příspěvku je Petr Hrček, trvale žije v Brandýse nad Labem, je vojákem z povolání a jeho vášní je maratonská turistika. Absolvoval již více než 330 maratonů!