Překvapivé postřehy v cíli.
Vbíhám na Olympijský stadion v Amsterdamu, nohy okamžitě cítí změnu,
asfalt a beton střídá tartan a jeho měkkost je okamžitě znát. Unavená
chodidla to přijímají s vděkem, který násobí skutečnost, že cíl je
již blízko, až neskutečně blízko. S přílivem energie, se kterou jsem
již nepočítal, míjím tabule s čísly 200, 150, 100 m, vnímám skvělou
atmosféru zaplněného stadionu, který fandí každému borci, cílová brána
se nezadržitelně přibližuje a netrvá to snad ani okamžik a jsem u ní.
S pokusem o vítězné gesto ji překonávám a mám TO za sebou, opět jsem
si dokázal, že neustále lze překonávat sám sebe, potřeba to jen chtít…
Cítím uspokojení a skvělý pocit, že jsem dokázal, co jsem chtěl.
Nicméně ještě nejsem ani vydýchán, nohy se mi trochu třesou, o tom, že
bych mohl poskytnout nějaký rozhovor, jak to dokážou opravdoví vítězové,
nemůže být ani řeč, a již se mi vtírá do mysli zvláštní, tísnivý
pocit. Poznání, že TO skončilo. Ačkoliv ještě před pár minutami jsem
proklínal déšť a protivítr, měl toho plný zuby a těšil se na okamžik,
kdy budu v cíli, teď si s jistými rozpaky uvědomuji, že tam jsem, že TO
skončilo, že TO je pryč. Skončil nejen samotný závod, ale celá ta dlouhá
cesta, díky které jsem doběhl až sem. Trochu jako v mrákotách se pohybuji
davem doběhnuvších sportovců směrem ven ze stadionu, kde čekají moji
nejbližší. Vnímám pocity běžců kolem sebe, vidím únavu a vyčerpání,
mísící se s radostí z jedinečného zážitku. Nohy i žaludek mám
trochu „na vodě“, je mi zima, ale přemýšlím o tom zvláštním pocitu,
který jsem si v cíli uvědomil. Je mi vlastně skoro líto, že skončil
nejen samotný závod, vyvrcholení několikaměsíčního snažení, ale i to
období příprav. Čas mnohého sebezapření, změny života a fungování
celé rodiny i změny mých letitých návyků, díky čemuž jsem pak musel
kompletně obměnit šatník. Toto období od června do října se nyní
„shluklo“ do právě uplynulé tří a půl hodiny…
Možná začínám rozumět Zátopkovu heslu: „Chceš-li něco vyhrát, běž
100 metrů, chceš-li něco zažít, běž maraton“. V mysli mi vytanul
totožný pocit, který jsem zažil před půl rokem, v cíli maratonu ve
Vídni. Vida, ty postřehy a pocity jsou totožné. Nepochybně proto, že jsem
to chtěl zažít znova, jsem se nedlouhou po něm přihlásil na další…
Aniž bych chtěl být prorokem, začínám tušit, čemu se v souvislosti
s během říká posedlost, vášeň a životní droga a že vlastně cesta,
může být cíl. Že za nedlouho sednu ke kalendáři akcí na následující
rok a vyberu destinaci mého příštího maratonu, je více než jisté. Přece
se neošidím o tu cestu, o to období příprav, snění, ale i potu a
dřiny, které vyvrcholí zase doběhem do cílové brány. A kdoví, zda se
pak ty pocity nebudou zase opakovat…