Alberto Salazar, americký maratonec s kubánskými kořeny, vydal v letošním roce autobiografii pod názvem „14 minutes“, odkazující na incident, během nějž se bývalému světovému rekordmanovi v roce 2007 zastavilo srdce.

V šestém dílu našeho seriálu Salazar již běhá jen pro radost a trénuje mladé americké naděje. V létě 2007 se mu ale zastavilo srdce na neskutečných 14 minut. Přestože už po pěti minutách bez přísunu krve nastávají většinou nevratná poškození mozku a dalších orgánů, Salazar přežil a je v pořádku. Jen si občas nemůže vzpomenout…

Kouč Salazar

Od počátku 90. let sledoval Salazar se znepokojením horšící se výsledky amerických maratonců a v roce 2001 s podporou Nike startuje ambiciozní Oregon project, jehož cílem má být vychovat nového amerického šampiona.

Nike při tom neváhal investovat do velmi neortodoxních prostředků a moderních technologií: pro atlety zřídil společné ubytování v domě se speciálně navrženou vzduchotechnikou, která uvnitř udržuje trvale řídký vzduch za účelem podpory zvýšené krvetvorby, pro potřeby zraněných a rekonvalescentů bylo vyvinuto antigravitační běhátko.

Opravdu velký úspěch však zatím, nepočítaje Brita Mo Faraha, zaznamenal pouze Galen Rupp který pod Salazarovým vedením dosáhl amerického rekordu na 10 000 m (26:48). „Říká se, že matka může být jen tak šťastná, jako její nejméně spokojené dítě a to samé platí pro trenéry,“ píše Salazar, který byl v roce 2006 jedním z vodičů, kteří pomohli Lanci Armstrongovi zaběhnout New Yorský maraton pod tři hodiny.

14 minut

Je léto 2007 a v tréninkovém centru Nike v Oregonu míří Salazar na trénink, když náhle zkolabuje a na 14 minut se mu zastaví srdce. Ačkoliv už po pěti minutách bez přísunu krve nastávají zpravidla nevratná poškození mozku a dalších orgánů, vyjde Salazar z klinické smrti pouze s krátkodobými výpadky paměti, pro které je dnes občas terčem vtípků svých svěřenců (jako když si nedokáže vzpomenout, že jsou s týmem v mexické restauraci tento týden již potřetí).

Ani nejmodernější medicína zatím není sto všechny srdeční vady odhalit. U nediagnosti­kovaných sportovců pak cvičení ve vysokých intenzitách riziko infarktu několikanásobně zvyšuje. Dnes už Salazar běhá pouze rekreačně rutinních 12 kilometrů denně a musí se vyvarovat vysoké tepové frekvence. „Existují pouze dvě cesty, jak může běžec dosáhnout své cíle. Jedna z nich je podvádět a dopovat. Ta druhá je odmítnout uzavřít smlouvu s ďáblem a místo toho poctivě dřít a doufat, že zvládnete předvést několik nezapomenutelných výkonů, než ten samý ďábel přijde a postaví vám do cesty překážky a zranění, tak jako se to stalo mě,“ přemítá Salazar.

„Jako kouč však navrhuji ještě třetí cestu. Myslím, že se můžete stát nejlepším, pokud budete trénovat chytřeji, běhat efektivněji, aplikovat nejnovější poznatky o kinetice a biomechanice těla, neboť i malý nesoulad v běžeckém stylu vás může stát cenné vteřiny a třeba i olympijskou medaili,“ uzavírá knihu Salazar, který bude na nadcházejících olympijských hrách v Londýně chtít společně se svým svěřenci Galenem Ruppem a Mo Farahem dokázat, že deset let provozu nákladného Oregon projectu dalo světu více než jen technické hračky.

Předešlé díly ze seriálu Jak to běžel Salazar naleznete zde:

5

4

3

2

1

Zdroj: Alberto Salazar – 14 Minutes: A Running Legend's Life and Death and Life, Rodale Books, New York 2012