Ani žár slunce a vysilující vedro nezabránilo v pohodě běžící Petře Kamínkové z AK Olomouc v překonání traťového rekordu, když se na velmi členité trati dlouhé 6,5 km dostala do cíle v čase 27:37.

Až daleko za ní doběhla Marie Delingerová /Fortex Moravský Beroun – 30:38/ a třetí pak překvapivě skončila domácí Zuzana Sadílková /TJ Sokol Bělkovice-Lašťany –31:29/.

David Pelíšek /SCOTT – Mader Sport – 33:04/ na své domovské a tréninkové trati sice svůj vlastní rekord nezdolal, přesto jednoznačně a v klidu zvítězil před Petrem Vymazalem /SK Salix Grymov – 33:33/ a olomouckým Martinem Šnoblem /34:53/.

Tropická vedro v Bělkovicích běžce neodradilo

Čtvrtý ročník Bělkovického krosu uspořádala Liga 100 Olomouc v krásném prostředí lesů kolem Bělkovického údolí.

Závod je samozřejmě zařazený do Velké ceny vytrvalců Olomouckého kraje jako 19 v pořadí letošního roku a zároveň do Malé ceny mladých vytrvalců. Muži měli připravený jeden velký okruh po lesních stezkách v délce 9 km a ženy měly trať poněkud zkrácenou na 6,5 km.

Díky startu dětí bylo hned od rána v restauraci Podskalí, kde probíhala prezentace poměrně dost živo i přes již od rána panující tropické vedro. I přes tyto náročné klimatické podmínky se závodilo ve všech kategoriích jako o život, dospělé pak nevyjímaje. Řekl bych, že právě účastníci hlavního závodu snad ve všech kategoriích bojovali o body do Velké ceny možná víc než děti. Tak to zde totiž vždy je. Boj v poháru o každou vteřinku až do posledního závodu.

S úsměvem se běhá líp

Na všechny strany zde rozdávala dobrou náladu svým nakažlivým smíchem Petra Kamínková a stejně tak s úsměvem pak probírala zážitky z trati: „Ono to nebylo tak lehké, jak to možná vypadalo,“ odrazila hned na začátku připomínku, že se přišla jen vyklusat.

„Já nemám kopce ráda. Neběhá se mi v nich dobře a dnes jich tu bylo dost a hned po startu jeden hodně prudký a taky dostatečně dlouhý. Ale po dlouhé době se už cítím mnohem lépe, tak se mi i tady běželo dobře. Ale už nic neplánuji. Budu běhat a závodit podle nálady a spíš tady s kamarády kolem Olomouce, i když se nebráním také tomu občas vyrazit někam jinam.“

„Běžela jsem minulý týden dva těžké horské závody na Slovensku,“ přiznala se Marie Delingerová, „a ještě ve středu jsem nemohla skoro chodit. Tak jsem ráda, že se mi dnes podařilo vůbec doběhnout.“

Stejně rozesmátý jako Petra byl i David Pelíšek. Bodejť by ne, když si v poslední době zaběhl dva velmi dobré osobní rekordy na 5000 metrů a 3000 metrů překážek.

„Konečně to i na dráze začíná běhat,“ konstatoval s uspokojením David, „snad to půjde tak dál a dnes jsem se šel jen tréninkově proběhnout. Dobře zdejší lesy znám. Jsem tu doma a všude tady okolo trénuji. Dokonce i v horní části dnešní trati běhám občas úseky.“

„David běžel moc dobře,“ přidal se do debaty Petr Vymazal. „Nemohl jsem ho jít ani vystřídat, protože jsem byl rád, že aspoň z počátku držím jeho tempo. Pak stejně zrychlil a já na to udržet se ho už pak neměl. Tak jsem v klidu jen kontroloval druhé místo.“

O velké překvapení se v závodě postaral Martin Šnobl, který překvapivě lehce zdolal skvělého orientačního běžce, který velmi často a rád zavítá na zdejší závody, Karla Axmanna. „Já mám takové terény rád,“ smál se nad mojí připomínkou, že smetl orienťáka v jeho domovském prostředí. „Běhá se mi tady moc dobře a navíc byl Karel nějaký unavený, jinak by to nebylo tak jednoduché jako dnes.“

Opět na startu

No, jen se mi udělalo trochu lépe, už jsem zase stál na startu. Nestačilo to vedro na Lysé hoře, musel jsem se jít dorazit do Bělkovic. S cílem jít jen pro pár bodů do Velké ceny vytrvalců jsem se postavil na čáru a nechtěl nikam spěchat, jen si to užít. Kdeže ty loňské sněhy jsou.

Jen se přede mnou objevil Laďa Špacír, hned se mi zkrvavily oči i s víčky, na mozek se nedostalo a po chvíli se raději vypnul a moje tělo bez povelu vyrazilo jako ohař za štvanou zvěří.

Hned od startu jsem byl zralý na ždímání, neboť sluneční žár ze mě udělal sprchu i s rozstřikováním. Pot mi čvachtal i v botách jako bych běžel potokem nebo se dral po čtyřech z vodního příkopu.

Když jsme se vyšplhali kamsi do hor a jali se obíhat ten vrchol kolem dokola, začala mě jímat hrůza, byl jsem zralý na okamžitou pomoc psychiatra, protože i mozek se na chvíli probral, neboť ten okruh byl nekonečný. Mám podezření, že jsme ho šli snad třikrát.

Už jsem běsnil vzteky, ale když jsem se snažil na to upozornit přede mnou běžícího Adama Fritschera, tak mi z huby vyšel jsem jakýsi sten, při kterém myslím všechna zvěř v okolí zalehla do krytiny a s děsem v očích sledovala, co se to lesem šine za příšeru. I Adam se lekl a rychle zamířil jakýmsi prďákem prudce dolů. Tak jsem ho pro jistotu následoval.

Hlavně, že jsme už odbočili pryč z té pekelné vrstevnice. Dovlekl mě za sebou díky bohu do cíle. Jinak tam po mně pátrali hasiči s vojáky i s policajty ještě zítra. No, ale nějaké body do poháru budou :-)

Výsledky

Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.