Je to přesně tak. V pátek večer jsem asi něco neuváženě zhltnul a v noci mě probudil velice známý tlak, který mě nenechal dospat a usadil mě na mísu.
Několikrát jsem měl bouřlivou reakci a jen doufal, že to bude dobré. Nebylo. Mezitím jsme měli komplikace s domluvou s lysohorským taxikářem, který nás měl dopravit na místo činu. Špatně jsme si vyjasnili s Frantou Kolínkem zastávku pro náklad našich drobností a já ho pak naháněl po dálnici.
Vedro, vedro, vedro
Zaplať pánbu, podařilo se a v příjemně klimatizovaném fáru mě ani nenapadlo, že venku může být jinak. A to sakra bylo. Jen jsem vystrčil na hřišti v Ostravici nos, hned jsem schytal facku. A jakou. Tepelný závan mě málem knokautoval. Začal jsem tušit, že šplhání na Lysou horu bude cesta očistcem přímo do pekla. A taky že byla.
Ještě před tím mi ale párkrát zavrčelo ve střevech a já ze sebe vysypal i to co jsem nesnědl. A to prosím samozřejmě zadním otvorem. Dvakrát. Jakoby to jednou nestačilo. Podle mě ve mně už nemohlo nic zavazet. Taky byste se divili jako já. Zavazelo a pořád dost. Veškerý dopink, kterým jsem se nafutroval před startem, byl pryč. Pořádně jsem znečistil okolí a pro jistotu si přibalil na cestu svazek řiťočističe sebou. Jehličím to moc píchá.
Můj prvovýstup a varování k ničemu
„Je tam sjezdovka na čtvrtém kilometru, tu musíš vyjít. Neběž ji,“ radili mi zasloužilí borci s mnoha starty, neboť já byl z této strany Lysé hory totální nováček. Dělám to nerad, jsem běžec a ne chodec či turista, ale poslechl jsem. Stejně v tom mém běhu nebyla již od startu žádná šťáva a totálně mi chyběla síla. Hádáte správně.
Ležela v trávě podél Ostravice. S vytřeštěným zrakem, napůl udušený vedrem, s kovadlinou jak v hrudníku, tak i v hlavě, jsem pod tu sjezdovky nějak doklopýtal a přešel do turistiky. Jen ten horský vůdce mi tam k tomu chyběl. To jsem si dal.
Bylo to horší asi o tisíc procent, než kdybych se to pokoušel vylézt nějakým i třeba pomalejším hlemýždím pokusem o běh. Z noh se staly pancéřové pěsti, jak se mi nafoukly svaly, co vůbec běžně nepoužívám, jen vybuchnout a kyslík mi chyběl ještě víc než normálně.
A rozhodně to nebylo nadmořskou výškou. Do toho se nad námi určitě otevřela ozónová díra a slunce do nás rubalo o sto šest. Za chvíli jsem byl vysušený jako seno na okolních loukách. Dva kilometry mi trvalo, než jsem se konečně trošku rozběhl po té chodecké vložce a nebýt toho, že jsem si řekl, že se taky konečně jednou podívám z vrcholu hory do údolí a užiji si ta nádherná panoráma, tak jsem to otočil a skulil se zpět.
Cesta do pekel aneb poznej svůj limit
No co říct dál. Po hltu teplé vody na občerstvovačce, který mě spíš dorazil, než občerstvil, jsem s námahou vyplivl chuchvalec sušených slin a začal se dál rvát s tou prokletou horou, kterou jsem už mezitím poslal asi stokrát do horoucích pekel a stejně tolikrát si vynadal do debilů, co nemá na stará kolena rozum a jde se plahočit v šíleném vedru, ve kterém scípají i komáři, kamsi někam, kde vlastně ani nevím, co mě čeká.
A že to sakra během pár dalších metrů nastalo. Bulvy se mi vyvalily z důlků, když jsem pohlédl před sebe nahoru a zjistil, že se tam tyčí cosi, pro co nemám slušný výraz. Navíc se mi každý kámen po cestě, co snad ani nebyla cestou, ale jakýmsi náhodným seskupením zapadlých i volných balvanů mezi stromy, snažil podrazit nohy.
Škobrtal jsem jako důchodci za vozíkem v Kauflandu a stejně jako oni v uličkách mezi regály, kličkoval od stromu ke stromu v naději, že si nějak pomůžu. No pomohl jsem si hodně. Prodloužil jsem se trasu určitě o pár metrů a přestal už i dýchat, neboť plíce jsem ztratil kdesi cestou. Zřejmě již na úpatí a od té doby se plížil na dluh. Ostatně stejně jako většina Evropy, nás nevyjímaje. Což jsem ovšem já nezavinil, ale tady na tom holohlavém kopci to byla bezesporu jen moje práce a má vlastní blbost.
Pak už jsem neviděl, kde jsem, co jsem, a kolik toho mám za sebou, co před sebou, když mě náhle z kómatu probrala cedule 500 metrů. Nevím jak vy, co jste tam dnes běželi, ale pro mě to byla nejpomalejší pětistovka v životě. Pořád se mi zdálo, že jdu zpátky a ne a ne se dostat nahoru.
Zapíchl jsem tedy pohled do země a nedbaje na bujarý pokřik Ondry Němce a Iva Domanského, který zvěstoval všem přihlížejícím, že se ten turista, co se šine nahoru, je moje maličkost, jsem se zoufale zaměřil na to, dostat se čipem pod cílový oblouk, aby mě tedy už změřili, když jsem se tam dostal a měl jsem už konečně svatý pokoj.
Jenže tep se mi tam změnil v souvislou čáru. Na jipce by ze mě měli doktoři radost. Už by nabíjeli defiblirátor. Zavěsil jsem se tam do nějakého plotu a veškerá panoráma mi mohla být ukradená, protože jsem syčel jak papíňák těsně před vybuchnutím a hledal nějakou kapalinu.
Ionťák, co se mi podařilo do sebe po chvíli totálního bezvědomí hodit, se vypařil v okamžiku a nic se nedělo. Tak jsem tam stál a lil si do chřtánu jeden kelímek za druhým. Nebylo to nic platné. Teplotu jsem měl daleko za padesáti stupni a všechno se ze mě a ve mně furt vypařovalo.
Někdo mi poradil, ať ze sebe shodím ty mokré věci. Nevím proč. Už za chvíli by byly tím horkem ve mně i okolo stejně suché, ale poslechl jsem. Všechny krásky kolem mi mohly být v tom okamžiku ukradené. Jal jsem se totiž provádět ten striptýz hned na vrcholu. Jen doufám, že jsem někoho příliš nevyděsil.
Dolů po svých? To nechápu, že je to možné
Když jsem se trochu zbráboral, tak mi kamarádi, to jsou fakt pěkní kamarádi, zvěstovali, že musím stejnou cestou dolů. Nechápal jsem, co to po mě chtějí. Vždyť jsem proboha ani nemohl chodit a svaly na stehnech mi samy od sebe poskakovali probíhajícími křečemi jako pod elektrošoky.
„Já chci vrtulník nebo aspoň horskou službu,“ nenávistně jsem na ně zasyčel a pak se pokusil vstát. Podařilo se mi to asi na desátý pokus a pak teprve nastalo to pravé utrpení. Cesta nahoru, při které jsem asi stodvacetkrát umřel a pak provedl nějakým zázrakem zmrtvýchvstání, byla proti cestě nazpátek procházkou biblickým rájem.
Abych to zkrátil. Nevím, jak mě dostali dolů, jen jsem sledoval, jak se kolem mě sem tam někdo kácí a hobluje koleny již tak vodou ohoblované balvany a snažil se tak taky nedopadnout. A ještě se bez obalu přiznám, že dolů jsem šel pomaleji než nahoru a to jsem si drze zkrátil trať. Mimochodem, někteří šílenci toho neměli dost a dolů si zase zazávodili. Nebudu raději jmenovat. Všichni je znáte.
Už nikdy více
Když jsem konečně u parkoviště skočil do řeky, začala kolem mě normálně vřít voda. Fakt. To nelžu, jsou na to svědci. A do toho začalo pálit slunce tak, že ty kuřata, co jsme dostali, asi ani nemuseli péct. Stačilo je hodit na chvíli na plac do toho pekelného svitu.
Některým zoncna tak ohřála hlavu, že sebou i sekli. Já tedy naštěstí ne, ale neměl jsem k tomu daleko. Ovšem na všechny strany jsem se tvářil hrdinsky, abych si neurval ostudu před ostatními. A zejména pak ne před Danuší Škrdovou. Normálně fakt nechápu, že byla nahoře taky a to doběhla kousek za mnou. Dole byla určitě dřív a ještě vypadala jako na módní přehlídce. Jak to sakra dělá, to mi hlava nebere.
Já byl tak zřízený, že jedna maminka sebrala děti se slovy: „Ten pán je buď vážně nemocný, nebo feťák, tak jdeme pryč, ať se od něho nenakazíte,“ a sprintersky odběhla se svými ratolestmi do bezpečné vzdálenosti. A k tomu mě pak dorazil i jeden místní, zřejmě potulný pes, který si mě asi spletl s nějakým shnilým starým stromem a chtěl na mě zanechat svoji značku.
Jenže jak ke mně čichl, tak se znechuceně odvrátil a popošel jinam.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.