V sobotu jsem v Olomouci běžel svůj první půlmaraton. Po naběhaných jarních 350 km už bylo na čase zjistit, jaký je rozdíl v tom běhat sám a v tisícihlavém davu.
Čím více se blížil termín závodu, tím častěji mě napadaly otázky typu: Doběhnu vůbec? Nebude moc horko? I když jsem co nejpoctivěji trénoval podle plánu, přece jen atmosféra a okolnosti mohou udělat své. Po fyzické stránce jsem se cítil naprosto OK, největší obavy jsem měl z příliš teplého počasí. V pátek večer jsem usínal s pocity dítěte, které ví, že zítra budou Vánoce.
Abych dostal běhání z hlavy, vymysleli jsme s ženou, že společně s našimi kamarády navštívíme v den závodu olomouckou ZOO. Cesta do hanácké metropole probíhala v pohodě, měl jsem radost z oblohy, na které se proháněly mraky. Při příjezdu do města, ale už bylo jasné, že až do večera bude jasno – a pořádně horko. Dal jsem si lehký oběd a šel vyzvednout kulaté startovní číslo 700. Odpoledne v ZOO uteklo jako nic a už jsme zpátky ve městě.
Před startem
Padá na mě únava. V ulicích města je už plno lidí ve sportovní obuvi s taškami hlavního sponzora. Někteří sami, jiní s širokou rodinou. Náměstí se zaplňuje. Dávám si strečink a krátký výklus. Za chvíli je již ve startovním koridoru připraveno 3700 běžců. Blíží se sedmá hodina. Hudební produkce náhle utichá, náměstím zní tlukot lidského srdce. Startovní výstřel. Z reproduktorů se linou tóny Vltavy a stovky běžců zaplavují řečiště olomouckých ulic. Mohutné povzbuzování davů kolem trasy žene hmotu svalů kupředu. Běžím.
5 km: 00:23:43
Start jsem nepřepálil a cítím se úplně v pohodě. Zatím jde vše podle plánu. Držím se na dohled za žlutým balónkem, vodičem času na 1:40, což odpovídá tomu, jak jsem poslední dobu běhával tréninky. Uvidím, jak se mi poběží do desátého kilometru, pak buď zvolním nebo přidám. Slunce v ulicích nemilosrdně peče. Teploměr ukazuje 25°C, já to cítím tak na 30°C. Za šestým kilometrem hraje na rohu domu výborné jazzové trio. Tleskáme. Na sedmém kilometru ve Smetanových sadech vidím fandit mou ženu a kamarády. Parádní motivace. Už se těším, až kolem nich poběžím v druhém kole.
10km: 00:47:38
Tempo je tak akorát, protože je mi stále dost horko, zvolňuji. Na 12 km něco není v pořádku. Snažím se více dýchat, ale nějak nemohu najít rytmus. Třináctý kilometr. Pod pravým žebrem projela bolest, jako by mě někdo bodl nožem. Zkouším zpomalit tempo, rozdýchat to. Nic nepomáhá. Jdu. Psychika je na dně. Kolem mě si to sviští desítky závodníků. Sem tam mě někdo povzbudí: „To dáš! Pojď s náma.“ Nejde to. Vyčítám si, že jsem neuhlídal techniku běhu. Zkouším lehce vyklusávat, ale po chvíli mě bolest zase srazí zpět. Za 15km je občerstvovací stanice, uvidím, možná to pak půjde.
Krize mezi 13 a 15km
15km: 01:16:54
Ztratil jsem dobrých 8 minut, minulo mě více než 200 běžců. Necítím se nijak skvěle. Bolest pomalu odeznívá, zkouším lehký klus. Trochu to jde. Za zády slyším vodiče na čas 1:50, Romana Novotného, jak povzbuzuje své ovečky: „Nenechávejte tam tu mezeru! Pojďme doběhmene je, už je to jenom kousek. Jen šest kiláků.“ „Pojď taky s námi,“ slyším mým směrem. Tohle je moje šance. Přidávám se ke skupince. Dobíháme na občerstvovačku, bolest zmizela. Zato moje nohy stihly pořádně ztuhnout. Musím to vydržet.
S vodičem se běží skvěle. Neustále povzbuzuje skupinku, která běží s ním: „Teď zrychlíme, je to tady z kopce. Už jen tři kiláky! To cvakneme. Dáme to.“ Moje nohy váží tunu, běžím hlavou. Tělo musím nechat stranou, to by totiž nejraději někde sebou pláclo a ani se nehnulo. Poslední dva kilometry. Už to zase začíná jít! Povzbuzování davu mě nese vpřed. Ulice ze začínají klikatit, do cíle je to už jen pár set metrů. Vidím cíl. Stopky oficiální časomíry ukazují 01:49:40. Zvládl jsem to!
