Co mě přivedlo k rozhodnutí začít se připravovat na můj druhý maraton?
Čím více se blíží další ročník brněnského závodu
v Lužánkách, tím více si uvědomuji, že to bude už rok, co se mnou můj
táta naposledy prožíval mou lásku k běhu. V dubnu po Lužánkách
zemřel.
Víc jak půl roku mi trvalo, než se mi udělalo lépe. Dokonce jsem na tu dobu
nechala i běhu, který mě s tátou tak moc spojoval! Nemohla jsem běhat.
Připadalo mi to naprosto zbytečný. Proč bych se měla trápit během, když
to už táta stejnak nevidí?
Pak se mi ale z čista jasna rozvítilo. Vzpomněla jsem si na rok 2009, kdy se
mi v běhu dařilo asi nejvíc. Tatík mě doprovázel po závodech (např. na
můj první půlmaraton v Praze) a moc mi fandil. Běhala jsem celým svým
srdcem pro něj, protože on běhat nemohl. Mozková mrtvice, která ho zastihla
náhle a silně o devět let dříve, ho poznamenala ochrnutím na pravou
část těla. Nic moc představa, že? Jenže on mi byl tím, jak se vzchopil a
šel dál, obrovskou motivací! Nezlobil se na život, který ho tak krutě
poznamenal. Byl rád na světě i když už nebyl po fyzické stránce tak
kvalitní jako dřív.
A tak mi alespoň držel palce a o každičký můj trénink, o každičký
závod se zajímal. Pak jsem se rozhodla běžet svůj první maraton. Vybrala
jsem si závod v mém rodném Kladně. Věděla jsem, že mám už něco
naběháno a že když se nic nepokazí, doběhnu do cíle. Strašně moc jsem
si přála, aby tam táta byl se mnou. Aby na mě byl hrdý a obejmul mě po
doběhnutí! Jenže tam nebyl, už přesně nevím proč. Každopádně mi
slíbil, že na dalším maratonu určitě bude se mnou!
Maraton jsem opravdu doběhla, s časem 4h. 55 min. Po závodě jsem ale
s pokorou uznala, že dát celý maraton není tak lehké jako půlka, kterou
jak ráda říkám, zvládne skoro každý docela snadno. Maraton už je opravdu
o tom, že si člověk sáhne na dno svých možností. Maraton bolí! A tak
jsem další maraton odložila na neurčito.
Teď, necelý rok po tátově smrti mi dochází, že by taťka nechtěl, abych
přestala dělat to co mě tolik baví. Že by nechtěl, abych zahrabala
všechny běžecké boty, naběhané kilometry a hezké vzpomínky na dno
skříně. A tak jsem vyběhla znovu.A další den zas. Naštěstí jsem té
běžecké vášni zase propadla. Běhám teď co to jde a moc mě to baví!
Právě při běhu mi dochází, že je táta stále se mnou a že je
šťastný.
A aby byl ještě více hrdý, rozhodla jsem se, že letos v září
poběžím na Kladně svůj druhý maraton v životě! Pro tátu,
pro sebe…