Většina z nás rekreačních běžců a hobíků dopadá při běhu nejprve na patu. Když však běžíte naboso, může být takový běh nepříjemný a bolestivý. Proto přirozeně změníte styl tak, abyste nejdříve na zem došlápli přední částí chodidla.

Zastánci běhu naboso (angl. barefoot) říkají, že bosý běh je přirozený, lidé se vyvinuli bez běžeckých bot a navíc je tento přirozený běh úsporný. Když zvedáte obutou nohu, musíte zvednout váhu boty, a to vyžaduje určitou energii. A když přidáte k tomuto úsilí ještě odpružení v botách, které do určité míry pohlcuje energii, která by měla být využita do dalšího kroku vpřed, tak se zdá, že běh naboso je nejúspornější.

Pokud ovšem musíte běhat v botách, což většina z nás musí (jsme na ně celý život zvyklí), dalším argumentem mnohých běžců je, že ideální je běhat přes špičky a ne přes paty.

Ale argument, že běh přes střední nebo přední část chodidla je pro běžce nejúčinnější, není tak jednoznačný.

Tato studie ukázala, že běh přes přední část chodidla není efektivnější, než běh přes paty.

Bylo zjištěno, že i velmi rychlí běžci na dlouhou vzdálenost dopadají na zem nejdříve patami.

Stále však zůstávají otázky týkající se důležitosti hmotnosti běžce, boty a jejich odpružení. Ve studii publikované letos Rodgerem Kramem a jeho studenty se hovoří o tom, že běh byl u běžců, kteří běhali ve velmi lehkých botách, účinnější, než u těch, kteří běželi naboso. Bosí běžci měli na nohou závaží o hmotnosti boty, aby byly výsledky co nejvěrohodnější.

Běžci v lehkých botách vynaložili o 3–4% méně energie při stejné rychlosti a vzdálenosti, než bosí běžci se závažím na nohou.

Může za to tedy odpružení boty? Úkolem studie bylo oddělit vliv odpružení od všech ostatních faktorů.

Doktor Kram vymyslel způsob. Ve svém dalším experimentu využil jen jednu proměnnou: Množství odpružení v podrážce boty.

Testující běželi stejnou technikou tj. s došlapem na střední část chodidla. Všichni kdo byli zařazeni do experimentu, byli zkušení běžci, kteří běhají naboso, což bylo důležité pro eliminování problému s hmotností boty.

Běhali na třech různých typech povrchu, zatímco doktor Kram a jeho kolegové měřili, kolik energie vyžaduje jejich námaha. Prvním typem povrchu byl starý běžecký pás, který, narozdíl od moderních a deformovaných pásů, měl pevnou plochu. Druhým typem byl stejný běžecký pás, na kterém byl natažený odpružený materiál o tloušťce 10 mm, stejný jako se používá u běžecké obuvi. Třetím byl běžecký pás pokrytý 20 mm vrstvou odpruženého materiálu.

Experiment ukázal, že 10 milimetrové odpružení bylo nejlepší. Průměrný běžec s tímto tlumením potřeboval asi o 2 procenta méně energie při běhu ve stejné rychlosti na stejnou vzdálenost v porovnání s během bez odpružení. Vyšší metabolický výdej byl zaznamenán jak při běhu naboso, tak při běhu s příliš velkým odpružením.

Doktor Kram konstatoval, že toto 10 mm odpružení představuje stejné tlumení jako je v mnoha lehkých běžeckých botech. Podle něj jsou výsledky experimentu jednoznačné. Není lepší varianta pro běh na dlouhé vzdálenosti.

A i když si mnoho lidí myslí, že čím jsou boty lehčí, tím jsou lepší, a že vůbec nejlepší způsob běhu je běh naboso, není to pravda, odpružení boty čili tlumení při dopadu nohy je potřeba.