Týden po Praze se nabízely v podstatě 2 maratony – v polské Toruni a v rakouském Salzburgu. Volba byla celkem jednoduchá, v Toruni už jsem běžel dvakrát a navíc je to podstatně dále, takže rakouský Salzburg.
Jelikož se jedná o maraton v civilizované zemi, nebyl problém během jediného večera přihlásit se, zaplatit startovné, najít vlakové spojení a rezervovat hotel. Trochu vzrušení přinesl den před odjezdem, když přišel z hotelu, který jsem měl rezervován, e-mail, že došlo k nějakému omylu nebo co, zkrátka, že u nich nocleh nebude.
E-mail naštěstí pokračoval: „We reserved a room for you at hotel Crowne Plaza Salzburg“. Když jsem si rozklikl stránky tohoto hotelu, spadla mi poněkud čelist – ceny pokojů začínaly na 145,– Euro! Trochu mě uklidnilo pokračování věty: „… without any extracost“. Takže když jsem v pátek vyjížděl, vlastně jsem nevěděl, jestli budu někde spát a za kolik.
Cestoval jsem až po práci, musel jsem tedy přespat v Českých Budějovicích a ráno pokračovat. Z Budějovic do Salzburgu to trvá vlakem necelé 4 hodiny s jediným přestupem v Linci. Všechno klaplo a já byl po poledni na pokoji v hotelu Crowne Plaza. Je třeba přiznat, že je to opravdu hotel poněkud vyšší třídy, než obvykle využívám.
Maratonské expo (a další zázemí maratonu) bylo v areálu univerzity asi 15 minut od hotelu. Jelikož se nejedná o nějakou megaakci, byl jsem s registrací hotov za pár sekund. Nafasoval jsem tričko a proběhl těch pár stánků, co tam bylo.
Pasta party se sice konala, ale já ji tentokrát vynechal. Hodinku jsem se motal po historické části města a pak jsem si šel odpočinout na hotel. Po večeři v pizzerii jsem se ještě chtěl podívat na zámek Mirabell, který jsem měl kousek od hotelu, ale bohužel se začala naplňovat předpověď počasí a začalo pršet – takže zpátky na pokoj.
TIP: Čtěte také Jak jsem zaběhl PRD.
Ráno před závodem obvyklý postup: 5,30 budíček, hygiena, snídaně (bohužel vlastní, protože v hotelu je až od půl sedmé) a opět do postýlky. O půl osmé už definitivně vstávat a jde se na start. Sice prší, ale rozhodně to není „silný déšť“, jak slibovala předpověď počasí. Před startem probíhá všechno v poklidu, převlečení, odevzdání věcí do úschovny i odchod na start. Příjemné překvapení – potkávám Andyho Maczó z Maďarska, starého známého ze spousty závodů v Ostravě, ale i jinde. Moc si nepokecáme, ale i tak je to fajn, potřeseme si pravicí, já řeknu: „Ahoj Andy!“, on: „Szia!“ a jdeme zase po svém. Při rozcvičování mě zaujala jedna místní běžkyně, která během té chvilky stačila vykouřit tři cigarety – no každý máme své rituály.
Řazení do koridorů probíhá vlastně dobrovolně. Na základě předpokládaných časů a soudnosti závodníků, ale i tak žádný problém. Přesně v devět je start, chvíli se samozřejmě pochoduje, na startovní čáře jsem asi za 40 sekund. Zatím se vše odehrává v historickém centru, start je mezi univerzitou a řekou Salzach. Závod se běží ve dvou téměř identických okruzích, jedná se o totální placku, na jeden okruh je deklarováno 10 m převýšení. Povrch je perfektní asfalt, bez dlažebních kostek a bez kolejí (tramvaje tady nejezdí), nepříjemný je pouze úsek zhruba mezi 2. a 5. kilometrem, který je veden po parkové cestě, na které jsou drobné kamínky, které se mi samozřejmě dostanou do bot. Občerstvení je na každém pátém kilometru, sortiment je obvyklý – vlastní, voda, Powerade, Cola, banány. Obsluha perfektní, všechno stíhá a s úsměvem.
Trasa vede ven z města, pokračuje na předměstí a dál na venkov. Míjíme celkem tři zámky a jedním (Hellbrun) dokonce probíháme (po červeném koberci). Cestu nám zpestřuje „musik“ nejrůznějších žánrů – mě nejvíce zaujal šedovlasý bard, který hrál na akustickou kytaru kousek před zámkem Hellbrun. Erste runde uděhla ani jsem nevěděl jak, půlmaratónci a bohužel také půlmaratónkyně jsou v cíli a já se můžu tak akorát kochat pěknou trasou taky přemýšlet, že mi to vlastně celkem běží. Tempo 25 minut na 5 kilometrů (plus, minus pár sekund) držím až do 35. kilometru a do cíle už potom na toto tempo ztratím akorát jednu minutu. Druhé kolo pomalu končí, pořád poprchává, ale je to téměř ideální běžecké počasí, Já si držím svoje tempo, předbíhám dost lidí, mě skoro nikdo. Trochu kličkování ve starém městě, cílová rovinka s kobercem (tentokrát oranžovým) a jsem v cíli. Čas na stopkách 3:32:04, což je na mě velice slušné, jsem spokojený.
TIP: Čtěte také Radim Lipták: Jak jsem se stal maratonským vodičem.
Za cílovou čárou věší hezké slečny na krk velice nápadité medaile a kdo má chuť může hned využít bohatého občerstvení. Já zůstal skromně u piva (ne nealkoholického). Pár metrů od cíle je úschovna, vezmu si suché triko, bundu, svoji plechovku s pivem a jdu ještě povzbuzovat k cíli. V cílové rovince se motají dva klauni představující doktora a zdravotní sestru, do rytmu hraje dobrá muzika, v koridoru tleskáme dobíhajícím závodníkům – prostě pohoda. Když už mě bolí dlaně a mám dopité pivo (a taky už se do mě dává zima, protože jsem ještě pořád v mokrých trenkách a botech a navíc furt poprchává), loučím se se závodem a jdu na hotel. Kráčím ale proti směru trasy závodu, tak ještě můžu mezi 39. a 40. kilometrem fandit dalším běžcům. Jdou zhruba na čas pět hodin, ale možná právě proto jim můj potlesk a hulákání trochu pomohlo.
No a pak už jen „samá pozitiva a sociální jistoty“ – horká vana, postel, výlet do města s pořádnou večeří a méně pořádným pivem. No a na závěr dne finále hokejového mistrovství světa. Následující den mě už čeká jenom sbalit si věci, zajít na vydatnou snídani, zaplatit hotel (opravdu „without extracost“) a cesta domů.
A na závěr… Jedná se o spíše menší maraton (na mezinárodní poměry), v cíli bylo klasifikováno 535 maratonců, 1873 půlmaratonců a 130 čtyřčlenných štafet. Mimo hlavní závod se ještě běžela desítka (515 účastníků) a pětka (307 účastníků). Organizace naprosto bezchybná, trať je dobrá po všech stránkách, nevím, co by se dalo vytknout prostě: „LAUFFESTSPIELE IN DER MOZARTSTADT“, jak je napsáno na účastnické medaili. Co se týká vlastního pobytu, zase jenom chvála – Salzburg je pěkné přívětivé město, které může turistům nabídnout řadu pamětihodností a které se také dokáže o své návštěvníky velmi dobře postarat. Kladem tohoto maratonu pro české běžce je určitě i snadná dostupnost (zvláště pak z jižních Čech, ale i z Prahy) Doufám, že jsem v Salzburgu neběžel maraton naposledy.
Autorem příspěvku je Petr Hrček, trvale žije v Brandýse nad Labem, je vojákem z povolání a jeho vášní je maratonská turistika. Absolvoval bez mála již 300 maratonů!