Motto prvního ročníku Slezského maratonu: „není důležité zvítězit, ale prožít perný den“ nám nedalo a upsali jsme se na startovní listinu. Také mapa trasy a silná konkurence dávala tušit, že motto dojde svého naplnění. Týden po promoklé Horské výzvě, z níž jsem musela pro zdravotní potíže odstoupit, měl být Slezský maraton můj poslední závod sezóny před plánovaným tříměsíčním odpočinkem. Cíl jsem měla jediný – dokončit a užít si to.
U pekárny v Dolní Lomné to žilo, atmosféra byla příjemná, počasí nádherné. Tedy aspoň pro ty, kteří se při běhu rádi kochají jako já. S kamarády jsme si popřáli, ať se v cíli ve zdraví sejdeme a ve tři čtvrtě na deset zazněl startovní výstřel. Vyběhla jsem pohodovým tempem, vždyť horský maraton se nevyhrává na prvním kopci. Při seběhu z Kozubové se ozvala bolavá noha a musela jsem přejít do pajdavé chůze. Počítala jsem s tím, že závod nedokončím, ale že skončím tak brzy?
Závodníci a závodnice, kteří ladně probíhali okolo mě, vyjádřili politování a běželi dál. Tolik jsem jim záviděla! V místech, kde se sklon svahu zmírnil, bolest pomalu ustupovala a do kopce jsem už zase běžela. Profil trati sliboval už jen jedno prudší klesání a pak jen do kopce, hurá! Trasa závodu byla krásně značená, s orientací jsem neměla žádný problém, i když už se startovní pole roztrhalo a místy jsem běžela sama. Stoupání na Ostrý nebylo vůbec ostré, zřejmě se projevil trénink z Lysé hory.
Málem jsem minula občerstvovací stanici na Kamenitém, ke bylo možno doplnit zásoby vody, posilnit se ionťákem, zamávat Tomášovi do kamery a pokochat se nádhernými výhledy. A pak zase dolů, abychom mohli vyběhnout na další skvostnou beskydskou chatu Slavíč obsypanou hrozny turistů a cyklistů, kteří nás radostně povzbuzovali.
Poslední čtvrtinu trasy zpestřilo bláto a popadané stromy, ale to k horskému maratónu prostě patří. Pravou třešničkou na dortu pak byl výběh (v mém podání spíše výplaz) na Velký Polom. Krátké, ale opravdu prudké stoupání na slunci potrápilo asi každého závodníka.
Kdo jako já neběžel s GPS a trasu neznal, mohl jen odhadovat, jak daleko to je do cíle, protože během závodu nebyla kilometráž značena. Za Velkým Polomem mi hlásil turista dva kilometry do cíle. Uvěřila jsem mu, schovala mp3 přehrávač, načechrala vlasy a nahodila úsměv, abych měla pěkné cílové foto. Poté, co jsem uběhla kilometr a vyhlížela cíl, mi další turista hlásil ještě 7 kilometrů.
Úsměv jsem tedy schovala na později. Teprve kameraman Tomáš mi poskytl pravdivý údaj o posledních 3,5 km závodu, kterému jsem však uvěřila až po ověření na turistickém rozcestníku. Cílovým obloukem u chaty Skalka jsem proběhla ještě plná sil a s úsměvem v čase 4:46 na nevděčném 4. místě mezi ženami a 29. místě v celkovém pořadí. Přestože můj Jirka tam už deset minut odpočíval, tradičně mě v cíli nevítal, protože mě tak brzy nečekal.
Na Skalce bylo živo, polévka a láhev magnésie byla dobrá volba jako občerstvení po závodu v horkém počasí. Čas do vyhlášení vítězů a losování tomboly jsme strávili vzájemným vyprávěním zážitků z tohoto i jiných závodů. Taková už je komunita běžců, zpravidla o sobě nevíme nic víc, než jak kdo běhá a co koho bolí.
Po páté hodině vypuklo vyhlašování tomboly. Jirka vyhrál hlavní cenu, úžasné boty Salomon S- Lab Sense. Stejnou cenu si odnesl i absolutní vítěz závodu Láďa Sventek, který se ale musel trochu více snažit. Druhým mužem v cíli byl Daniel Tománek a na bednu se tentokrát zaslouženě dostal i Honza Zemaník.
Úžasný výkon podaly mé soupeřky Jana Juračková a Kateřina Matrasová, které doběhly společně na desátém a jedenáctém místě v celkovém pořadí v čase 4:20 a sklidily velký obdiv všech přítomných mužů, stejně jako třetí žena Klára Jakešová na patnáctém místě v celkovém pořadí. Nezbývá tedy, než vítězům pogratulovat k jejich zaslouženému vítězství a poděkovat Ing. Janu Weberovi a jeho týmu za krásný závod, který snad bude mít v budoucnu opakování.